Jak vlastně studium architektury vypadá? Chodíte na klasické přednášky?
V rámci studia se simuluje jakási architektonická firma, kde pod vedením architekta vždy během jednoho semestru zpracováváte téma, které si tento architekt vybere. Kromě toho máme běžné předměty, které nám zaštiťují nějaké know-how a nástroje k tomu, abychom návrhy mohli tvořit. Ale těžištěm je ta ateliérová část.
Co vás vedlo k tomu, zvolit si jako studijní obor právě architekturu?Prostředí architektonického ateliéru jsem docela dobře znal, protože můj otec je architekt. Takže to byla jedna z cest, kudy jsem se mohl vydat. Je ale fakt, že jsem to během svých studií na gymnáziu několikrát změnil. Jeden čas jsem si myslel, že budu filmovým režisérem. Potom jsem se ale vrátil k vysněné profesi architekta. Otec ale moc rád nebyl.
Nechtěl, abyste ho v jeho profesi následoval?
Přesně tak. Dokonce se mnou i nějaký čas nemluvil, protože asi jako všichni rodiče chtěl pro svoje děti z jeho pohledu možná jednodušší život v jiných oborech. To byl trošku boj. Teď už jsem ale ve fázi, kdy mu mohu v práci trochu pomoci, takže to naopak oceňuje.
Co vás na tom oboru nejvíce baví?
Svým způsobem je to kreativní činnost, ale není to jen čisté umění. Je tam i velký důraz na to, aby bylo výsledné dílo funkční. Architekt se musí velice dobře orientovat v různých oblastech společnosti. Se spoustou lidí se musí také setkat a musí s nimi spolupracovat. V podstatě to je třeba té profesi filmového režiséra v přístupu a náplni práce podobné. A to je to, co mě baví. Že musíte uchopit nějaký problém, prostudovat ho a najít jeho řešení. Baví mě i to, že kromě praktické stránky tam je prostor pro vyjádření svého názoru na estetiku.
Část studia už máte za sebou. Může architekturu podle vás studovat každý, nebo je to obor, na který člověk potřebuje určité vlohy?
Nejsem si jistý, jestli jde přímo o vlohy, ale člověk musí opravdu chtít a být pro ten obor zapálený. Je to obor, který je mimořádně náročný po časové stránce. Na druhou stranu v našich podmínkách není úplně podle toho ohodnocen. A nemyslím jen finančně. To pole působnosti, které tady architekt má, není ve srovnání s Evropou příliš široké. Architektura tady prostě není celospolečenské téma, tudíž architektům nikdo moc nenaslouchá. Je ale otázka, jestli si za to architekti nemohou tak trochu sami, protože neumějí svůj obor prezentovat veřejnosti.
Ve studentské architektonické soutěži jste zvítězil v kategorii Praktické a efektivní bydlení. Co si pod tím mám představit? Jak jste k takovému zadání přistupoval?
V tu dobu jsem pracoval na projektu, který jsem si vnitřně potřeboval udělat. Na škole jsem se předtím zabýval alternativami k současné architektuře. Zajímalo mě experimentování. Zjistil jsem ale, že neumím navrhnout obyčejný poctivý dům. Takže jsem si dal za úkol, že v dalším semestru se budu věnovat tomu, jak v českých podmínkách navrhovat obyčejný dům. To se potkalo s tím zadáním soutěže.
V porotě soutěže byl také architekt Zdeněk Lukeš, který uvedl, že jsou současní studenti architektury v kleštích, protože se od nich chce, aby navrhli dům, ve kterém se dá bydlet, ale zároveň aby se více odvázali. Připadáte si v kleštích?
Myslím si, že v určitých kleštích jsme. Přijdeme do školy plni kreativní energie, ale během několika málo semestrů se dozvídáme, proč ji nemůžeme pořádně zužitkovat. Ať to jsou technické nástrahy, ekonomika, nebo další faktory. Abychom vytvořili něco originálního, musíme něco z těch faktorů potlačit nebo říct, že to pro nás není důležité. Myslím si ale, že kreativita a praktičnost nejsou úplně v rozporu. Aby se stavělo jiným způsobem, než se staví dnes, tak by muselo dojít k nějaké výrazné proměně hodnot ve společnosti nebo způsobu, jak jsme zvyklí bydlet. To, co vidíme kolem nás, je dáno developery, kteří se pohybují na komerčním trhu a pro nějakou originalitu proto není v bytové architektuře prostor.
Můžete nějak přiblížit návrh, se kterým jste v soutěži uspěl?
Je to stavba v sousedství sadu Břevnovského kláštera. Nejvýraznějším prvkem je přítomnost klášterní zdi. Dostal jsem k dispozici parcelu, kterých v Praze určitě není mnoho. Je tam mimořádný výhled, ale zároveň je vedle místa, které je nádherné, klidné, autentické a my do něj vstupujeme s nějakým velkým objemem. Což si současný developerský svět žádá. Postavit tam něco malého, citlivého, to by žádný developer z finančních důvodů neudělal. Nejdůležitější bylo ubalancovat ty objemy a životaschopnost domu, ale zároveň nerušit klid klášterního sadu. Snažil jsem se proto navrhnout dům, který se tváří, že tam vůbec není nebo že tam je už dlouho. Zároveň jsem usiloval o co největší reálnost. Tedy aby to byl návrh, podle kterého by ten dům mohl skutečně vzniknout.
Co pro vás vítězství v soutěži začínajících architektů znamená?
Myslím si, že když se člověku dostane nějaké takové ocenění, tak je to obrovská satisfakce. Všichni studenti na naší škole se snaží podat dobrý výkon a intenzivně pracují. Málokdy se jim ale dostane nějaké větší zpětné vazby. A nemusí jít jen o pochvalu, ale i za kritiku bychom byli rádi. To, že se práce, nad kterou strávíte nějaký čas, stane předmětem diskuse, je skvělé. V tom je to ocenění strašně příjemné.
Co se s takovým studentským návrhem děje dál? Je nějaká šance, že váš dům bude skutečně stát?
Nestává se, že by se realizovaly studentské návrhy. Většinou je to totiž hodně zjednodušené, takže je návrh třeba v rozporu s územním plánem. Jsme zkrátka na akademické půdě a prověřujeme realitu. Všechny projekty ale zůstanou ve vašem portfoliu a vy se na základě nich hlásíte do ateliérů.
Je něco, co vám na současné Praze chybí?
Nejsou to ani tak nějaké konkrétní stavby jako spíš vize, kam Praha směřuje, jak se bude vyvíjet. Chybí mi tu také ochota bavit se o architektuře a přemýšlet o nějaké současné vrstvě. Praha je tak nádherná, až je skoro zakonzervovaná. Strašně se bojíme aktualizovat město. Svět se mění a to prostředí by se tomu mělo přizpůsobovat. Pražanům se moderní architektura líbí, ale už ji nechtějí mít ve vlastním městě.
Co naopak jako budoucí architekt na Praze oceňujete?
Na Praze se mi líbí věc, která souvisí s tím, co mě na ní zároveň mrzí. Je to její mnohovrstevnatost. Od prvopočátků města můžeme sledovat, že tu jsou jednotlivé historické vrstvy, které spolu koexistují. A právě proto mě tak mrzí, že ta současná vrstva vlastně neexistuje. Praha je krásná tím, že je tady spousta výjimečných staveb, které spolu dokážou fungovat. Myslím si, že třeba Žižkovská věž není v rozporu s Pražským hradem ani Pankráckou plání.
