Terne Čhave, kapelu evropského renomé, tvoří s kapelníkem, zpěvákem a kytaristou Gejzou Bendigem a bubeníkem Liborem Friedlem spoluzakladatel a kytarista Roman Horváth, basista Jozef Dzurko, hráč na akordeon Daniel Zeman a dva Jakubové, trumpetista Reil a saxofonista Vik.
Jestli předchozí kolekce byla spontánní zprávou o nové chuti hrát jako o život, novinka je rockovější, byť stále pevně v romských kořenech, jež se nezříkají funky, latiny, gypsy punku, ska ani balkánu.
Balvaj znamená Vítr. „Je to univerzální, boží vítr, který žene naše životy kupředu a přináší nové a nové situace a zážitky. Cokoli přivane, i když je to dobré či zlé, musíme brát a vypořádat se s tím. Každá píseň pojednává o životním okamžiku, který zažil člen kapely nebo jeho blízcí. Je to smrt, narození, pád na dno nebo výstup na výsluní. Vše je život a člověk nikdy neví, kdy ho vítr zavane zase jinam,“ říká kapelník Bendig.
Album obsahuje třináct písní, Terne Čhave ho nahrálo ve studiu Triton a míchalo a masterovalo v Jamor studiu. Vyšlo i na labelu 100PROmotion.
Jak se léty proměnil váš rom´n´roll?
Jakub Reil: Kapela začínala v 80. letech s romskou muzikou. Čistě jen akustické kytary a zpěvy. To mělo pár let svůj půvab, ale jak je v naší povaze zakořeněno, museli jsme jít dál. Postupně se v kapele objevily basová kytara, bicí, housle a akordeon. Stále to ale byl spíše rom’n’folk. Zlom ve stylu nastal vždy, když se objevil někdo nový. Naposledy my, tedy dechy. Ságo s trumpetou hodily zvuk dost jinam a všichni začali cítit a hrát víc funky, víc rokenrolově. Velkou inspirací pro nás jsou i projekty, které máme, nebo jsme měli mimo Terne Čhave, kde si člověk zahraje s jazzovými nebo rockovými muzikanty. Chtě nechtě si to pak přinese zpět do Terne a fúze je tu. Naše poslední tři desky jsou stylově opravdu rozmanité a jsme na to patřičně hrdí.
V čem je deska jiná než Bo me som Rom a hlavně nejoceňovanější More/Love?
Jakub Vik: Na nové desce Balvaj, kterou jsme pokřtili dva dny před koncem roku v našem domovském klubu JazzDock, klademe důraz zejména na rozmanitost. V případě této desky se nám opravdu osvědčilo pravidlo správných cestujících ve správném autobusu. Na desce s námi spolupracovala spousta kamarádů, a to jak životních, tak nově poznaných při natáčení. Srovnávání s předešlými deskami by bylo obdobné jako výběr lepší ze dvou vlastních dcer - každá má své.
Stále hledáte inspiraci pevně v romských kořenech?
Libor Friedl: Každý má v sobě pevně zakořeněné základy muziky, ve které vyrůstal. Asi největším zastáncem romských kořenů je náš akordeonista. Dechaři vyrostli na jazzu a funky, takže se inspirují po svém. Já mám za sebou hardcorovou minulost. Rozmanitost členů naší kapely však dává výslednému zvuku právě tu správnou esenci, za kterou si stále stojíme.
Jaký je vliv neromských muzikantů?
Jakub Vik: Vzhledem k našemu společnému přístupu k nerozdělování, se dá říci, že stejný. Ale třeba při fotografování nám někdy komplikují nastavení clony a světel, každý máme jiné potřeby a odrazivost.
Co na vaši muziku říkají staří Romové?
Jakub Reil: Líbí se jim. Spíš by nás ale zajímalo, co by na ni říkali staří Římané.
Říkáte, že každá píseň pojednává o životním okamžiku, který zažil člen kapely nebo jeho blízcí. V bukletu však nejsou české texty...
Jakub Reil: Jak lze z názvů vyčíst, ústředním songem by měl být Balvaj, který dal název celé desce. Vítr vlastně zastřešuje celé sdělení desky, která pojednává o životních příbězích. Stejně jako vítr dokáže nést například krásný podzimní list nebo nízkohustotní polyetylenový pytlík, tak i naše příběhy nás nesou našimi životy. Dále jsou texty o příjemných i méně příjemných životních situacích, které nás každého v životě potkávají, posouvají a ovlivňují další naše jednání a postoje. Snažíme se je vždy kombinovat s harmoniemi a rytmy, které náladu podtrhávají, a posluchači, který textu nerozumí, tak umožnit zapojení vlastní fantazie.
Otvírák desky se jmenuje Vyšus...
Libor Friedl: Vyšus je skladba o jednom našem dobrém kamarádovi, který určitě ví, o jakou životní situaci jde. Je to vlastně takový skrytý a soukromý vzkaz zabalený do písně. Nebylo by správné tu vypovědět obsah. Jedinou možností je se s Vyšusem osobně setkat a zeptat se. Nápovědou by ale mohl být animovaný klip, na který se určitě podívejte.
Gejza Bendig: Já vám to řeknu. Vyšus je přezdívka kamaráda a zvukaře spolupracujícího s kapelou na předchozí desce. Vypráví příběh o tom, jak při nahrávání měl Vyšus zdravotní problémy a opravdu si myslel, že umře. Stále však na desce pokračoval. Smrtka vytušila jeho odchod a šla si pro něj. Práce na desce a živá hudba ho však držela. Smrtka chodí a hledá, ale všude nachází jen hrající kapelu, která dá Vyšusovi dostatek času na to, aby desku dokončil, a tím i našel sílu k pokračování v životě. Než smrtka dojde dolů do sklepa, kde sedává Vyšus u počítače, on už je pryč a smrťák má smůlu.
Dříve jste s ním používali smyčky a samply, teď sázíte spíš na balkánské dechy.
Jakub Reil: Ano, napadlo nás zkombinovat naši muziku s východním vlivem, a tak jsme vyrazili do východních Čech, odkud pochází naše vzduchová sekce. Ukazuje se, že toto nahrazení bylo dobrou volbou.
Jakub Vik: Zejména o pauzách a při cestování nebyla se samplery taková sranda.
Máte teď hodně koncertů?
Jakub Reil: Hodně je široký pojem. Dá se ale říci, že máme koncertů akorát tak, abychom se z toho nezbláznili, stíhali zkoušet, sbírali inspiraci a mohli dělat na nových a nových nápadech, kterým chceme vždy dávat příležitost.
Gejza Bendig: Máme dokonce i čas si poslechnout jiné kapely. Je to podobné jako s mluvením a posloucháním. Když někdo jen mluví, obvykle říká to, co už ví, když ale poslouchá, má větší šanci se dozvědět něco nového.
