Masaryka schovali do země, i tak nacisté sochu zničili. Zbyly z ní jen boty

  16:12
Před 90 lety dokončili František Burian se Stanislavem Rolínkem čtrnáctimetrovou sochu T. G. Masaryka u Kunštátu na Blanensku. Přežila jen pár let, nestrpěli ji totiž nacisté. V neděli příbuzní odhalí na místě busty dvojice tvůrců.

Průvod 30 tisíc lidí se rozpínal od kunštátského zámku až do dva a půl kilometru vzdálené Rudky. Nekonečný zástup měl jediný cíl, vidět na vlastní oči čtrnáctimetrovou sochu Tomáše Garrigua Masaryka.

Tak popisuje události z roku 1928 nejen dobový tisk, ale i vnučka muže, který sochu nechal zbudovat.

„Dědeček František Burian, velkouzenář a vlastenec, se ve 20. letech spojil s mladíkem Stanislavem Rolínkem a jako poctu k­ desátému výročí republiky vytvořili sochu. Jenom podstavec má tři a půl metru. Hlava prvního československého prezidenta dosahovala do výšky 14 metrů nad zem,“ popisuje Zdeňka Popelková.

Rolínek byl přitom plachý a introvertní, navíc sochař amatér. Ale Burian, který byl také kunštátským starostou, si všiml jeho talentu a společně kromě obří sochy zbudovali v ­jejím sousedství umělou jeskyni a ­v ­ní podobizny blanických rytířů nebo lva v nadživotní velikosti.

Popelková se svým synem Zdenkem a jeho manželkou Josefou areál kolem sochy spravuje. Návštěvníky provází jeskyní.

„V neděli tu slavnostně odhalíme busty jak pana Buriana, tak Rolínka. Zatím je má u ­sebe jejich autor, umělec Sergej Kulina. Pochází z­ Ukrajiny, na Kunštátsko přijel po studiích a tak se mu tu zalíbilo, že se usadil v nedalekém Sulíkově,“ líčí Josefa Popelková. Datum vybírali jak podle výročí Burianova počinu, tak i Československa.

Sochu nejdřív zazdili, poté ji rozřezali

Pozemek s jeskyní dostala rodina zpět v porevolučních restitucích. Za minulého režimu mohla dění sledovat pouze z chatky, kterou Burian vystavěl na vedlejším pozemku těsně před tím, než se k moci dostali komunisté. Byla to jediná možnost, jak zůstat nablízku.

Na nedělní slavnosti vystoupí od 15 hodin sbor, Popelkovi připomenou historii a odpoledne zakončí právě odhalením podobizen obou tvůrců. Podle rodiny nemá v okolí Burian žádný pomník. Pojmenovali po něm pouze rozhlednu na kopci Milenka.

Do dneška se z obří sochy Masaryka dochovaly pouze její boty. „Jsou to největší baťovky na světě,“ smějí se Popelkovi. Osud sochy už tak úsměvný není. Kvůli nacistickému diktátu, který zakazoval jakékoli zobrazování nebo připomínání Masaryka a první republiky, musel Burian sochu ukrývat.

„Nejdříve se rozhodl pro odvážný kousek – sochu nechal zazdít a na jejím vršku postavil atrapu cihlového domku, aby nešla odhalit,“ vypráví Josefa Popelková.

Jenže to nestačilo. Od někoho z okolí přišlo udání a ­Burian obdržel dopis. „V něm nacisté velmi důrazně upozorňovali na nutné odstranění sochy. Výslovně tam bylo řečeno, že zazdít sochu nestačí,“ dodává.

Jenže Burian sochu zničit nechtěl. A tak ji s pomocí svých nejbližších příbuzných rozřezal a kusy zakopal nebo ukryl po okolí. První část války tedy socha, byť na části, přežila. „Jenže pak se to provalilo a na Buriana po čase přišlo další udání. Úředníci kusy objevili a nechali rozstřelit,“ uzavírá historii sochy Josefa Popelková.

Legionáře v jeskyni zničili komunisté

To byla pro Buriana poslední kapka, zemřel v srpnu 1943. „Ještě donedávna jsem si myslela, že za to mohlo srdeční selhání. Ale loni přijel na návštěvu příbuzný z jiné větve Burianových potomků. Vyprávěl nám, že Burian prý byl zhruba týden před smrtí vypovídat na gestapu. Takže je docela možné, že zemřel na vnitřní zranění,“ podotýká Josefa Popelková.

V okolí Rudky se podle jejích slov proslýchá, že udavačem byl člověk velmi prostý, kterému někdo myšlenku na udání podstrčil. Za možná nezamýšlenou zradu byl po válce popraven.

Prezident Masaryk sochu na vlastní oči nikdy neviděl. Pro Buriana s­ Rolínkem to bylo velké zklamání. „Mladý sochař alespoň dostal prezidentské stipendium na studia na Akademii výtvarných umění v Praze. Studovat tam ale vydržel jenom rok,“ líčí Josefa Popelková.

Rolínek totiž se svou obří sochou sdílel smutný osud. Dlouhodobě ho trápila tuberkulóza, které nakonec začátkem 30. let ve 29 letech podlehl. Ještě předtím vytesal své vrcholné dílo, sochu svatého Václava na koni v jeskyni v Rudce. Tam také sám Burian přispěl sochami legionářů. „Máme tu teď ale jen repliky, legionáře zničili komunisté coby prvorepublikový symbol,“ vzpomíná Zdeňka Popelková.

Pamatuje si také, jak socialismus nepřežili permoníci. Sledovala z ­chaty průvodkyni, která je vlastnoručně rozbila. Prý jí připomínaly americký Disneyland. Rodina se proti tomu neměla jak bránit. „Permoníky jsme po revoluci obnovili a ­pan Kulina k nim přidal i Sněhurku, protože se po ní děti ptaly,“ dodává Josefa Popelková.