Známá je především unikátními beruškami, pro které si k ní na Šumavu jezdí lidé nejen z celé republiky, ale i ze zahraničí.

„Jsem ze sklářské rodiny, tatínek i maminka pracovali jako brusiči. Já od malička přicházela do kontaktu se sklem. Líbilo se mi. Pamatuji si, že jsme měli doma spoustu broušených mís a sklenic a rodiče z nich zakazovali jíst a pít. Štvalo mě to, dneska je ale chápu,“ říká s úsměvem Alena Kyrálová.

Ta pracovala v annínské sklárně až do jejího uzavření. „Pak jsem vystřídala různé pracovní pozice. To mě ale nenaplňovalo. Když jsem byla na mateřské dovolené, začala jsem sledovat různé trendy ve výrobě a zušlechťování skla, až se mi zalíbila výroba vinutých korálků. A doslova mě chytla,“ vypráví. Od manžela dostala k Ježíšku malý kahan a tehdy vše začalo.

Fotogalerie Zobrazit fotogalerii

„Nejdříve jsem dělala korálky pro sebe. Nosila jsem je já i celá rodina. Všimli si toho známí, kamarádky a zalíbilo se jim to. Tak jsem jim je začala vyrábět jako dárky. No a pak za mnou někdo přišel a řekl mi, proč se tím neživím,“ konstatuje Kyrálová. Pustila se tedy do práce, její výrobky se ujaly a začaly získávat velkou popularitu.

„Inspiraci hledám hlavně v šumavské přírodě. Mám moc ráda květiny, takže ty tvořím asi nejčastěji. Občas za mnou přijdou moji dva synové a řeknou mi, že bych mohla zkusit něco vyrobit,“ sděluje. Tímto způsobem vznikly i její nejznámější tvary.

„Syn mi jednou přinesl berušku na kameni a říká: Mami, berušku – tu bys nezvládla? Byla to pro mě výzva. Zkusila jsem to a od té doby mají nejlepší ohlasy. A takhle za mnou kluci třeba chodí, jestli bych jim neudělala žížalu nebo housenku. Jedna paní zjistila, že vyrábím i zvířátka a chtěla udělat slona. A tak se počet vzorů neustále rozšiřuje,“ podotýká Kyrálová.

Základem jejích prací jsou korálky vinuté na železné tyči namočené do kaolinu. Jsou inspirované takzvanými páteříky, jejichž výroba je na Šumavě doložena už ve třináctém století.

Korálky vyrábí nahříváním nad kahanem z různě barevných skleněných tyčí, které má od českých výrobců, ale používá i známé italské muránské sklo. Zdobí je vrstvením jiného skla.

„Může tam být třeba i dvacet vrstev, samozřejmě že výrobek s každou další roste. Korálek může být plastický nebo hladký, za pomoci ostrých předmětů rozmalovávám různé vzory. Používám na to třeba jehličky, háčky, žiletky nebo skalpely. Čím ostřejší je nástroj, tím jemnější vzor lze rozmalovat,“ prozrazuje. Zákazníkům vyrábí náušnice, růžence, náramky nebo prstýnky.

Jde o velmi náročnou práci. „Některý korálek trvá osm minut, jiný tři čtvrtě hodiny. Záleží na tom, jak je složitý dekor a v kolika vrstvách se nachází. Je třeba postupovat rychle a zároveň opatrně,“ doplňuje sklářka.

Situaci jí ztěžuje i fakt, že nepoužívá žádné formičky. Vše tvaruje ručně. „Hodně výrobců je má k dispozici. Já je ale nemám ráda. Působí to pak na mě strojově. U mě je každý výrobek originál, žádné dva kusy nejsou úplně stejné,“ říká.

Pozor si musí při výrobě dávat nejen kvůli tomu, aby křehký materiál nerozbila. „Je to přece jenom práce s ohněm. Na malém kahanu se teplota pohybuje kolem 800 stupňů Celsia, na velkém pak přesahuje 1 000 stupňů. Stalo se mi třeba, že jsem si o kahan spálila loket. Občas také korálek praskne a kousek z něj může odletět na kůži. Je proto třeba na to být pořádně oblečený. Nicméně takové věci k téhle práci prostě patří,“ uvedla Alena Kyrálová.