1 Na ubytovnu už se nevrátíme

Do pokoje ubytovny v Šámalově ulici o zhruba 15 metrech čtverečních přivedla Ludmila Funtyová před více než třemi lety své třetí dítě. Záchody na chodbě, společná kuchyň i lednice, ze které se ztrácelo jídlo.

Když se s rodinou chtěla osprchovat, musela si sprchu nejprve vydrhnout. Někdy tekla teplá voda, někdy ne a v pokojích se topilo až večer, pokud ovšem správce nezapomněl topení zapnout. Přímotopy byly zakázané. Nakonec jim vedení ubytovny oznámilo, že i o to přijdou.

„Neměli jsme kam jít. I když jsme se snažili si něco najít, jak jsme tam přišli a uviděli, že jsme Romové, hned bylo obsazeno, nebo chtěli velkou kauci, na kterou jsme neměli,“ vzpomíná Florian Kotlár, přítel Funtyové a otec dětí. Pak přišel projekt ukončování bezdomovectví Rapid Re-Housing (RRH) a padl na ně los. Mohli jít do „svého“.

Už od ledna 2017 žijí ve Václavské ulici v městském bytě dva plus jedna o zhruba 70 metrech, mají vlastní kuchyň a koupelnu. „Když jsme sem přišli poprvé, přinesla jsem s sebou ručníky a čisté oblečení a všichni jsme se vysprchovali,“ líčí Funtyová.

Hned, jak dostali klíče, se otec rodiny pustil do úprav. „Udělal plovoučku v kuchyni, opravil elektřinu, instaloval žaluzie, konečně máme svoji pračku a ledničku a předsíň, kde můžeme sušit prádlo, a nemizí nám jako na ubytovně,“ vylíčila Funtyová.

12 fotografií

Až skončí mateřskou, chce jít do práce do nemocnice u svaté Anny uklízet. Když budou děti nemocné, pohlídá je otec. Ten je v invalidním důchodu v důsledku boreliózy. „Léčili mě na artrózu, ale pak se ukázalo, že jsem prodělal boreliózu, ale to už bylo na léčbu pozdě. Beru prášky, někdy je líp, někdy to dost bolí, ale dá se to,“ podotkl.

Za více než dva roky rodina problémy se sousedy neměla. „Byl tu jeden pán, který zpočátku nezdravil, ale když viděl, že s námi potíže nejsou, zdravit začal,“ poznamenala Funtyová. Je přesvědčená, že se rodina na ubytovnu už nikdy nevrátí. „Je škoda, že projekt skončil. Na ubytovnách je ještě mnoho rodin s dětmi, jako je naše, a ty by měly dostat šanci,“ dodává Funtyová.

Podle náměstka brněnské primátorky pro sociální oblast Roberta Kerndla (ODS) mohl být výsledek 40 zabydlených rodin z 50 ještě lepší. „Kdybychom mohli z potřebných vybírat, a ne je losovat, a mohli je vhodně umisťovat, mohlo jich být klidně padesát,“ míní Kerndl.

Patří k těm, kteří se do výzvy navazující na RRH přihlásit nechtějí kvůli velmi přísným pravidlům, například, že rodiny musejí dostat byty ze 70 procent mimo vyloučené lokality. „Situace se ale změnila od dob, kdy byly ty vyloučené lokality stanovené. Pokud nám ministerstvo práce a sociálních věcí potvrdí, že můžeme podmínky přizpůsobit, nevidím důvod se do výzvy nepřihlásit,“ dodal Kerndl.

2 Nebyli jsme rasisté, ale oni je z nás učinili

Když v roce 2007 město dávalo lidem do užívání 104 bytů nového pavlačového domu v Jabloňové ulici v Medlánkách, slíbilo, že sem nikdy nenastěhuje sociálně slabé. Před dvěma lety se ale situace změnila a začaly sem přicházet romské rodiny, tři z nich v rámci projektu Rapid Re-Housing (RRH).

A začaly i problémy a stížnosti. Nejprve na jednu rodinu s postiženým dítětem, které neslyší a je hlučné, a pak i na ostatní. „Dítě za nic nemůže, ale celý den vydává skřeky a ve vnitrobloku se to rozléhá. Matka je totálně nezvládá,“ stěžuje si jedna z žen, které se postavily do čela protestujících.

I když už je rodina ve výpovědi z nájmu a město jí hledá nové ubytování, situace se vyhrotila. „Nebyli jsme rasisté, ale teď už jsme a vůbec se tím netajíme. Už druhý rok zažíváme peklo,“ říká žena, které zhruba před měsícem opilý muž z nejproblematičtější rodiny zdemoloval auto. „Stálo mě to 50 tisíc a jemu se nestalo vůbec nic,“ rozčiluje se.

Naštvaní lidé chtějí z důvodu bezpečnosti zůstat v anonymitě. Redakce jejich jména ale zná a znají je i policie, sociálka a úřady, kam se opakovaně obracejí se stížnostmi.

„Dříve tu byl klid. Měli jsme správce, který dohlížel na pořádek. Teď ho tu nevidíme,“ říká další z žen, která je na mateřské se dvěma dětmi. „Když chci mladšího odpoledne uspat, musím do parku,“ poznamenala. Kromě hluku jí vadí to, že děti ničí zeleň, vylamují poštovní schránky, čmárají po chodbách, vyhazují odpadky. „Psi všude kálejí. Když některé sousedy napomeneme, sprostě nám nadávají a křičí, že jsme rasisti,“ líčí žena.

Místní štve, že dostali cejch „socek“ z Jabloňovky a na policii nebo na úřadech jsou za potížisty. „Nevyspím se. Je ze mě uzlíček nervů, už se sousedkami nemluvíme o ničem normálním,“ dodává další z protestujících, která pracuje na směny.

A špatně se cítí i kritizované rodiny. „Vadí jim na nás všechno, že jsou děti venku a křičí. To jim mám zalepit pusy? Stěžují si, že sušíme prádlo před vchodem do bytu, že máme návštěvu,“ říká Lenka Horvátová, matka týdenní holčičky a dalších tří dětí, která se do Jabloňové přestěhovala z provizorního bydlení, ale nepatří do projektu RRH.

Spory už neřeší. „V červenci jdeme na Václavskou ulici do většího a budu ráda, že se odsud dostaneme. Snad už tam zůstaneme. Věčně se někam stěhujeme a děti se mě ptají, mami, kde vlastně bydlíme,“ doplnila.

Podle sociálního pracovníka projektu RRH Jana Miloty jde v Jabloňové o jeden z asi tří případů, kde to nedopadlo. „Tři z padesáti. Kvůli nim nelze projekt zatratit. Máme poučení pro příště, že pokud něco takového nastane, musíme mít nástroje, ihned to řešit citlivě pro obě strany, aby situace nedospěla tak daleko,“ uvedl Milota.