„Přijet můžete i během svátečního volna nebo v sobotu. Budu tu a určitě najdeme okénko, abychom si mohli popovídat,“ navrhoval do telefonu termíny rozhovoru Ivo Kramařík, zástupce primáře v teplických Kamenných lázních, kde pomáhá lidem s pohybovými potížemi.
Svou práci má rád. Zrcadlí se mu v ní jeho vlastní příběh. Zkušenost, která ho k výběru povolání inspirovala. Narodil se totiž nedonošený a s dětskou mozkovou obrnou. Díky štěstí na odborníky a trpělivé mamince, která s ním roky poctivě cvičila Vojtovu metodu, ale dnes může vést normální život. A snaží se pomáhat zase dalším.
Kdo všechno jsou vaši pacienti?
Lidé všech generací, což je hezký mix. Zabývám se terapií nemocí pohybového aparátu. Mí klienti mají diagnózy neurologické a ortopedické. Jsou to lidé s bolestmi zad, roztroušenou sklerózou, po cévních mozkových příhodách a výměnách kloubů. U dětí jde téměř výhradně o neurologické diagnózy, například o dětskou mozkovou obrnu. Mám tu ale i dětičky trpící myopatií, což je velmi smutná kapitola. Téměř bez výjimky jde o chlapce, kterým postupně ochabuje svalstvo, ale mentálně jsou zcela v pořádku. Současná medicína si s tím bohužel neumí poradit a pacient umírá.
Jaké to je vědět, že už nemůžete pomoci, navíc dítěti?
Je to odvrácená tvář mé práce, se kterou se musím vyrovnat, i když to není jednoduché. Rodiče sem se synem přijedou třeba v lednu a on se bez problémů otočí na lehátku. O půl roku později už to ale nedokáže. Přitom jsou to často, a to je velice zajímavé, nadprůměrně inteligentní děti, které dnes v době internetu mají o své nemoci vše nastudované. Až si říkám, jestli je dobře, že chtějí vědět. Já jim bohužel nemám moc co nabídnout. U jiných diagnóz ale můžu vidět pokrok, a to je především u dětí velká radost. Daří se mi zúročovat, že jsem sám po mozkové obrně. Ukazuji, že cesta k normálnímu životu existuje.
Jak velká je to výhoda?
Vnímám to jednoznačně jako přednost. Já sám jsem vůči pacientům vnímavější a na ně zase působím důvěryhodněji. Vidí, že chodím podobně jako oni, a je jim jasné, že jsem si o nemoci nečetl jen v knížkách. O Vojtově metodě často slyšíme, že je nebolestivá. Se mnou ji maminka cvičila asi do patnácti a můžu říct, že bolestivá je. Aspoň mě cvičení bolelo. Ale zase nechci říkat, že je nutné všechno prožít. Já také neznám třeba stav po mrtvici.
Říkáte, že ji s vámi maminka cvičila do patnácti. Existuje nějaká konkrétní doba, po kterou by se s dítětem mělo cvičit?
Ideální by bylo, kdybych „Vojtu“ cvičil dodnes, jde totiž o celoživotní záležitost. Staral bych se tak o svaly, kondici, sílu. Člověk se nejprve vyvíjí a pak začíná stárnout, horší se regenerační schopnost. Nemocní začnou stárnout z jiné příčky. Já budu kvůli svému handicapu proti vám klesat z jiné pozice, proto bych měl na prevenci dbát dvojnásob. Jenže jsem pohodlný a nic mě cvičit nenutilo. Cítil jsem se dobře. Takže si sám zhoršuji svoji pozici pro stárnutí. Tohle bych asi úplně přiznávat neměl, ale přece nebudu lhát.
Vaší upřímnosti si vážím. Stejně jako nezapomínání na klíčové osobnosti, když jste mi hned do telefonu avizoval, že nebýt několika lidí, nezvládl byste to, co jste dokázal. Řekněte mi o nich něco.
Měl jsem neuvěřitelné štěstí na lidi. Začalo to neonatologem, který se o mě skvěle staral a dodnes jsme v kontaktu. Narodil jsem se ve 32. týdnu, tehdy to nebylo úplně běžné. Nezralým dětem se dávkuje nejen teplota prostředí, ale i kyslík. Jenže když se ho dá víc, než je zdrávo, můžete jim poškodit třeba sítnici. On svou prací žil. Měl u inkubátorů spacák a dávkoval nám ho co dvacet třicet minut. On také vyslovil podezření, že je u mě neurologický deficit, a doporučil mamince, aby se mnou navštívila neuroložku, která vyřkla ortel, že jde o dětskou mozkovou obrnu. Vzala maminku na chodbu, ukázala jí tam jiné děti zkroucené na vozících a řekla jí natvrdo, že jestli se mnou nebude cvičit, dopadnu takhle. Myslím, že vycítila, že je maminka dostatečně silná osobnost, aby ji to drsné pojetí motivovalo. A tahle doktorka mě pak poslala k další odbornici, která je jednou z žaček profesora Vojty, spolu s ním metodiku rozvíjela a po jeho emigraci dál vzdělávala další rehabilitační pracovníky, i když se u nás jeho postupy upozaďovaly. Ta všechno naučila maminku, která měla neuvěřitelnou trpělivost. V prvním roce života se mnou cvičila i šetkrát denně. I když jsem ječel bolestí, nevzdala to. Dnes kolikrát vidím v ordinaci děti, jež na tom nejsou pohybově moc dobře, a jejich maminky mi tvrdí, že to psychicky nezvládly.
