Šperkařka tvoří krásu i z plísní. Nechám ji růst, a pak ji zaliji, líčí

  8:22
Šperky z věcí nalezených v lese, z tištěných obvodů či zakonzervovaných plísní. I taková díla tvoří mladá šperkařka Marta Švajdová. Rodačka z Příbora nyní působí v Turnově na Liberecku, kde studovala a má dílnu v tamním Muzeu Českého ráje.

Marta Švajdová využívá při tvorbě šperků opravdu nevšední materiály, například různé plísně rostoucí v Petriho miskách. | foto: Ota Bartovský, MAFRA

O jejím talentu svědčí i dvojí nominace do prestižní mezinárodní šperkařské soutěže Schmuck. Nyní se Marta Švajdová vrací do rodného regionu prostřednictvím společné výstavy s fotografem Daliborem Kvitou v Lašském muzeu v Kopřivnici.

Co vás přivedlo ke šperkařství?
Když jsem se rozhodovala o studiu, uvažovala jsem o nějaké výtvarné škole. Jednou z nich byla i šperkařská škola v Turnově. Když jsem se sem přijela podívat, zaujaly mne jak věci, co tady dělají, tak i preciznost, s jakou to dělají. A tak jsem se rozhodla pro šperkařství. Po škole jsem pak nějakou dobu dělala šperky hlavně pro sebe a pro své známé a pak jsem se vrhla na podnikání na volné noze.

V Turnově jste nakonec zůstala. Nyní máte dílnu při Muzeu Českého ráje, kde se šperkařství věnuje i jedna z expozic. Má tady šperkařství dlouhou tradici?
Určitě, město šperky žije, a to již několik staletí. Souvisí to i s tím, že tady byla naleziště drahých kamenů, zpracovávaly se například české granáty. Takže šperkařské dílny tady fungovaly odjakživa a je jich hodně i dnes. I proto právě v Turnově vznikla šperkařská škola a na šperkařství se zaměřují i některé expozice Muzea Českého ráje. Je tady třeba obsáhlá sbírka šperků, od historických až po ty moderní.

Fotogalerie

Jak se šperkařům žije v dnešní době, zvláště když se zabývají volnou tvorbou jako vy?
Popravdě to není žádná sláva, ale jde to. A situace je rok od roku lepší. V současné době už jsou lidé schopni docenit moderní autorský šperk a zaplatit za něj. Už se nespokojí pouze s nějakým běžným sériově vyráběným šperkem. Ale pořád na tom nejsme tak jako třeba v Německu, tam je situace ještě úplně jiná.

V Německu také vyhlašují mezinárodní šperkařskou soutěž Schmuck, na niž jste byla dvakrát nominovaná. Získala jste i nějaké ocenění?
Zatím ne, ale už nominace je velkým úspěchem. Soutěž má ve šperkařském světě velkou prestiž a nedostane se na ni každý. Takže jsem ráda, že jsem se tam vůbec dostala.

Na svém kontě máte i různé netradiční projekty, například Navzájem, což je workshop, při kterém si mohou snoubenci sami vyrobit vlastní svatební prsteny. Můžete mi o něm říct více?
Lidé mají rádi, když mohou projevit vlastní invenci, a já přemýšlela, jak jim to umožnit. Napadlo mne, že by si mohli vyrábět vlastní snubní prsteny, protože, když už si někoho berete, doufejme, že na celý život, tak stojí za to, udělat si i vlastní prsten. Dává to celému aktu určitou váhu, má to úplně jiný význam, když si snoubenci navzájem vyrobí vlastní prsteny. A to přesto, že často nejsou úplně dokonalé, protože většina lidí dělá takovou věc poprvé. Ale dělají to z lásky.

Jak to vlastně vypadá? A je o to velký zájem?
Zájem je poměrně velký. V současné době mám workshop zhruba jednou měsíčně, a to bez nějaké velké reklamy. Snoubenci to šíří mezi sebou a po svých přátelích. Na výrobu prstenu máme vyhrazený celý den, to se dá bez větších stresů stihnout. Dělá se to od úplného začátku, tedy od vytvarování stříbrného nebo jiného prutu do tvaru prstenu a dalšího zpracování až po finální zaleštění a rytí. Používáme při tom tradiční šperkařské techniky, jediné, co se nedělá u nás v dílně, je puncování.

Marta Švajdová

Šperkařka se narodila v roce 1985 v Novém Jičíně, nyní žije a tvoří v Turnově, kde absolvovala obor zlatnictví a šperkařství. Od roku 2011 je na volné noze. Její díla byla k vidění na řadě výstav v Turnově, Praze, v Bratislavě nebo i v polské Legnici. Zúčastnila se i řady mezinárodních šperkařských sympozií a byla nominovaná na několik designérských a šperkařských ocenění v Německu a v Polsku. Nyní až do 15. září vystavuje v Kopřivnici.

Mne osobně zaujaly šperky z vaší kolekce MAKROmikro cosmos připomínající noční hvězdnou oblohu, které vypadají, jako by byly vytvořeny z Petriho misek? To je na nich opravdu plíseň?
Ano. Poprvé jsem takový šperk z plísní dělala na jednom sympoziu v Polsku. Plíseň v Petriho misce je pro mne určitým symbolem naší civilizace. Dokud má živiny, roste a je stále krásnější a krásnější, když jí ale živiny dojdou, zhroutí se sama do sebe. Využila jsem ji ve své kolekci Toxic City, kde plíseň vytváří na jednotlivých špercích obraz slunce a je pak doplněna koláží.

Jak vlastně šperk z plísně vzniká?
Nechám v Petriho misce růst plíseň do tvaru, jaký se mi líbí, a pak ji zaliji křišťálovou pryskyřicí, která ji zakonzervuje v dané podobě. Když se tam nedostane žádná bublina, tak to vydrží navěky.

Nyní vystavujete v Lašském muzeu v Kopřivnici společná díla s místním fotografem Daliborem Kvitou. Jak spolupráce vznikla?
S Daliborem Kvitou jsem se seznámila asi před rokem a dozvěděla jsem se, že své snímky vyrábí historickou kolodiovou metodou, při které se využívají sloučeniny stříbra, což je materiál, s nímž pracuji i já. Zaujalo mne také, že je promítá na různé polodrahokamy a minerály a doplňuje je různými přírodninami, což je mi také blízké. Zkusili jsme tedy naše techniky propojit. Dalibor udělal fotografie našich společných přátel a já jsem je doplnila kolážemi. Kromě toho jsou tam k vidění i naše samostatné výtvory.