„Vím, že byla chvilku v nemocnici, ale mentálně na tom byla výborně. To byl spíše věk, který jí už nedovoloval cestování,“ přiblížil ředitel Nadace Tomáše Bati ve Zlíně Pavel Velev.
„Poprvé jsme se viděli po revoluci, když se do Zlína přijela podívat i se svým manželem. A pak hlavně po otevření nadace, jejíž činnost hodně detailně sledovala a vítala zprávy, které jsem jí posílal elektronickou cestou. Jezdila pravidelně a velmi ráda také na květnové první máje,“ doplnil.
Ačkoliv strávila Sonja Baťová většinu života s rodinou v Kanadě, udržovala v posledních letech těsný kontakt se Zlínem, který pravidelně navštěvovala.
Od roku 2008 byla aktivní členkou Správní rady Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, v roce 2012 jí škola udělila čestný doktorát.
„Paní Sonja byla výjimečnou osobností, jejíž jméno a celoživotní dílo jsou ve světě vysoce uznávaným pojmem. Pro naši univerzitu bylo mimořádnou poctou mít tuto dámu ve své správní radě a využívat jejích cenných rad,“ uvedl v reakci na její úmrtí rektor univerzity Petr Sáha.
Narodila se jako Sonja Ingrid Wettsteinová 8. listopadu 1926 ve Švýcarsku. V rodném Curychu, na Swisss Federal Institute of Technology, se také připravovala na vysněnou profesi architektky. V devatenácti letech se však seznámila s tehdy jednatřicetiletým Tomášem Baťou mladším, což její život osudově změnilo.
„Já jsem na vdavky vůbec nemyslela. Chtěla jsem studovat a stát se nejlepší architektkou světa. Na druhou stranu: Tomáš byl naprosto jiný než všichni mladí muži, které jsem znala. Žádný z mých přátel nevěděl, jaký smysl by měla mít jeho budoucí existence. Hledali se. Tomáš měl jasnou vizi, co chce dělat. To mi opravdu imponovalo. Byl při vší své pragmatičnosti idealista, který chce změnit svět. A měl odvahu,“ vzpomínala Sonja Baťová před deseti lety v rozhovoru pro Magazín MF DNES krátce po smrti svého muže.
Do obuvnictví byla vtažena a propadla mu
Studia po sňatku opustila začala se naplno věnovat poválečnému rozvoji mezinárodní obuvnické firmy, která už tehdy sídlila v Kanadě. Prožili manželství dlouhé 62 let. Společně vychovali dcery Monicu, Christine a Rosemarie, a syna Thomase George.
„Víte: dalo by se říct, že jsem obětovala svůj život svému muži. Ostatně má matka udělala totéž. To je však jen jeden úhel pohledu. Byla jsem do obuvnictví vtažena, mám dokonce ševcovský výuční list. A propadla jsem tomu oboru,“ vyznala se Baťová ve zmíněném rozhovoru.
Manželé Baťovi společně cestovali po celém světě, budovali firmu a rozvíjeli řadu neziskových aktivit: podporovali například misii Matky Terezy a jejích sirotků v Kalkatě, spolupracovali s organizací World Wildlife Fund a s dalšími institucemi.
Stala se držitelkou řady prestižních ocenění a vyznamenání za zásluhy. Má například nejvyšší kanadské ocenění, titul Officer of The Order of Canada (Důstojník Řádu Kanady), stala se čestným kapitánem kanadského námořnictva, za svou práci pro životní prostředí získala vyznamenání OSN. Obdržela i řadu čestných doktorátů na univerzitách.
V kanadském Torontu založila Baťovo muzeum obuvi, jehož byla až do své smrti předsedkyní (viz též Muzeum obuvi od Baťové je perlou Toronta, ročně dorazí sto tisíc lidí). Působila také jako předsedkyně Bata Shoe Foundation a figurovala také v dalších organizacích firmy Bata.
