„Pamatuji si dobře na jednoho našeho klienta někdy ze začátku devadesátých let. Bylo mu tehdy zhruba padesát let. To znamená, že se narodil za války. Tento muž prožil svoje dětství v dětském domově u Vyškova a tam měl stále adresu trvalého pobytu ještě v devadesátých letech,“ líčí Ilja Hradecký, spoluzakladatel organizace Naděje, která v Česku lidem bez domova pomáhá.

Mnozí lidé žili v podstatě ze dne na den v dělnických ubytovnách a živili se především sezonními pracemi na stavbách, v zemědělství nebo lesnictví. Podmínky na ubytovnách byly tehdy podle Hradeckého srovnatelné s těmi dnešními.

„Bezdomovci byli v podnikových ubytovnách, ve vězení a někteří na psychiatrii, protože systém nechtěl mít tyto lidi na ulici. Podle dnešní typologie ETHOS to byli reální bezdomovci, kteří byli skrytí,“ líčí Hradecký. Chuďasové byli občas k vidění i v pražských ulicích. Potloukali se po levných nálevnách či jídelnách, kde čekali na to, až někdo nechá něco na talíři. Větu „Pane doktore, je ten váš knedlíček už volný?“ znali návštěvníci restaurací Koruna, Lucerna, U Vaňhů nebo Černý pivovar. 

Je nicméně pravdou, že lidé až na výjimky nespali pod mostem. Ani nemohli. Když Veřejná bezpečnost zjistila, že člověk nechodil do práce a potloukal se někde venku, šel do vězení za příživnictví nebo do psychiatrické léčebny. Tím režim nijak nevyřešil příčiny bezdomovectví. Navíc sezonní pracovníky systém potřeboval.

„Nešlo o to, že by tito lidé neměli peníze, ale o to, že v podstatě daná dělba práce vyžadovala lidi, kteří byli do určité míry takto mobilní,“ dodává Petr Vašát ze Sociologického ústavu Akademie věd, který se bezdomovectvím zabývá. Podle něj je tak sporné, zda tito lidé byli skutečně bezdomovci v dnešním slova smyslu.

Za bezdomovce by bylo možné považovat i některé subkultury. „V našem prostředí by se tam dal zařadit, zjednodušeně řečeno, i underground,“ říká Vašát. Mohlo se jednat třeba o pankáče, kteří pobývali v kanálech. Alespoň dokud na ně Veřejná bezpečnost nepřišla.

V osmdesátých letech už navíc nebyla tak rychlá výstavba. „Deset let před revolucí už přicházela krize, kdy se stavělo pomalejším tempem a podmínky se zhoršovaly,“ popisuje Vašát.

Na druhou stranu bezdomovci, jak si je dnes veřejnost představuje, tedy lidé, kteří mají provizorní příbytky, potloukají se na nádražích a popíjejí levné víno, se začali objevovat až po revoluci.

Do samoobslužných bufetů Koruna či Lucerna (na snímku) se nechodila najíst jen dělnická třída, ale také somráci, kteří hledali již opuštěné talíře, případně od jídla strávníky různými triky vyhnali. Dnes by byli tito lidé nazýváni většinou bezdomovci.

Počty lidí bez přístřeší se zvýšily po Havlově amnestii z roku 1990, kdy na území Česka bylo propuštěno více než 15 tisíc lidí. Někteří se dokázali zařadit zpátky do společnosti, jiní putovali zpět do vězení a další skončili na ulici. „Byla to taková velká první skupina bezdomovců,“ vzpomíná Hradecký. K bezdomovectví přispělo také rušení podnikových ubytoven či restituce.

Exekuce a násilí

„Bezdomovectví postupně roste a vygradovalo hodně krizí po roce 2008,“ říká Vašát. Za posledních třicet let se pak objevovaly vlny, kdy lidí bez domova přibývalo. 

„Krize se dotkla těch, kteří mají nízkou kvalifikaci, pracují v šedé ekonomice nebo mají krátkodobé smlouvy,“ dodává. V současné době čísla díky dobré ekonomické situaci stagnují. Pravděpodobnou příčinou bezdomovectví je podle studie Sociologického ústavu Akademie věd nejen ztráta bytu nebo ztráta zaměstnání, ale zejména zadlužení a finanční problémy. Lidé bez domova jsou většinou v exekucích, ty mnohým znesnadňují návrat na běžný trh práce. Podle dotazníkového šetření Sociologického ústavu má čtyřicet procent bezdomovců dluhy nad sto tisíc a sedmdesát procent na sebe má nařízenou exekuci.

Na ulici se rovněž tito lidé setkávají s násilím. Čtyřicet procent z nich v průzkumu uvedlo, že je v posledním roce někdo fyzicky napadl.

A mezi bezdomovci se žije hůře ženám. Dvacet procent žen do 35 let uvedlo, že je někdo za poslední dobu násilím nutil k sexu. Mnozí z bezdomovců mají také podlomené zdraví. „Mezi lidmi bez domova je velká úmrtnost a umírají dříve, než je běžné, ale jsou mezi nimi i matadoři, kteří jsou na ulici skutečně roky,“ říká Vašát.

Zatímco minulý režim bezdomovce zapíral, nyní jsou viditelní. Podle některých průzkumů nepatří Češi k příliš štědrým národům, které by s nimi měly pochopení. Říká se, že si za svůj osud mohou sami, a například World Giving Index, který zkoumá lidi ve 140 státech podle toho, jak moc jsou ochotní darovat peníze potřebným, zařadil Čechy až na 121. místo.

Mezi časté mýty také patří to, že žebráním si tito lidé přijdou k pěkným penězům. „Ne každý bezdomovec žebrá, ale ti, co žebrají, uvádějí, že vyžebraná částka je mezi dvěma sty a sedmi sty korunami týdně,“ vyvrací tvrzení Vašát.