„Naše sloní holky byly spolu 24 hodin denně, dělaly spolu úplně všechno. Delhi tu realitu už částečně přijala a teď hledáme to nejlepší ze špatných řešení,“ říká Petr Kiebel, ošetřovatel slonů v ústecké zoo. O slony se stará od roku 2004.
Jak je na tom Delhi teď, měsíc po ztrátě Kaly?
Ani my jsme si ještě úplně nezvykli, že Kala odešla. Stejně tak Delhi, pro ni je to ještě těžší. Občas mezi nimi samozřejmě docházelo k půtkám, ale sloni jsou hodně sociální zvířata. Pro samice je sloní skupina jejich rodina, alfa a omega jejich života. Stejně jako potřebují kvalitní krmivo a přístup k vodě, tak potřebují svoji rodinu. Chov dvou slonů není ideální stav, pro jejich život je důležité stádo. Kala byla slabší a v té podivné rodině dvou slonů mezi nimi docházelo k vyříkávání dominance. Říkali jsme, že Kala je mozek skupiny a Delhi její svaly.
Jak si zvykla na samotu?
V současné době po nějaké přechodné fázi, kdy hledala sama sebe a úplně nevěděla, co se děje, tak můžu říct, že tu realitu částečně přijala a teď hledáme to nejlepší ze špatných řešení. Pracujeme na tom, aby se víc navázala na nás jako na chovatele. My jsme teď ta její rodina a ona je hodně vděčná za jakoukoliv aktivitu. Je to pro nás hodně náročně. Když říkám, že jí teď nahrazujeme rodinu, není to úplně správně. Čím déle bude jenom s námi, tím větší bude mít problém se do budoucna zařadit do stáda.
Jak na sebe byly navázány?
Kala byla průvodcem lidským světem pro Delhi. Veškerý jejich život se odvíjel od toho, že jsou spolu. Jedna druhou podporovala, jedna druhou i znervózňovala. Museli jsme jim věnovat i stejnou pozornost, nikdy se nestalo, že bychom třeba jednu vzali na procházku a druhá zůstala doma. Navíc Kala byla velmi inteligentní. Velmi rychle například pochopila, že klackem může strhat elektrický ohradník, a tomu učila i Delhi. Když Kala zemřela, nechali jsme ji celou noc ve stáji s Delhi, aby si byla schopná uvědomit tu realitu, pochopit, co se stalo.
Jakou jí teď připravujete zábavu?
Je hodně vděčná za jakoukoliv aktivitu. Každý den má pravidelné sprchování, které si opravdu užívá, hraje si s míčem, malujeme obrazy. V rámci denního režimu chodíme na dlouhé procházky, kdy se s ní snažíme cvičit. Trochu jí musíme znesnadnit přístup ke krmení, kdy jí ho schováváme do krmné bedny, v sudu, nebo jí dáváme seno do napáječky, aby si ho musela vytahovat skrz otvor ve zdi.
Už víte, na co Kala zemřela?
Ještě to úplně přesně nevíme, teprve se vyhodnocují histologické vzorky a zatím nemáme závěrečné výsledky. Kala už byla celkově slabá, nemocná noha byla už jenom katalyzátor celkového stavu. Už odmala bojovala s různými zdravotními problémy. Posloužila i k vědeckým účelům, okamžitě po smrti se dvě nohy, oči a děloha poslaly do Institutu pro výzkum divokých a cizokrajných zvířat v Berlíně, kde shromažďují informace o všech slonech v Evropě. Kala byla jako malinké slůňátko odebraná od matky a žila s lidmi. Částečně nepochytila sloní návyky, až skoro ve třiceti letech se naučila pít chobotem. Říkali jsme, že je takový půlčlověk – půlslon.
Ústecký primátor Petr Nedvědický v nedávném rozhovoru pro MF DNES řekl, že chce zoo pomoci s rozšířením stáda. Opravdu zoo zvažuje chov stáda?
Dlouhodobě jsme upozorňovali na to, že k současné situaci jednou dojde. Kala už dlouho nebyla zdravotně v pořádku a bylo jen otázkou času, kdy to už dál nepůjde. Ale co bude následovat, uvidíme. Každopádně město jako zřizovatel zoo musí říct, jestli v Ústí nad Labem slony vůbec chce. Pokud ano, bude to znamenat nějakou investici, ale zatím je vše ve fázi úvah.
Co bude s Kalou dál?
Jsme moc vděční ústeckému muzeu, že Kala může zůstat v Ústí. Zatím ještě není jasné, kde bude její kostra stát, jestli bude vystavena pořád, nebo jenom při některých akcích.
Pokud chov slonů v Ústí zůstane, bude to zase slon indický?
Moc bych si to přál, protože slon indický je nejúžasnější zvíře.
