Pokud jste v posledních letech navštívili nějaký jarmark, městskou slavnost nebo trhy, patrně jste ho viděli foukat do šalmaje, flétny nebo gemshornu a hrát s kapelou třeba píseň Gonna fly now z filmu Rocky v podání středověkých hudebních nástrojů.

Učíte hudební výchovu a jste muzikant, říkáte v rámci výuky dětem, že je čeká těžký život, když se rozhodnou muzikou živit?
Na tohle se mě překvapivě děcka neptají, takže debaty o tom nevedeme. Samozřejmě vidí, že vedle učení sám hraji, ale do jaké míry tuší, že se tím živím, to nevím.

Kolik z nich se jednou uchytí v hudební branži?
Moc ne. Za dvacet šest let, co učím, mám jen pár takových absolventů. Jedna dívka odešla na konzervatoř a dnes je výborná flétnistka, která sama učí na ZUŠ. Další dívka zpívá v country kapele.

Mrzí vás to?
Vůbec. To přece není žádná škoda. Mí žáci hrají, vypomáhají v různých kapelách, akorát to pro ně není obživa.

Chtěl byste se někdy strojem času podívat do středověku?
Určitě. Zajímalo by mě, jak pracovali s rytmem a jak jim to ladilo. Protože to jim nemohlo ladit (smích). Asi by se mi potvrdilo, že právě proto nesměly středověké nástroje do kostela. Žádný ďábel v muzice v tom nebyl.

Jak by tehdejší lidé reagovali na podobu středověké hudby, kterou hrajete s kapelou Řemdih?
Myslím, že to naše bigbeatové pojetí by je bavilo. Možná by měli jen problém pochopit estetiku té naší muziky, protože ta se stále měnila. V renesanci bylo nepřípustné poslouchat gotickou hudbu, v baroku zase neposlouchali renesanční hudbu. Ale to přece platí i dnes.

Žádné retro ve středověku tedy nefrčelo?
Existovalo, samozřejmě. Ale spíš v podobě parafrázování a vykrádání starší hudby. Oni tehdy neznali autorská práva, takže si klidně přivlastnili něčí dílo a zvesela ho někde hráli. Vzali třeba jednu hlasovou linku skladby někoho známého a navázali na ni svoje linky. Zajímavé je, že to brali jako poctu. Nežádali ho o povolení. Dnešním slovníkem dělali takový remix.

O čem se vlastně v těch středověkých písních zpívá?
O chlastu, lásce a problémech lidí. Asi jako dnes (smích). V písních nejčastěji řešili svůj kritický pohled na svět.

Nebralo se to jako kacířství?
Bralo, ale Čechy byly v centru říše a Praha byla v tomto směru dost rozrůzněná. Měli jsme významného krále, takže se to tolik neřešilo. Dokonce přes písně řešili tehdejší politiku.

Dá se vůbec středověká hudba zahrát věrně, když ji nikdo z nás nikdy nemohl slyšet?
Dala by se zahrát věrně, ale nikdo by to nechtěl poslouchat. Oni měli jiné ladění, kterému se říká Pythagorejské, kdy ladili pouze v oktávě na dva tóny. Vše ostatní bylo rozladěné. Autenticky zahraná středověká hudba by nám zněla divně, protože dnes se používá v hudbě úplně jiné temperové ladění. Rytmická složka je dnes také jiná, oni rytmus moc neřešili a ten byl spíše sporadický.

V čem se tedy lišilo ucho člověka ze 13. století od ucha dnešního posluchače?
Hlavně v tom, že měli jiný vkus. Nepotřebovali hudbu slyšet tak nahlas, jako my, aby jí vnímali. Když se hudba hrála, nebyla tak nahlas.

A co v těch kostelích, kam nástroje nesměly, jak jste řekl?
Tam mniši pouze zpívali a těm to ladilo. Lidský hlas je nejdokonalejší hudební nástroj.

