Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Po skautovi Šušlíkovi šli nacisté, pak ho komunisté soudili za velezradu

  12:18
Ač mu táhne na devadesát, energický Lubor Šušlík z Pardubic se stále hlásí ke skautským ideálům, které tak vadily totalitním režimům. Jejich nepřízeň tvrdě pocítil, zatkli ho nacisté i komunisté. Byl dokonce odsouzen k trestu smrti.

Lubor Šušlík při vzpomínkové akci u budovy rozhlasu. | foto: archiv Lubora Šušlíka

Devětaosmdesátiletý muž má skautskou přezdívku Bill a na svůj věk chodí velmi zpříma a rázně. Ani dnes se nestydí za skautský kroj a šátek a hrdě je nosí. Lubor Šušlík ostatně přišel v tomto žlutohnědém úboru i na besedu s diváky dokumentu Skauti bez lilie v choceňském kině Máj.

Tam řadu přítomných a mladých skautů až překvapil, že už jako mladý skaut v odboji skončil v dubnu 1945 v rukou gestapa a v padesátých letech jen tak tak unikl rozsudku v jednom z procesů s protikomunistickými živly.

„Začal jsem být skautem už v roce 1938 v Uherském Hradišti, takže na mne velmi zapůsobily tehdejší události a zabrání československého pohraničí. Už tehdy jsme jako skauti lidem, kteří museli ze Sudet odejít do okleštěného vnitrozemí, zařizovali v sokolovnách nocleh a nacpávali jim slamníky, aby měli něco na spaní, děvčata pomáhala starat se o děti a vařit pro ně,“ vzpomíná syn legionáře.

Lubor Šušlík sice žije už dlouho v Pardubicích, ale právě v Chocni založil a vedl 2. skautský oddíl. Dodnes ochraňuje i jeho staré skautské kroniky.

„Nepřestal jsem skautovat, přednáším na lesních školách a jsem rádcem v čestném Svojsíkově oddíle v družině východočeských skautských babiček a dědečků,“ vypráví muž, který se i po letech vždy vejde do své skautské uniformy ušité v roce 1945. „I když teď už se scvrkávám,“ dodává.

Lubor Šušlík už jako šestnáctiletý založil za nacistické okupace pod hlavičkou Klubu českých turistů tajný skautský oddíl v Praze, kam se rodina po vzniku protektorátu kvůli změně otcova zaměstnání přestěhovala. Bill se dokonce jako jeden ze tří členů 50. skautského oddílu účastnil Pražského povstání se zbraní v ruce, a to známého boje o budovu Československého rozhlasu.

„Každý rok tam stojím 5. května skoro povinně s historickým praporem ve skautské uniformě při vzpomínkové akci,“ říká.

Zabránil zničení kasáren v Hlučíně

V posledních měsících války s mnoha skauty připravoval pro osvobozenecká vojska plány nepřátelských míst. S kluky z Dejvic, ze Smíchova a Holešovic sledovali německé vojáky, zakreslovali vojenské objekty a útvary. Když ho protektorátní úředníci nasadili v březnu 1945 na kopání zákopů proti útočícím rudoarmějcům na Ostravsku, povedlo se mu při ústupu německé armády malou sabotáží zabránit vyhození československých kasáren v Hlučíně do povětří.

Jeden z nejvýznamnějších československých skautů Rudolf Plajner na návštěvě u choceňských skautů. Vpravo s foťákem Lubor Šušlík

Jeden z nejvýznamnějších československých skautů Rudolf Plajner na návštěvě u choceňských skautů. Vpravo s foťákem Lubor Šušlík

Na Ostravsku se mu pak podařilo spojit se i s partyzány či průzkumníky, kteří pomáhali rudoarmějcům mapovat terén. Od nich měl nějaké střelivo a granáty, jenomže ho s nimi v Olomouci v noci 21. dubna při návratu do Prahy chytilo gestapo.

„Němci tam udělali na narozeniny Hitlera na nádraží ohromnou šťáru. Nastala velká prohlídka a já si jako včera pamatuji, jak na mne jeden z nich pokynul: ‚Kamaráde, pojď sem‘. A šacoval mne. ‚Co to máš v kapsách?‘ Upřel na mne oči. Tehdy jsem si myslel, když povím konzervy, tak řekne ‚davaj‘. Odpověděl jsem: ‚Granáty. Na bolševiky.‘ A on to nesežral,“ směje se po letech situaci, za kterou jej zvláštní soud „Sondergericht“ bezprostředně odsoudil k trestu smrti.

