„Tu velkou podporu jsme vnímali i na dálku. Udělali jsme si na Facebooku stránku, aby se o nás vědělo, i kvůli sponzorům. To, co se strhlo, nás ale šokovalo. Aby nás za dvě tři hodiny lajkovalo pět set lidí, jsme fakt nečekali a snažili jsme se plnit profil trošku na úrovni,“ říká s úsměvem Petr Janda, jeden z novopečených mistrů světa.

Popularita zaskočila i bývalého kanonýra druholigových žďárských Plamenů a další Starou pušku Jiřího Plachého.

„Moje přítelkyně nám s profilem pomáhala. V předchozím zaměstnání se starala o e-shopy, ale když viděla nárůst popularity, říkala, že to ještě nezažila. A to bylo ještě předtím, než jsme něco dokázali,“ dodává se smíchem Plachý.

9 fotografií

V té chvíli jste byli „jen“ mistry Česka a Slovenska, kteří se coby vítězové pražského turnaje 24 týmů kvalifikovali na šampionát do Kanady. V této souvislosti mě zaujala historka, jak jste se na kvalifikaci přihlásili úplně na poslední chvíli. Jak to tedy bylo?
Plachý: Ondra Mařata viděl den před Silvestrem dokument o účasti československého týmu právě na mistrovství světa v hokeji na rybníku. Na Silvestra večer mi kluci volali, jestli bych jel. Ani jsem v tu chvíli přesně nevěděl, o co jde, ale kývnul jsem. Těsně před uzávěrkou jsme se přihlásili na kvalifikační turnaj, který jsme pak v půlce ledna vyhráli.

Ten tým, o kterém zmíněný televizní dokument je, tedy 1. československá hokejová legie, na loňském mistrovství neuspěl a o skóre nepostoupil ze skupiny. Čemu přičítáte svůj triumf v konkurenci asi 110 týmů?
Janda: Určitě ve vyrovnanosti našeho týmu. Už na republice jsme měli výhodu, že jsme to neměli postavené na jednom dvou hráčích, ale dokázali jsme držet výkonnost, ať hrál kdokoli. V play-off jsme to trošku zavřeli a hráli odzadu na brejky, každý z nás byl schopný dát gól.

Kdy si konkurence všimla, že byste mohli patřit mezi favority? Hned v prvním zápase šestičlenné skupiny jste vyřídili 12:6 loňské finalisty Frozen Assets z Ottawy.
Janda: Organizátoři československé kvalifikace nám už doma říkali, že bychom tam něco mohli uhrát. Skupinu jsme měli drsnou, ve třech z pěti zápasů byl rozdíl do pěti gólů, což v tomto sportu nic není. Zbývající dva české týmy (Vltavín Praha a Skulls Hlinsko - pozn. red.) dávaly soupeřům hrozné rychty, přitom jsme na tom asi měli být lépe než oni. Ale aspoň jsme si udělali obrázek, že to nepůjde úplně jako po másle.

Plachý: Skulls Hlinsko byli po každém zápase úplně v pohodě. A my měli ve skupině asi jen jedno pohodové utkání. I Slováci, kteří organizovali kvalifikaci, nám říkali, že je naše skupina divná.

Mezi soupeři byly podle některých výsledků velké výkonnostní rozdíly. Jak celkově hodnotíte konkurenci?
Janda: Menší část se šla pobavit a zahrát si, ale ta větší přijela s cílem něco uhrát.

Plachý: Byli tam například Britové nebo dokonce tým z Kajmanských ostrovů.

Janda: My jsme cestovali s přestupy celkem 29 hodin. Kanaďané nám říkali, že ten hokej musíme mít opravdu rádi. Ještě že jsme přiletěli o den dříve, začít turnaj v den příletu by bylo neúnosné.

Utkali jste se i s nějakými zajímavými hráči?
Plachý: V play-off jsme se utkali s týmem, který měl v sestavě bývalého hráče z NHL, ale bylo mu už pětašedesát.

Janda: A hned v prvním zápase hrál proti nám Jeff Tetzlaff. Bavili jsme se s ním, když jsme si dělali společnou fotku. Říkal nám, že hrál v kanadské juniorské soutěži s Čechy Martinem Škoulou a Janem Bulisem. Pak se tady kluci bavili ještě o dvou třech draftovaných hráčích do NHL.

Lišila se nějak kanadská pravidla od pražské kvalifikace?
Plachý: Já všude říkal, že se hraje bezkontaktně, ale ona to pravda až tak nebyla.