Čím tedy může středověká hudba obohatit dnešního posluchače?
Uslyší souzvuky nástrojů, které by běžně neměli možnost zaslechnout.

Jak se vám líbí, že některé populární kapely hrají středověkou hudbu v popových nebo rockových aranžích, jako Blackmore’s Night nebo In Extremo?
Oni tím popularizují naši hudbu a naprosto je chápu. Já bych to ovšem takhle nechtěl dělat – i kdybych to uměl. Asi to odpovídá dnešní estetice mladých lidí, kteří si to žádají.

Jak těžké je na malém městě motivovat děti k hudební výchově?
Hodně, je totiž příliš atraktivních aktivit, kterým se děti chtějí věnovat, které nám konkurují. Já se je snažím motivovat už ve školce, kde děláme nábory. Zahraji dětem něco na dudy, na flétnu, promluvím s nimi. Oni na základě toho třeba přijdou. Snažíme se přijímat jen muzikální děti, ale dětí je ve Cvikově celkem málo, takže bereme i děti, u kterých tu muzikálnost cítíme tak napůl.

Zkoušíte si, co v nich je a hledáte talent?
Necháme je třeba něco zazpívat nebo zopakovat tón. Některé děti třeba mají talent, ale ani o tom nevědí. V naší kapele Jääääär máme zpěváka, který je pro nás nenahraditelný, i on byl kdysi nezpěvák, když jsme ho objevili. Nebylo na něm nic poznat, jenom mručel (smích).

I ze mě byste udělali muzikanta, i když mám hudební hluch?
Samozřejmě, stačil by váš zájem a ochota se něco naučit. Věk totiž tuto schopnost nijak neotupuje.

Vy pořádáte ve Cvikově už deset let Baraban Ethnofest. Není to trochu masochismus pokoušet se o folklórní přehlídku v bezbožných Sudetech?
Je to samozřejmě těžké. Ale jsme odvážní lidé a folklór sem přivážíme, tady totiž žádný není. Vozíme na přehlídku do Cvikova soubory z ciziny. Folklórní soubory byly za totality podporovány státem, dnes to nefunguje.

Co právě teď posloucháte v autě?
Teď mám v autě Björk. Ona je úžasná, koketuje s vážnou muzikou i s populárními formami.

Jsou dnes děti v hudbě otevřenější a přístupnější, nebo u nich musíte odbourávat nějaké stereotypy?
Jsou otevřené, ale pouze do okamžiku, než vezmou do ruky mobilní telefon. To spolehlivě zabije každou hodinu. Mám s tím problém, nedá se s nimi fungovat. Jak je hned na začátku hodiny neutnete, pořád to mačkají a z hodiny není nic. Mobily vedou děti k pasivitě, jakmile mobil odloží, jsou schopny kreativní práce.

Někde jsem četl, že ucho dnešního posluchače je přesyceno různými zvuky a ruchy, neboť nějaký druh hudby posloucháme téměř všude. K čemu to podle vás vede?
To nevím, ale záleží to na každém člověku, jak moc je otevřený třeba i k náročnější muzice. Pokud jste ochotný vstřebávat a vnímat i nové vlivy a prvky, vždycky se dostanete ke kvalitní hudbě.

Odrazujete děti od moderního poslechu hudby přes mobil a přeskakování písniček?
Divil byste se, ale i dnes je hodně lidí, kteří poslouchají soustředěně gramofonové desky. Já tedy dětem nezakazuji žádný způsob poslechu hudby, spíše jim otevírám dveře k té kvalitní. Třeba poslechem ČRo Vltava nebo Proglasu, kde nebývají reklamy, tam najdete úžasnou muziku.

Platí stále rčení, že co Čech, to muzikant?
To pořádně neplatilo nikdy. Snad v době baroka, to byli muzikanti na výši. Rusové, Ukrajinci, Japonci a lidé z Pobaltských republik jsou mnohem muzikálnější než my.