Zachránila ho nenasazená pouta

Měl ale neuvěřitelné štěstí. Ve zmatku při ohlášení náletu mu gestapáci zapomněli dát pouta, takže nebylo znát, že je odsouzený k nejvyššímu trestu. Do rána odjeli ti, kteří ho odsoudili, evakuovat své rodiny před blížícími se Rusy. A nahradil je hned ráno šéf gestapa z Jihlavy. Lubor Šušlík líčí, že ten muž se okamžitě rozčílil, že tam má zavřeno plno flákajících se chlapů a že je nutno kopat zákopy a protitankové příkopy.

„Dali nám naše věci i doklady, mezi námi zatčenými byli převážně dělníci, kteří uprchli z práce z rozbitých továren v Německu. Eskortovali nás do lágru v Hradištku u Olomouce, kde nás opět kontrolovali. Já měl v dokladech, že jsem z Ostravska odeslán do Prahy jako doprovod raněného. Tvářil jsem se navíc velmi pokorně, že jde asi v případě mého zatčení o omyl. Po krátkém výslechu mne propustili a hnal jsem na nádraží. Tak jsem se v těch bouřlivých dnech konce války dostal nakonec s trochou rizika zase zpátky do Prahy,“ vzpomíná.

Po válce pražský 50. junácký oddíl pokračoval, ale po únoru 1948 časem začaly represe i proti tomuto mládežnickému hnutí, které mělo po válce čtvrt milionu členů.

„V roce 1949 mne při rozsáhlé akci Norbert, která měla za cíl svrhnout vládu komunismu, zatkli a byl jsem obžalován z velezrady. Nakonec mne před odsouzením zachránil můj dopis na rozloučenou po rozsudku smrti v Olomouci, který byl po válce rodičům předán a ovlivnil i soudce Státního soudu,“ vzpomíná Šušlík.

Dodnes má doma papír od soudu, že mu nepřísluší za vazbu žádná náhrada, protože podezření proti němu bylo opodstatněné a nebylo vyvrácené.

Do Chocně se přestěhoval z Kunovic kvůli práci

Po vojně se Lubor Šušlík z Prahy odstěhoval do Uherského Hradiště a později do Chocně. Do města na Tiché Orlici ho, jak říká, zavál osud. „Pracoval jsem na Zlínsku v leteckých závodech Kunovice a pak mi v šedesátých letech nabídli místo v Orličanu Choceň, kde se také vyráběly letouny. Byl jsem tehdy už dávno skautem tělem a duší, doba se uvolňovala, a tak jsem hledal v Chocni kontakty na skauty. Pak přišlo pražské jaro 1968 a začal jsem jezdit do Prahy na setkání k obnovení Junáka,“ vzpomíná.

Obnovený choceňský oddíl „Dvojka“ navázal na tradici Billovy historické pražské „padesátky“. „Ostatně její pražští členové jezdili s námi choceňskými skauty v letech 1968 až 1970 tábořit na naše krásné místo u Klášterce nad Orlicí, proti Ledříčkově skále na Divoké Orlici. Měli jsme tam třeba vlastnoručně vyrobená týpí. Sehnali jsme si staré plachty z opravny vejtřasek z Přelouče a na táboře jsme je sami ušili a vztyčili,“ říká starý skaut.

Jen lituje, že místo u Ledříčkovy skály je už dnes zarostlé padesátiletým lesem. „Začali tam jezdit divocí trampové, nechávali po sobě nepořádek, tak se nadlesní naštval, nechal místo rozorat a zasadil tam les,“ říká Šušlík.

Po novém zákazu hnutí Junák v roce 1970 zvažoval, zda přejít „pod křídla“ SSM a Pionýra, jak nabízel skautům normalizační stát. „Tehdy jsme o tom v oddíle tajně hlasovali a výsledek zněl, že ne,“ vzpomíná skaut Bill.

Dodává, že když se jejich výprava po zrušení Junáka někde třeba při hledání noclehu představila jako junáci, lidé jim často nabídli rádi nocleh. „A ráno nás čekala snídaně a pekáč napečených buchet,“ vzpomíná.

Dodnes zná nazpaměť mohutný pokřik choceňských skautů, který prý vždy vzbuzoval velký zájem a ohlas. Zněl trochu jako dnešní divoké bojové pokřiky ragbistů: „Hipi dipi dip, ozvěna se od hor vrací, hipi dipi dip, druhý oddíl Choceňáci, vždycky svorní, připraveni plnit zákon, heslo denní. Hip hurá hej! Ruby ruby sing! Džugoroga džugoroga džin!“

Autor: