Okrouhlice je Mekkou líného tenisu, první pálky a míčky si místní vezli z NDR

  16:34
Vypadá to jako tenis, hraje se to jako tenis, počítá se to jako tenis, ale je to takové pomalejší. Línější... Okrouhlice na Havlíčkobrodsku je už čtyři desetiletí baštou tohoto sportu. V líném tenise hraném s plastovými pálkami a molitanovým míčkem tu pořádají turnaje už od roku 1981.

Může to být pěkně zrádný sport. Speciálně když se rozprší a míček nasákne vodou. Nebo když začne foukat vítr. Pak si totiž molitanový míček na líný tenis dělá, co se mu zachce. „A s hrou už to nemá moc společného,“ směje se pamětník Jaroslav Šoupal.

V Okrouhlici na Havlíčkobrodsku, kde jsou považováni neoficiálně za první zaregistrovaný klub minimálně na českém území, o tom dobře ví už od osmdesátých let. Tehdy právě Šoupal, dnes dvaasedmdesátiletý důchodce, přivedl tento sport na Vysočinu.

„Byli jsme s rodinou na dovolené na Vranovské přehradě. A mezi rekreanty byli i turisté z Německé demokratické republiky (NDR),“ vzpomíná si.

Východní Němci tak vyzvali Čechoslováky: Pojďte si zahrát s námi. „Nikdy předtím jsme to u nás v regionu neviděli. Tady se to nehrálo, bylo to pro nás novum,“ vypráví Jaroslav Šoupal. „Tak jsme si tedy půjčili plastové rakety a molitanové míčky - a šli si taky zahrát.“

První dvě hry přivezl kamarád z NDR, u nás k dostání nebyly

Když se pak Jaroslav Šoupal vrátil s rodinou z dovolené zpět na Vysočinu, pídil se po tom, kde by mohl sportovní náčiní sehnat. „Na našem trhu to ale nikde neměli,“ vykládá.

Oslovil proto kamaráda, jenž jezdil pracovně do NDR, aby se po PVC raketách a molitanových míčcích v sousední zemi podíval. „Přivezl nám tehdy odtud dvě hry, přičemž jeden igelitový sáček, to byly dvě rakety a dva míčky. Stálo to tenkrát hodně peněz,“ vybavuje si pamětník z Havlíčkobrodska.

Na podzim roku 1981 už se v tělocvičně v Okrouhlici odehrály první zápasy.

Šoupal byl zaměstnaný u Československých drah, pracoval jako strojvedoucí.

„Vzhledem k tomu, že jsme měli solidní revoluční odborové hnutí, tak nám zaplatili veškeré vybavení a začaly se hrát později už venku na antuce pravidelné železniční turnaje,“ popisuje dvaasedmdesátiletý důchodce počátky líného tenisu na Vysočině.

Tradice tohoto sportu se na Brodsku dochovala až dodnes. Pravidelně tu po večerech kdekdo hraje na antukových hřištích pro volejbal.

Ideální čas na líný tenis je půl šestá večer, vypozorovali hráči

Mimochodem, místní mají vysledováno, že o půl šesté večer je ideální čas pro tento sport. „Přes den je hodně proměnlivé počasí, nejstálejší je po páté hodině večer,“ přitaká Lubomír Pospíchal, jenž ke konci devadesátých let převzal jako mladík organizaci turnaje.

Od té doby se začala psát novodobá historie turnaje v líném tenise v Okrouhlici. Už to není soutěž pouze pro drážní zaměstnance, ale pro kohokoliv. Tuto sobotu odehráli na Brodsku jubilejní dvacátý ročník.

„Hrajeme každý rok poslední víkend v červenci,“ říká Pospíchal.

Členská základna v Okrouhlici, obci s více než třinácti sty obyvateli, čítá přibližně šedesát hráčů a hráček. Není to ovšem jediný aktivní klub v České republice. „V kontaktu jsme minimálně s dalšími pěti kluby - Prahou, Havířovem, Příbramí, Plzní a Milavou u Strakonic,“ uvedl vedoucí klubu na Vysočině.

O tom, zda se líný tenis hraje i ve světě, však v Okrouhlici přehled nemají.

„Viděl jsem ale v Německu, že hrají stejným stylem - tedy volejbalové kurty, pálky, molitanové míčky. Také na Slovensku jsem se s tím setkal,“ komentuje Lubomír Pospíchal a dodá: „Že bych ale mohl říct, že se to hraje například v deseti zemích, to vážně nevím.“

Pravidla jako v klasickém tenise, jen hřiště je o něco menší

Líný tenis se hraje na hřišti rozměrů volejbalového kurtu. „A hřiště je nalajnované jako tenisové. Stejně tak body se počítají jako v klasickém tenise,“ popisuje při povídání Jaroslav Šoupal.

Délka zápasu se odvíjí od toho, o jakou příležitost zrovna jde. „Na turnajích na dva sety, ale pokud je hodně účastníků, tak se sety zkracují třeba jen do tří, aby to netrvalo dlouho,“ vykládá také pamětník.

Okrouhlický Jaroslav Šoupal je stále čestným členem, byť aktivně hrál do svých 68 let. Doma má schovaných snad deset raket. „Některé z nich už jsou torza, ale nechci se s nimi loučit, tak je mám někde ve skříni,“ směje se.

Rakety jsou v současné době k dostání prakticky všude. Není to jako tenkrát, před téměř čtyřiceti lety, kdy pro ně museli jezdit do Německa nebo později také do Itálie.

„Zlepšil se i materiál, v současnosti rakety vyrábí ve velmi dobré kvalitě. Nejsou tak křehké jako před několika roky,“ těší okrouhlického pamětníka.

Autor: