Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Před lety přišla o nohu. Mezi štamgasty se pohybuje na invalidním vozíku

  18:00
Bohatou historii má hospoda ve Strážku na Žďársku. Nyní ji provozuje paní Vonešová, hostinská na vozíčku. Štamgasti do jejího podniku rádi chodí. Stejně tak tam mířili i kdysi za éry Karla Bouzka.

Ve Strážku, který leží deset kilometrů jihozápadně od Bystřice nad Pernštejnem, žije zhruba osm set obyvatel. Na pivo se tu chodí do hostince Na Špici. | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

Zaklepu na výdejní okénko restaurace Na Špici ve Strážku a čekám. Je odpoledne, asi kolem třetí hodiny. Dům s číslem popisným 24 vypadá opuštěně, všude je ticho.

Fotogalerie

Z papíru za oknem jsem se dozvěděla, že otevírací doba je pouze v pátek, sobotu a neděli (a já jsem tam jiný den), ale ještě to nevzdávám. Dávám na rady jedné starší kolemjdoucí, že když zaklepu na ono okénko, možná budu mít štěstí a s majitelkou hostince se setkám.

Štěstí mám, protože po chvíli se okénko otevře a já hledím do tváře té životem těžce zkoušené ženy na vozíčku.

Příliš mi nedůvěřuje, není si jistá, zda na ni nebudu psát nějakou stížnost nebo kdovíjaké mám vůbec úmysly. Nakonec se domlouváme, že se znovu uvidíme v neděli během otevírací doby, abych zažila atmosféru, když „je votevřeno“.

Otvírací dobu musela změnit

Bohumila Vonešová je bývalá zaměstnankyně Jednoty Velké Meziříčí. V pohostinství od 70. let minulého století pracovala, v 90. letech si pak restauraci pronajala a kolem roku 2000 celou nemovitost odkoupila. Je nejenom autorkou dnešního názvu hostinec Na Špici, který je prý odvozený od místa, kde se nachází – na konci úzké uličky, jakoby na špici. Zároveň je paní Vonešová živoucím důkazem nezlomnosti lidské vůle.

„Hospoda mi šlapala, to jo, ale ze zdravotních důvodů jsem to musela tahle upravit,“ vysvětluje mi například neobvyklou otevírací dobu.

Ve svém životě už přišla o mnohé, před pár lety i o nohu a nyní se na invalidním vozíku hbitě proplétá mezi stoly a komunikuje s místními štamgasty.

„Nemohla bych bez téhle práce být. A taky: chlapi jsou na mě zvyklí a já na ně. Je s nimi dobrá spolupráce,“ usmívá se hostinská.

„V létě prodávám nejvíc tady z výdejního okýnka. Lidi sedí venku u stolu, a když je hodně prázdných sklenic, vždycky někdo vstane a přinese mi je sem,“ vysvětluje.

V budově bývala kdysi, někdy v sedmdesátých nebo osmdesátých letech také školka. Fungovala nahoře, v patře nad restaurací.

„V obci na ni prý nebylo jinde místo. Měla byste vidět, jak rádi sem chodili tatínci vyzvedávat své děti,“ směje se Vonešová.

Největší boom v návštěvnosti a finančním obratu zažil tento hostinec ve své moderní historii v 60. až 80. letech minulého století po zahájení těžby v Dolní Rožínce.

„Teď je úplně jiná doba, lidi už se nechtějí scházet, nesdružujou se, nemluví spolu. Měla byste vidět, jak to tady šlapalo dřív! Akce, lidí pořád plno. Teď je to tak, jak to je,“ dodává s pohledem na svůj vozík. „Musela jsem to tady na rok a půl zavřít, když se mi to stalo s tou nohou,“ říká posmutněle.

O tom, že by přijala nějakou výpomoc, neuvažuje. Zároveň jí ale nikdy nepřišlo na mysl, že by to tady měla úplně zavřít.

Bezmoc po revoluci

Protože ze stolu štamgastů zazní další požadavek, tak už dále nezdržuji a odcházím. Moje kroky míří k další ženě, která má co říct k minulosti restaurace. Blažena Christianová, bývalá učitelka, je vdova po Jiřím Christianovi, který byl kdysi jedním z majitelů hostince.

Matka Jiřího Christiana hostinec kdysi vedla a jeho děda byl poslední muž rodu Bouzků – rodiny, která k hostinci taktéž neodmyslitelně patřila. „Nenarodila jsem se tu, původně jsem zde jenom učila, ale na hostinec si velmi dobře pamatuju. Do roku 1974 jsme s manželem bydleli nahoře v jednom z bytů nad hospodou,“ vysvětluje Christianová.

Podle farské matriky sahají počátky domu do roku 1772. Prvním oficiálně uváděným hostinským je Josef Jelínek, o kterém se matrika zmiňuje v souvislosti s rokem 1837.

