„Zabalil jsem náhradní díly, včetně rezervního motoru, a vyrazil,“ popisuje ve zkratce mladík start cesty z Pustějova na Novojičínsku na východ. Cílem jeho cesty, která započala před zhruba třemi měsíci a trvala 75 dní, byly zejména gruzínské hory, které toužil poznat. Ale po cestě obdivoval i krásy Ukrajiny, Ruska, Turecka a dalších zemí.
V Istanbulu si s babetou užil své. „Abyste se dostali přes řeku, musíte jet po jedné z hlavních silnic. Bylo tam snad osm pruhů a já se musel držet někde uprostřed, protože ty vpravo vás vždy svedly z cesty. Kolem mě jezdila auta snad 130kilometrovou rychlostí. Ke všemu bylo parno, takže nic jednoduchého pro mě a už vůbec ne pro babetu,“ popisuje cestovatel.
Zatímco jej míjely rychle jedoucí vozy, on se svým strojem vyvinul průměrnou rychlost kolem 35 kilometrů za hodinu. Denně ujel kolem dvou set kilometrů. „Jednou se mi povedlo zvládnout i 350 kilometrů za den, to bylo už po cestě domů,“ zmiňuje Filip Tomášek.
Přespával u pohostinných lidí doma či ve stanu na jejich pozemku, občas si zaplatil hostel nebo zakotvil na dálničním odpočívadle. Posledně jmenovaný způsob se v Srbsku proměnil v jeho nejhorší noc v životě.
„Někdo mi posunul zaparkovanou babetu. Když jsem se ji vydal vrátit na své místo, zmizel mi ze stanu batoh s doklady, dronem, paměťovými kartami a dalšími cennostmi. Než přijela policie, stál jsem dobrou hodinu jen ve spodním prádle a se šroubovákem v ruce mezi stanem a babetou a čekal, jestli se něco nestane,“ popisuje mladík.
Po příjezdu policie se jeho batoh z ničeho nic objevil u mopedu, důležité věci v něm nechyběly. „To byla úleva. Po rozednění jsem si všiml, že jsem narušil teritorium zřejmě nějakému bezdomovci.“
Podle dobrodruha jeden negativní zážitek hravě předčily desítky pozitivních zkušeností s lidmi z Východu. „Například když jsem zastavil v Turecku, místní mi pokaždé nabídli alespoň čaj nebo vodu. Velmi pohostinní byli i obyvatelé dalších zemí, kterými jsem projížděl,“ podotýká student strojní fakulty.
Vysokoškoláka vítalo při dojezdu domů několik desítek lidí. „Některé z nich jsem ani neznal. Bylo to moc fajn,“ popisuje obyvatel Pustějova, kde žije zhruba tisícovka obyvatel.
Už nyní přemýšlí nad další cestou. „Ale tu nejbližší asi nebudu absolvovat na babetě,“ přiznal s vysvětlením, že chce čelit zase novým výzvám. Rozhodnutí vyjet do Gruzie na mopedu však ani zpětně nelituje. „Nicméně není to pro každého. Bolí z toho dost záda a je to pomalé cestování, které ne všichni mají rádi,“ dodal Filip Tomášek.
