Okolo půl deváté ráno se začíná skupinka podle některých kolemjdoucích „bláznů“ scházet u dolní lanovky v Peci pod Sněžkou. Organizátoři už mají vyskládané balíky lahví, které se stanou za malou chvíli i nákladem redaktorky. „Tady máte číslo a tady je zátěž. Tu si narovnejte do batohu podle svého,“ říká při registraci organizátorka akce Daniela Bláhová.
S číslem 33 tedy mířím ke krosně a třem balíkům vody doplněné o dvě další lahve, dohromady na mě v pozoru čeká 38 lahví vody. V tu dobu už mě začíná opouštět optimismus i odhodlání, které jsem ještě den před tím v redakci měla.
„Cíl je Poštovna Sněžka. Vychází se z Pece směr Obří důl a kolem Slezského domu na polské straně,“ vysvětluje Bláhová.
Začínám skládat vodu do batohu, první balík se vleze statečně. S druhým začíná být problém a třetí už musím cpát násilím. Po lehkém zápasení pyšně zavírám narvaný batoh. Dvě lahve, které by cestou jistě trpěly klaustrofobií, oblepuji izolepou kolem batohu. Hotovo! „Přesně v deset startujeme,“ zní z reproduktoru.
V tu dobu už mě odhodlání opouští úplně. Patnáct minut před startem stepuji u batohu a jen si s pokorou prohlížím všechny „namakance“. „Už to jdu potřetí, pokolikáté vy,“ ptá se při společném focení Lucka, pro kterou vypadá dvacet kilo na zádech jako nic.
Na mě moje krosna teprve vykukuje zpoza rohu, kam jsem ji odložila a popravdě čekala, jestli náhodou nezmizí - „ne, že by se v Česku kradlo.“ Teď už si svou nemalou zátěž beru i já, za pomoci se ji snažím vyhodit na záda. Malé zavrávorání a jde se.
Po odpočítání jedné minuty je tady start. Někteří „blázni“ vybíhají. Já pomalým, ale jistém krokem vyrážím za nimi. Po prvních metrech si říkám, že to nebude tak zlé, jak se zdálo. „Koukejte, co to nesou. To bych nést nechtěl, ale zase to není nic hrozného,“ komentují kolemjdoucí zástup nosičů.
Svižné tempo mě drží nějakou dobu, než dojdu školní výlet, který zatarasuje malou cestičku. V tu dobu začínám pociťovat první bolesti - záda, nohy i ruce. Snažím si trochu ulevit, protahuji ruce, krčím se takovým stylem, že by se ani Hrbáč nestyděl a stále pamatuji na slova organizátorů: „Cestou je zakázáno si zátěž sundávat. Skončit můžete kdykoliv.“
Kochání krajinou nechávám na jindy, před očima se mi střídá pohled na kameny a prach. Už to je kousek. „Jdu to potřetí a rok od roku je to snad horší,“ říká vynašeč, který má na zádech šedesát kilo a přitom si neodpouští poznámku: „Dvacet kilo nemůžete ani cítit.“ Šedesátku okusilo jen pět mužů, přičemž dva svou pouť vzdali ještě před cílem.
Při každém zastavení kontroluji kopec, který se nekonečně táhne. Když vtom vycházím u Slezského domu na polské straně. V tu chvíli je Sněžka na dohled a na mě padá jistá úleva. Při proplétání mezi lavičkami závidím všem, kteří si sedí a bezstarostně popíjí pivo.
Horolezec Jaroš vyslal nosiče na Sněžku, nejlepší byli padesátníci |
Pokračuji cestou, kudy dříve chodili krkonošští vynašeči a blížím se k cíli. V tu dobu na mě padá největší krize. „Už to je kousek, to dáš, běž. Teď už to nesmíš vzdát,“ křičí turista, kterému vracím jen zadýchané: „díky.“
Krůček po krůčku lezu po nové cestě k Poštovně, vedle mě šplhá další šerpa, který lehce k mé škodolibosti taky nevypadá úplně čerstvě. Posledních pár metrů je jako v mlze.
„Gratulujeme, tak redaktoři neumí sedět jen u počítače, jo?,“ slyším první gratulace. Ještě pár plácnutí po krosně a zátěž mizí z ramen. Teď přichází teprve radost z cíle a značná úleva. Z Pece na Sněžku mi to trvalo přesně dvě hodiny a čtyři minuty. Nejrychlejší žena to zvládla za jednu hodinu a šestadvacet minut. Zpět se vracím už lanovkou a před všemi vysokohorskými vynašeči smekám klobouk.