Janda: Šampionát mají hlavně jako zábavu a pravidla moc neřeší. Pozorovatelé, co jsou u hřiště místo rozhodčích, se do pravidel moc nemontovali. Bylo hlavně na týmech, jak se mezi sebou gentlemansky domluví. Za celou dobu nás asi jen jednou upozorňovali, že je tam moc kontaktu do hokejek, ale bylo to oboustranné, tak to pouštěli. Někdo z nás v prvním zápase upozorňoval, že dostal „tělo“ a oni na to: „To je Kanada.“

Plachý: Lišilo se to tým od týmu. Záleželo, jak kdo chtěl hrát. Byly týmy, které nechaly puk soupeři, když jej poslaly do sněhové bariéry, jiné chtěly hrát dál.

Problémy s přičítáním gólů soupeři za fauly nebo střely příklepem jste tedy neměli?
Janda: Jeden z nás nebo i Slováci, kteří organizovali naši účast, to sledovali, abychom měli přehled.

V televizním dokumentu bylo znát, jak městečko Plaster Rock turnajem žije a že hřiště na jezeře zametají speciálním strojem a hasiči kropí led vodou, aby byl hladší.
Plachý: Asi jednou jsme je viděli kropit led. A po několika zápasech zametli led strojem s kartáči.

Janda: A jinak klasicky shrnovačka s hrablem v ruce. Měli jsme štěstí, že jsme druhý den turnaje shrnuli čerstvý sníh, odehráli to - a pak zase začalo chumelit. V některých zápasech už museli vydloubávat puk ze sněhu, aby ho viděli.

Plachý: Nepříjemné byly rýhy v ledu, kolikrát padl gól, že puk na nerovnosti přeskočil hokejku.

Janda: Já jsem si po třiceti letech vyzkoušel, jaké to je vyhrnovat sníh.

V Praze se turnaj hrál na zimním stadionu. Měli jste problém si zvyknout na jezeře na hrbolatý přírodní led?
Janda: To si zvyknete rychle. Všichni to měli stejné.

Jak jste snášeli kanadské mrazy?
Janda: Od známé jsme věděli, že půlka Kanady létá v únoru někam do tepla a že se máme připravit na třeba dvacetistupňové mrazy. První den turnaje, kdy ještě neměli vytápěný stan, bylo minus 16. To jsem byl po převlečení úplně zmrzlej. Postupně se oteplovalo, na play-off už byly jen asi dva pod nulou.

Plachý: Hlavně už byl vyhřívaný stan a daly se v něm vysušit mokré věci.

Jakou jste měli taktiku?
Plachý: Některé týmy hodně jezdily a bruslily. V play-off už si někteří stoupli do čtverce a z toho postavení už se nehnuli. Čekali, kdy nám kde odskočí puk, a vyráželi do brejků.

Janda: Pořád jsme se snažili mít dva hráče vzadu. V play-off jsme také hráli hodně na brejky. Ve vyřazovacích bojích jsme museli zvládnout pět zápasů v jeden den.

Poprvé v historii získal dřevěný pohár Dobré vůle tým mimo Severní Ameriku. Jak reagovali organizátoři?
Janda: Přišlo mi, že nám místní dokonce i fandili. Po zápasech nám chodili gratulovat úplně cizí lidé. I ve finále proti americkému týmu Diamondback Tavern nám asi přáli víc. Jeden děda nám říkal, když nás viděl, že máme na to, porazit pětinásobné vítěze Acadian Boys. Ti ale nakonec vypadli dříve a nestřetli jsme se s nimi.

Jaký máte z šampionátu nejsilnější zážitek?
Plachý: Když pominu ten úspěch, jakého jsme dosáhli, tak určitě otevřenost lidí a to, jak se k nám chovali. Přijeli jsme na místo v noci, neměli jsme zásoby, chtěli jsme v jednom domě sehnat kontakt na půjčovnu aut, ale hned nás pozvali dál a paní hodila na stůl klíče od svého dodge, abychom si zařídili, co potřebujeme. Pohostinnost lidí byla neskutečná.

Janda: Kolem celého turnaje byla pozitivní atmosféra, místní si to užívají. Celé městečko tím žije naplno. Akci začali pořádat jako benefiční kvůli tomu, aby mohli vybudovat umělé kluziště. Za pět šest let vydělali na útulný zimáček.

Máte za sebou týdenní oslavy. Jak jste si jich užili?
Plachý: V pátek jsme to oslavili s rodinami a pak ještě bez nich.

Janda: Po tom cestování jsem se cítil ještě v neděli zbitej.

Žďár nad Sázavou je proslavený úspěchy svých sportovců. Slavily se tu olympijské medaile nebo titul mistrů světa v klasickém ledním hokeji z roku 2010. Ukážete také vy veřejně pohár Dobré vůle?
Janda: Organizátoři šampionátu jej normálně nepůjčují. Pořadatelé československé kvalifikace si pohár vyžádali a ručí za něj. Rádi bychom s ním udělali nějakou akci. Na místě jsme dostali pouze zmenšené kopie.

Poletíte za rok obhajovat titul?
Plachý: Hned jsme byli pozvaní na další rok. Vítězové jsou přihlášení automaticky a máme startovné zdarma.