Začalo to tajnou zprávou. Brněnská zbrojovka v ní přísně důvěrně sdělovala vsetínskému městskému úřadu, že v katastru města postaví „tovární provozovny většího rozsahu“.
Bylo léto roku 1936, Valašsko už dlouho bojovalo s vysokou nezaměstnaností a Československo se dva roky připravovalo na hrozící válku s Německem. Pro život v regionu mělo toto oznámení obrovský význam.
„Jsme vám povinni velikými díky za tuto vaši přízeň nejen za město Vsetín, ale i za veškeré místní i okolní obyvatelstvo,“ napsal tehdy v odpovědi vsetínský starosta Josef Sousedík.
A nebyl jediný. Stát potřeboval posílit a vyzbrojit armádu a přesunout zbrojařské továrny do strategicky výhodnějších míst, dál od hranic s Německem. Pozornost ministerstva národní obrany se proto brzy po nástupu Adolfa Hitlera k moci obrátila nejen do hornatých a hůře dostupných oblastí Valašska, ale také na města na Zlínsku i Slovácku. I pro ně znamenal začátek zbrojní výroby velkou pomoc.
Po světové hospodářské krizi byly v regionech desítky tisíc lidí bez práce. Do té doby fungující podniky zastavovaly výrobu. A ve chvíli, kdy stát začal pečlivě vybírat místa pro nové zbrojařské podniky, setkal se s velkým zájmem. Hledal pozemky nejlépe schované v zalesněném údolí, s dostupnou železniční tratí, vodou, kanalizací i elektrickou energií.
Starosta Sousedík například několikrát vyjednával s ministerstvem národní obrany a nabízel výhody valašského regionu. Levnější elektřinu z městské elektrárny, vodu z městského vodovodu, moderní kanalizaci a 750 hektarů obecních lesů. Upozorňoval na místní nemocnici i strojírenskou školu.
Stejně usilovně se o továrnu v Uherském Brodě snažil i starosta Bohuslav Luža, bratr moravského zemského velitele Vojtěcha Luži. Právě příbuzenský vztah zřejmě při výběru sehrál důležitou roli, podobně jako nízká cena za pozemek. Toto místo totiž soutěžilo s lokalitami na Slovensku, ve Vsetíně nebo v Uherském Hradišti.
Nakonec v kraji postupně vyrostly čtyři závody. Ve Vlachovicích se od roku 1935 stavěly rozlehlé sklady na přechovávání munice a připravovala se muniční továrna na výrobu dělostřelecké a ženijní munice.
V Uherském Brodě a Vsetíně vznikly pobočky brněnské a pražské zbrojovky a v Bojkovicích se rozjížděla soukromá pyrotechnická výroba.
Továrny postavili během pár měsíců
Morava se chystala na výrobu leteckých kulometů, výbušnin a dělostřeleckých min pro československou armádu i pro zahraničí.
Mezinárodní napětí rostlo a ministerstvo potřebovalo výrobu rozjet co nejdříve. Továrny tak většinou vznikly v neuvěřitelně krátké době ve druhé polovině roku 1936. V Uherském Brodě například během 16 týdnů – od června do října. Lidí na práci bylo dost a mohli pracovat i ve třech směnách.
„Původně plán počítal s jednou velkou halou, která by ale představovala příliš snadný cíl leteckého útoku, což ministerstvo zamítlo a prosadilo rozdělení výroby do tří oddělených patrových budov,“ upozornil viceprezident pro vnější komunikaci dnešní uherskobrodské zbrojovky Radek Hauerland.
Stavby byly železobetonové, odolné proti zápalným pumám a z výšky vypadaly nenápadně jako běžné třípodlažní bytové domy. I to byl záměr. Podobně přemýšleli i stavitelé ve Vsetíně. Navrhli třípodlažní budovy z železobetonových konstrukcí tak, aby odolaly bombardování.
Zatímco ve Vsetíně a Brodě vznikaly pobočky už stávajících zbrojovek, v Bohuslavicích nad Vláří si stát stavěl vlastní muniční továrnu. I proto jí přikládal velký význam.
„Pro její mimořádný význam pro obranu státu je třeba ji klásti, jak po stavební, tak i provozní stránce, na roveň opevňovacím i jiným obranným stavbám,“ rozhodla Národní rada státu na návrh ministerstva národní obrany.
O práci ve zbrojovkách byl obrovský zájem
Komise vybírala dvě místa současně. Jedno na sklady, druhé na továrnu. Nakonec vybrala tři údolí rozkládající se na katastrech obcí kolem Vlachovic a Bohuslavic nad Vláří. Desítky skladů v zalesněném terénu u Vlachovic stavěly firmy už v roce 1935. V létě 1936 stejné společnosti začaly budovat muniční továrnu o pár kilometrů dál.
V menším rozsahu i s nižšími náklady postavil pražský živnostník Vítězslav Kyšer chemickou továrnu a pyrotechnické dílny v Bojkovicích. Bývalý legionář dal na začátku práci několika desítkám lidí, později v ní pracovalo na 500 místních.