Máte jim to za zlé?
Za zlé je silný výraz. Já si pamatuji, jak od nás odcházely maminčiny kamarádky z návštěvy, když se mnou začala cvičit. Zkrátka nevydržely ten řev. Dítě podrobujete velkému diskomfortu. Ale je třeba dívat se do budoucna. Uvědomit si, že ho připravím o možnost být na tom relativně dobře. Pokouším se to takto vysvětlovat. Snažím se jim to nemít za zlé, ale je mi to líto.
Pořád zmiňujete maminky. Co tatínkové? Asi se nehrnou, že? Třeba můj se mnou nešel ani na očkování, aby neslyšel můj brekot.
Chlapi jsou hrozní měkkáči. Jen málokterý se svým potomkem cvičí. Můj se snažil, ale brzy to vzdal.
A kdy tedy definitivně přišlo rozhodnutí, že půjdete na medicínu a zvolíte tento obor?
Já byl odmalička hodně citlivý a vnímavý, jak chodí ostatní. Zajímalo mě to. Sám jsem vnímal svůj pokrok. Když jsem byl starší, chtěl jsem se vídat s těmi lékaři, o kterých jsem mluvil. Zároveň jsem se cítil dobře v prostorách nemocnice, což zní asi hodně divně, ale já se třeba nikdy nebál zubaře. Měl jsem jasno hodně brzy.
Čím to, že je Vojtova metoda pořád tak využívaná?
Je to bezesporu geniální metodika. Vojta vyšel z toho, jak se má normálním způsobem vyvíjet novorozenec. Podařilo se mu popsat a objevit spoušťové zóny. Byl velký vizionář. Je zajímavé, že dodnes není prokázané, proč a jak to vlastně funguje. Je to ale u nás i jinde v terapii pohybových poruch u dětí stále číslo jedna.
Jaké jsou ty další metody?
Z Vojtovy metodiky se vyvinula tzv. dynamická neuromuskulární stabilizace, s níž přišel známý profesor Pavel Kolář. Je velmi na vzestupu. Ale Vojta má přece jen náskok co do desítek let používání. Existuje ještě zahraniční metoda manželů Bobathových, která u nás ale není tak rozvinutá, ve střední a východní Evropě je to záležitost posledních asi dvaceti let, takže novinka. Její školitelé nejsou až tak dostupní. U nás máme pracovníky proškolené i z ní. Vojtova metoda je vhodnější pro hypertonické děti se zvýšeným svalovým napětím. Kdežto u těch hypotonických s nižším svalovým napětím, které jako by vám protékaly rukama, je lepší Bobath. Myslím ale, že z těch tří metod bude u nás Bobath v pozadí, protože ač se to třeba nezdá, jsme patrioti.
Sanatoria Klimkovice přišla s tím, že současná rehabilitace dětí třeba po mozkové obrně, hrazená pojišťovnami, je nedostačující, že je potřeba intenzivnější a opakovaná. Udělali kvůli tomu dokonce výzkum, aby měli vše podložené daty. Jak se na současnou péči o tyto pacienty díváte vy?
Pro pacienta je nejlepší a asi i nejdražší individuální léčba. Myslím, že u dětí je skutečně žádoucí, aby byla vyšší dotace na individuální fyzioterapii. Rád bych, aby se s některými cvičilo častěji a déle, ale pojišťovna to nezaplatí. Na to reagují jednotlivá zařízení, která logicky nemají tolik fyzioterapeutů, protože po nehrazené léčbě není taková poptávka. Tím může nastat problematické mezidobí, kdy pojišťovny řeknou, že dotace navýší, a my budeme vykulení s nedostatkem personálu. A fyzioterapeuti jsou už nyní nedostatkové zboží. Je to složitá situace. Jinak ale musím říct, že jsem s časovou dotací u klientů spokojený. Ono celkově, když se podívám na české zdravotnictví, tak si můžeme ve srovnání s jinými zeměmi pískat. Ano, vždycky může být lépe, ale i hůře.