Mezi pamětníky je však známý až Bouzkův hostinec (existoval asi od roku 1850). V době Bouzkova hostince zažívalo toto stavení jednu ze svých nejslavnějších dob.

Smutek naopak zavládl za socialismu. Majitelé neměli na nutné investice dostatek peněz a pomalu chátrající hospodu od nich odkoupila Jednota. Stalo se tak v polovině 70. let a původně navrhovaná částka byla pouhých 35 tisíc korun.

„Jiří se snažil částku navýšit, povedlo se mu to však jen o málo. Když si představíte stavbu z cihel, s byty nahoře a vůbec celou hodnotu budovy, byla to částka naprosto směšná,“ říká Christianová.

V pozdějších letech pak došlo k rekonstrukci přízemí (restaurace a sociálního zařízení) a částečně i horního patra.

„Po revoluci jsme se pokusili hostinec získat zpět, ale bylo nám řečeno, že když jsme ho prodali, tak jsme ho prodali,“ svěřuje se ještě pamětnice. Těžko si prý představit pocity lidí, jejichž předci hostinec vybudovali, oni sami tam prožili kus života a nakonec jsou bezmocní.

V 90. letech se tak hostince ujala jeho budoucí majitelka Bohumila Vonešová. Ale to už jsme zase na začátku příběhu…

Klidně se s někým spusťte, říkal dcerám

Karel Bouzek  byl vyučený pekař. Ve Strážku provozoval  hostinec a dařilo se mu.  Živnost pak převzala dcera  Anna s manželem.

Karel Bouzek byl vyučený pekař. Ve Strážku provozoval hostinec a dařilo se mu. Živnost pak převzala dcera Anna s manželem.

S hostincem ve Strážku na Žďársku je neodmyslitelně spjatý rod Bouzků.
„Nejznámějším a také posledním mužem rodu Bouzků byl manželův děda Karel. Ve Vídni se vyučil pekařem,“ vzpomíná bývalá učitelka Blažena Christianová.
Karel Bouzek byl lidmi vnímán jako člověk spolehlivý a spořádaný. Podle pamětníků si ve svém hostinci vždy udržoval kázeň a vzorný pořádek.
Měl tři dcery – Otílii, která se dožila pouhých pěti let, Antonii a Annu. Žena mu velmi záhy zemřela a Bouzek byl nucen se kvůli nezletilým dcerám znovu oženit.
Blažena Christianová k tomu se smíchem dodává: „Dcerám prý říkával: Holky, kdybyste se někde s někým spustily, nevadilo by mi to, aspoň náš rod nevymře.“
I když k hostinci patřily polnosti a les, museli se Bouzkovi hodně otáčet, protože v obci byla velká konkurence – Jakšův a také Vlkův hostinec.
Živnosti se ale dařilo dobře. Bouzkův hostinec byl podle pamětníků velmi oblíbený. Hosté zde nacházeli čisté, útulné, květinami vyzdobené prostředí s milou a vstřícnou obsluhou. Karlovy dcery se poté vdaly. Antonie si vzala učitele Františka Špinara a Anna vrchního četnického strážmistra Konráda Christiana.
Živnosti se ujala Anna s Konrádem a lidé začali restauraci říkat hospoda U Christianů.
„Konrád údajně v polovině dvacátých let minulého století budovu hostince zbořil a nechal postavit novou,“ líčí Christianová. „Na stavbu se získával materiál z místních zdrojů,“ pokračuje.

Řezník popíjel v hostinci se svým budoucím vrahem

V roce 1926 tak vznikla jednopatrová budova s podkrovím. O deset let později byla provedena nástavba patra, kterou financovala Antonie s manželem.
„Byli bezdětní, jejich jediný syn zemřel. Chtěli si tím zajistit společné bydlení s rodinou sestry Anny,“ upřesňuje celou situaci bývalá pedagožka. Díky nástavbě totiž vznikly tři byty, které se později i pronajímaly. A když už je řeč o těchto časech, tak v nich ještě chvíli zůstaňme. Kronika se totiž zmiňuje, že před hostincem se po volbách roku 1929 odehrála tragédie. Sedmadvacetiletý řezník Adolf Růžička se tu koncem října stal obětí vraždy.
Podle záznamů popíjel se svým budoucím vrahem a dalšími právě v hostinci U Christianů. Při ostré hádce byl hozen do potoka, který teče nedaleko hostince. Když z potoka vylezl, byl několikrát bodnut nožem. Růžička na následky zranění zemřel, jeho vraha zatkli a odsoudili. Motiv činu nebyl objasněn.
Přišla druhá světová válka a poměrně klidné časy hostince U Christianů se pomalu chýlily ke konci. Obě Bouzkovy dcery ovdověly a společně potom za pomoci Anniných synů Jiřího a Konráda živnost dále provozovaly.
Anna nakonec předala hospodu svým synům, takže když byla v roce 1948 provozovna zabrána Jednotou Velké Meziříčí, byli majiteli restaurace Antonie, Jiří a Konrád.

Autor: