Velitelé vojsk dostali úkol číslo jedna: Obsadit takzvané strategické cíle. Mezi těmi byla i budova českobudějovického rozhlasu v Dukelské ulici a redakce a tiskárna tehdejšího deníku Jihočeská pravda. Obě adresy ale několik dní okupanti marně hledali.

„Dorazili k nám až 23. srpna. Pamatuji si to jako dnes, byl jsem tehdy v redakci sportu jako mladý novinář,“ vzpomíná Bohumil Ortman, který pracuje jako „sporťák“ v deníku už 56 let.

10 fotografií

„Z okna redakce jsem zahlédl vojáky v zelených pláštěnkách se samopaly, jak přeskakují Vrbenskou stoku a blíží se k nám. Vrátný je na schodech před vchodem zastavil a žádal povolení ke vstupu – bumážku. Zatímco se s nimi dohadoval, kolegové vyskákali z oken a utekli,“ vybavuje si Ortman.

V redakci zůstal tehdy jako jediný novinář. Dnes to vysvětluje rozepsaným článkem a také mladickou lehkomyslností. Uklízečka podle něj právě vytírala chodbu. Když uviděla za okny vojáky, zeptala se ho, co má dělat. Řekl jí: Uklízejte, uklízejte.

Ačkoliv z dnešního pohledu vypadá tato historka jako z pera Jaroslava Haška, novináři zažívali v prvních dnech okupace horké chvilky. Od prvních hodin invaze pracovali na zvláštních vydáních, která mezi čtenáře rozšiřovali kolpoltéři. Po obsazení redakce a tiskáren ve Vrbenské ulici se stáhli do ilegality. Noviny, většinou jednostránkové, vyráběla část redakce v Kulturním domě Slavie, v závodě Fruta a nakonec v Artypě Holubov. Psali o situaci v Praze, prohlášeních politiků a o tom, aby obyvatelé zachovali klid a neprovokovali.

„Píšeme tyto řádky se slzami v očích. Nikdy nám za posledních 23 roků nebylo tak těžko. Neprovokujte sovětská vojska, nedávejte záminku k žádné akci, k žádnému použití zbraní. Jen jednota nás zachrání...“ píše se v jednom srpnovém zvláštním vydání Jihočeské pravdy. Jen 21. srpna vyšly jednostránkové noviny třikrát.

Podobně na tom byla i redakce rozhlasu. Na její budovu dali lidé nápis Mateřská škola, což způsobilo, že vydržela vysílat ještě dalších několik dní. Potom se dařilo vysílat díky přenosovému vozu ještě z různých ilegálních míst.

Ilegální vysílání z Jihočeského divadla

Na zabrání českobudějovického rozhlasu vzpomínal v MF DNES před deseti lety dnes už zemřelý Zdeněk Pražák. Ještě 22. srpna natáčel na letišti v Plané reportáž o havárii letadla s parašutisty.

„Bylo zde plno mrtvých. Sovětští důstojníci nechtěli naše zdravotníky k raněným pustit,“ uvedl.

Po několika dnech musel s kolegy budovu rozhlasu opustit, hudbou na rozloučenou byla československá hymna. Potom krátce ilegálně vysílali z Jihočeského divadla.

Na radu sdělovacích prostředků přemalovávali a strhávali obyvatelé tabule s názvy ulic nebo manipulovali se směrovkami. V Českých Budějovicích se objevily sovětské tanky až 22. srpna ráno.

„Bloudily ulicemi. Projely město a zamířily na Rožnov a Včelnou, kde se zase otočily zpět. Hledaly strategické body, jako je letiště a kasárny,“ říká vojenský historik Jan Ciglbauer.

Jedno z prvních ruských letadel havarovalo

Mezi strategická místa podle něj patřily třeba důležité křižovatky, mosty, nádraží a zejména letiště. Stejně tak sídla redakcí nebo sekretariáty strany a národních výborů. Kromě zabrání redakcí se opozdilo oproti plánu také obsazení letiště i kasáren. Velitelé těchto útvarů odmítli s okupanty jednat, situace se dramatizovala. Na kasárna ve Čtyřech Dvorech mířily v prvních dnech tanky, ranvej vojenského letiště v Plané zablokovala těžká technika. Dokonce se mluví o tom, že ji vojáci polili mazlavým mýdlem.

„Jedno z prvních ruských dopravních letadel při přistání havarovalo. Byli z toho zranění, které ošetřovali v českobudějovické nemocnici,“ popisuje Ciglbauer.

Odpor byl spíš symbolický, podle historiků se neprokázalo, že by třeba československá armáda i v ojedinělých případech použila zbraně nebo varovné výstřely, jak se mezi lidmi tradovalo.

Zatímco v celé zemi přišlo v souvislosti s invazí do konce roku 1968 o život 108 obyvatel Československa a 500 jich bylo těžce zraněných, v jižních Čechách se mluví o třech mrtvých, z toho dva zemřeli následkem dopravních nehod po střetu s vojenskou technikou. Jediným zastřeleným obyvatelem byl čtyřiadvacetiletý Václav Baloun ze Zavadilky. Zemřel 12. září po dávce ze samopalu sovětského vojáka. V lese, kde mělo vojsko tábor, je dnes sídliště Máj.

Obyvatelé Borku zastavili kolonu tanků

Asi největší odvahu ukázali obyvatelé Borku u Českých Budějovic, kteří 21. srpna odpoledne zastavili v počtu asi dvou set lidí na hlavní silnici z Prahy kolonu sovětských tanků. Dosáhli toho, že se tanky otočily zpět k Chotýčanům. Na nedaleké louce se pak vojáci utábořili a ve směru na Budějovice pokračovali až druhý den časně ráno. Do cesty se tehdy tankům postavil podle pamětníků pracovník místního zemědělského družstva. Lehl si odvážně před vozy na silnici.

Všechny tyto události zaznamenávaly v prvním týdnu místní sdělovací prostředky. Další informace přinášely letáky tištěné cyklostylem v různých podnicích. Uváděly například hesla, která pak lidé malovali na zdi domů a na silnice. Některé méně čitelné nápisy dokonce zůstaly na zdech dodnes. Zároveň označovaly jména zrádců a kolaborantů z řad politiků, kteří armády pozvali. Mottem prvních dnů a týdnů okupace se stala strategie pasivní rezistence, tedy boj beze zbraní, známá už z dob Rakouska-Uherska nebo německé okupace.

Zhruba po týdnu od začátku invaze začala zasahovat do atmosféry jednoty obyvatel propaganda z východního bloku. Poslední srpnový den se snesly z nebe na Budějovice letáky shazované z helikoptéry, které špatnou češtinou informovaly o bratrské pomoci armád. Do éteru vstoupila rozhlasová stanice Vltava. Redakce Jihočeské pravdy i českobudějovického rozhlasu zahájily opět činnost, ovšem pod dohledem cenzury.

Jako vždy se vyskytli jedinci, kteří s okupanty spolupracovali, v lepším případě se s nimi nechali přátelsky fotit za odměnu, kterou byla vodka nebo kanystr benzinu. Začal střet ideologií, propagandy, informací a dezinformací.

V této souvislosti se dnešní historici dohadují, jak by probíhala invaze z pohledu sdělovacích prostředků dnes. Při současných možnostech techniky. Noviny a rozhlas byly totiž vždy v dramatických okamžicích národa důležité pro všechny strany konfliktu. I v dobách, kdy ještě neexistovaly sociální sítě.