Mlýn holandského typu z roku 1836 je v majetku města. A je i technickou kulturní památkou. Od roku 1977 však není veřejnosti přístupný a nad jeho dalším využitím vedení města zatím tápe.
„V tuto chvíli nemáme jasnou představu o jeho využití. Myslím, že se k tomu můžeme přiznat,“ říká místostarostka Marie Černá.
„Je to otázka k dalším jednáním. Záležet bude i na výsledcích probíhajícího stavebně-historického průzkumu. Ten nám řekne, co je na mlýně nejcennější a hodno ochrany,“ vykládá radní pro oblast kultury Pavel Heřman.
Podle něj bude důležité zachovat stavbu jako takovou. Už nedávná oprava střešní krytiny a části krovu byla akutní. „Šindele byly shnilé a dovnitř zatékalo,“ připomíná Heřman opravu za 430 tisíc korun, na níž pracovali šindeláři ze skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm.
V nejbližších několika letech by se měla opravit i venkovní fasáda, která začíná opadávat. „Omítka se oklepe a zároveň se udělají průzkumné práce. Je možné, že se pod vrstvami mohou skrývat třeba zazděná okna,“ dodává Heřman.
Mlýn je bez lopat. Ty ze sedmdesátých let stavbu zatěžovaly
Představitelé města by na větrném mlýně rádi viděli i jeho charakteristické lopaty poháněné větrem. Ty, které tam byly dosud, nechala radnice před časem odstranit. „Pocházely z roku 1977, kdy měl za sebou mlýn poslední velkou rekonstrukci. Neměly nic společného s původními lopatami, které tam byly. Spíše zatěžovaly celou stavbu,“ vysvětluje Heřman.
Jak ale původní lopaty skutečně vypadaly, to je to, po čem se teď odborníci usilovně pídí. Dochovalo se totiž velmi málo původní obrazové dokumentace stavby.
Třebíčská radnice proto letos směřovala veřejnosti výzvu, ve které žádá, aby lidé prohledali své archivy a poskytli případné fotografie či kresby historické podoby větrného mlýna.
„Nějaké podklady se nám už sešly, ale na naši základní otázku nám zatím neodpověděly. Výzva však stále trvá a my budeme rádi za další dokumentaci,“ zdůraznil starosta města Pavel Janata.
Nemlel mouku, ale dřevní kůru pro třebíčské koželuhy
Třebíčský mlýn má bohatou minulost. V roce 1836 jej postavili bratři Budischowští. Mlýn však nemlel mouku, jak by se mohlo zdát, ale dřevní kůru pro tamní koželuhy.
„Ovšem mezi 60. a 90. lety 19. století mlýn přestal fungovat a nahradily jej parní stroje,“ vypráví zajímavou historii Pavel Heřman. Pravděpodobně v té době byly podle něj odstraněny i veškeré stroje a mlecí mechanismy. Jejich další osud se nepodařilo vypátrat.
V roce 1890 bylo stavbě přiděleno popisné číslo a v pozemkové knize je od té doby vedena jako obytná budova. „Do první světové války sloužila jako ubytovna pro dělníky firmy Budischowský. Po jejím bankrotu město mlýn koupilo a v roce 1932 investovalo do vytvoření nouzového sociálního bydlení pro tři rodiny. Už tehdejší památkový ústav potvrdil, že jde o cennou stavbu,“ podotýká Heřman.
Vznikly tři kruhové byty v patrech nad sebou, k nimž vede strmé úzké schodiště. Jedna místnost má v průměru osm metrů. Nájemníci zde bydleli až do roku 1975.
„Je to kompletně zachované sociální bydlení z roku 1932, které by bylo vhodné nějak zakonzervovat. To už nikde nevidíte. Dokonce se zachovala část výmalby válečky nebo zbytky původní elektroinstalace,“ připomíná Heřman.
A ještě jedna zajímavost. Mlýn byl původně vyšší, než jak jej známe dnes. Současná výška terénu vznikla postupnou navážkou zeminy.