O práci ve zbrojovkách byl nebývalý zájem. Většinou totiž nabízely vyšší mzdy a další výhody. V Brodě pracovalo na začátku kolem 500 lidí, před mnichovskou dohodou dokonce až 700.
„O místa byla rvačka. Zaměstnání dostávali především zájemci z okolních vesnic, což se ale nelíbilo lidem na brodské radnici, protože před stavbou žádali, aby práci dostali převážně místní. Tehdejší ředitel František Brejcha pak obě strany uklidňoval,“ poznamenal Hauerland.
Ve Vsetíně navíc nezůstalo jen u stavby továrny. Celému městu přinesla výrazné zvýšení životní úrovně. „Začaly se stavět školy, školky, zdravotnická střediska, bytové jednotky, celá moderní infrastruktura, silnice, koupaliště s bazénem,“ poukázal Aleš Šlechta, jednatel firmy Galvamet, která jako jedna z mnoha sídlí v bývalém areálu vsetínské zbrojovky.
Do podzimu 1938 našlo v továrně práci na tři tisíce lidí. Průměrná měsíční dělnická mzda se od začátku roku stále zvyšovala, dosahovala až dvojnásobku průměrné mzdy v jiných podnicích. V nevýhodě byly ženy, protože dostávaly často jen polovinu toho, co muži. Přitom v provozu na výrobu munice, který se ve Vsetíně rozjel jako první, pracovalo žen zhruba tolik jako mužů.
„Byla to pásová výroba, u které se plnily patrony a byly podstatné spíše obratné prsty než fyzická síla,“ vysvětlil historik Pavel Mašláň, jenž je spoluautorem publikace o vsetínské zbrojovce.
Do Uherského Brodu přesunulo ministerstvo národní obrany kompletní výrobu leteckých kulometů z mateřské zbrojovky ve Strakonicích. Výroba v Bohuslavicích se naopak rozjela až krátce předtím, než Československo přijalo mnichovskou dohodu.
Konec roku 1938 pro podniky znamenal dočasný útlum výroby, protože objednávky ministerstva národní obrany byly zastaveny. V některých případech to znamenalo také drastické propouštění.
Zbrojní výrobu pro Říši dělníci sabotovali
Výrobu obnovilo až Němci dosazené nové vedení na jaře příštího roku. Vyspělý český moderní zbrojní průmysl totiž k vítězství ve válce nutně potřebovali. Na Moravě si pro své vojáky nechávali vyrábět letecké kulomety, armádní pistole, kulovnice, letecké bomby i munici. Počet pracovníků ve zbrojovkách zase stoupl.
Práce pro třetí říši se lidem příliš nelíbila, proto na různých místech začali s drobnými sabotážemi. Nešlo o velké akce, spíše o méně nápadné. Dělníci pracovali pomaleji, nechodili do práce, prodlužovali si přestávky, poškozovali výrobky, pracovali nekvalitně nebo zbraně předávali partyzánům.
„Továrna byla dobře hlídaná a kontrolovaná, a přesto se lidé později odhodlali třeba k tomu, že vynášeli zbraně ven. Na druhou stranu to byla pořád dobře placená práce a jistá obživa,“ doplnil Mašláň. Vsetínská zbrojovka v roce 1944 zaměstnávala až 12 tisíc lidí, jež z okolních obcí přiváželo přes padesát autobusů.
Pod přísnou kontrolou byli i zaměstnanci v Bohuslavicích, kteří přešli pod firmu Detona, kde se po okupaci začaly vyrábět nejtěžší letecké bomby až o váze 500 kilogramů a dělostřelecké granáty. I přes německý dozor se dařilo některé bomby poškodit.
„Myslíme si, že i v řadách pracovníků Detony se našli jednotlivci nebo úzké skupiny dělníků, kteří si, když ne jinak, přidali do tritolu nějakou tu nečistotu, která stačila k tomu, aby bomba byla neúčinná,“ napsal v publikaci Vlárské strojírny Slavičín z roku 1991 Alois Šimonů.
Snad největší akcí, kterou později historici označili za sabotáž, byl velký výbuch v bojkovické továrně v květnu 1944.
„Do vzduchu vyletělo pět velkých skladů, ve kterých byly desítky vagonů munice. Některé zdroje hovoří o čtyřiapadesáti, jiné o stovce vagonů,“ vysvětlil místní badatel Vlastimil Hela.
Kdo za sabotáží stál, se tehdy ani později zjistit nepodařilo. Němci se ale zřejmě spokojili s technickou závadou a nikoho nepotrestali.
Na konci války ale nacisté podniky neopouštěli jen tak. Měli za úkol je co nejvíce zničit, proto ze Vsetína plánovali odvézt stovky vagonů munice a zařízení, stejně jako v Uherském Brodě. Co se odvézt nepodařilo, snažili se alespoň zničit, aby výroba nemohla dál pokračovat. Zbrojní výroba se přesto na stejných místech obnovila nebo proměnila ve výrobu pro civilní účely.
