Byl pátek krátce před šestou hodinou odpoledne, když do řeznictví ve Valašských Kloboukách vpadl skoro sedmdesátiletý muž.

„Měl štěstí, už jsme téměř zavírali. Koupil maso a odešel. Druhý den ale přišel znova a pozval mě na schůzku,“ vzpomíná Marie Balejková.

Tehdy se psala polovina 80. let, jí bylo necelých šedesát a jmenovala se Ritterová. Bylo to její rodné jméno, nikdy se totiž nevdala.

„To je osud. Na manžela jsem si počkala,“ usmívá se.

„Nikdy jsem si nemyslel, že ještě uvidím tyto kopce“

A stal se jím zmíněný zákazník z masny – Josef Balejka. Místní rodák a letec, který po druhé světové válce žil v Londýně a už před pádem komunismu se začal vracet na rodné Valašsko. Měl britský pas, takže se nemusel bát odvety režimu.

Balejka byl předtím dvakrát ženatý. První manželství ztroskotalo kvůli tomu, že jeho žena Irene trvala po válce na stěhování do Austrálie („Chtěla, aby tam pracoval v továrně na punčocháče. On, takový letec!“ kroutí hlavou Balejková).

Pak si vzal Britku Marion, s níž měl dceru Ann.

A v roce 1986 se ve Valašských Kloboukách zamiloval potřetí – a naposledy. S Marií přebývali v jejím domku nedaleko náměstí, po roce 1989 se tu usadili natrvalo.

„Jednou jsme byli na výletě v kopcích kolem Klobouk a vraceli se, když najednou zůstal stát. Dlouho se díval kolem sebe a říkal: Nikdy jsem si nemyslel, že válku přežiju, vrátím se domů a ještě jednou uvidím tyhle kopce,“ líčí Balejková.

Po revoluci objížděl s manželkou besedy v okolí

Vzali se v roce 1993 a válečný hrdina s ní prožil nádherný podzim života. Spolu sjezdili nespočet besed v okolí, na nichž Balejka poutavě mluvil o tom, co za války zažil.

O útěku ze zajateckého tábora v Rumunsku, kdy ho s kamarády našla promáčené a spící v noci v parku místní žena, nechala je přespat v domě a druhý den vzala do baru, kde vystupovala česká zpěvačka Dáša. Když jim kdesi u Bukurešti zpívala Hašlerův hit „Ta naše písnička česká, ta je tak hezká“, všichni brečeli dojetím.

O tom, jak dlouhá léta marně hledal malou dcerku svého kamaráda a letce Viléma Košaře, který padl za války. Balejka ji našel až v 90. letech, kdy už byla babičkou.

O tom, jak se při riskantním manévru nad kanálem La Manche řítil střemhlav dolů, krvácel z uší a nosu, ztrácel vědomí a se slovy „Prosím, pomoz mi“ políbil medailonek Panny Marie. Přežil.

„Byl to milý člověk s úžasnou povahou, který neměl lehký život. Zažil neuvěřitelné věci. Poznali jsme se hodně pozdě, ale měli jsme se moc rádi,“ říká Balejková.

Josef Balejka zemřel 7. července 2004. Letos by se dožil 100 let, jeho žena má 91 roků.