Za komunistů se hrálo na hraně únosného, jinak klubům hrozilo zavření

  8:28
Hudebních klubů je dnes nespočet, před revolucí jich ale bylo pár a hlad lidí po nějaké alternativě k hudbě v rozhlase a televizi byl velký. Muzikanti, kteří chtěli vystupovat veřejně, byli za komunistů zkoušeni i ze znalostí politiky. Kluby dále od centra si mohly dovolit být svobodnější.

O progresivní koncerty byl v Praze obrovský zájem. V Junior Klubu na Chmelnici (na snímku) vznikala obvykle tlačenice a koncerty bývaly beznadějně vyprodané, vzpomíná hudební publicista Aleš Opekar z Popmusea. | foto: Popmuseum

„Rozdíl mezi sedmdesátými a osmdesátými lety byl obrovský, obzvlášť v Praze. A myslím si, že hlavním důvodem bylo to, že dorůstaly děti, které tlačily na svoje rodiče,“ vzpomíná Lubomír Schmidtmajer, který vedl legendární žižkovský Junior Klub na Chmelnici. Ten vznikl na začátku osmdesátých let a stal se asi nejproslulejším rockovým klubem v Praze. Občas tam zavítal i Václav Havel.

Život hudebního dramaturga, který chtěl lidem nabídnout něco jiného, než bylo běžně k dispozici, měl svá úskalí. V tehdejším Československu museli pořadatelé získat na každou akci povolení. Naštěstí v osmdesátých letech měli ale i úředníci už potomky, kteří se o muziku zajímali.

„My jsme v Praze 3 měli inspektorku, která měla děti, a naše ředitelka měla v té době dceru, které bylo dvacet, a s nimi se dalo mluvit téměř normálně, ale byla místa v Praze, kde to nešlo vůbec,“ vzpomíná Schmidtmajer.

Hranice únosného

Junior klub na Chmelnici měl tehdy tu výhodu, že se nacházel mimo centrum města. Vedení klubu si proto mohlo dovolit organizovat hudební i divadelní akce, o kterých třeba v Lucerně nemohla být vůbec řeč.

„Tam to bylo hodně hlídané. Jejich jazzová sekce se pokoušela o jazzové dny, ale to v nějakou chvíli už nešlo dál dělat, protože by je totálně zlikvidovali,“ popisuje Schmidtmajer přísnost režimu.

Seriál 30 let svobody v Praze

Kluboví dramaturgové progresivních scén se naučili pohybovat na pomyslné hranici únosného. „Do akcí, které bychom organizovali načerno, jsme nešli. To by přišla okamžitá reakce a nám šlo o to udržet se na hraně, aby projekty mohly probíhat, než abychom udělali jednu akci a nechali klub zavřít,“ popisuje.

Přestože bez příslušných povolení nikdy akce nepořádali, ani tak neměli vyhráno. Někdy se podařilo organizátorům vše naplánovat, připravit, koncert vyprodat a akce se stejně nekonala. Schmidtmajer získal například povolení na přední undergroundovou kapelu Plastic People of the Universe pod zkratkou PPU. Čtyři plánované koncerty byly hned vyprodané. „Dvě hodiny před začátkem prvního koncertu přijeli estébáci a bylo hotovo,“ popisuje Schmidtmajer, jak celá akce nakonec skončila.

Až těsně po revoluci v listopadu 1989 mohl do dlouho připravovaného programu akce Koncert pro všechny slušný lidi připsat Martu Kubišovou či Karla Kryla.

Strana tehdy vše hlídala už od začátku. Každá kapela, která chtěla vystupovat veřejně, musela mít splněné takzvané kvalifikační přehrávky. Ty se skládaly z několika částí a lišily se podle toho, zda se jednalo o profesionály, či amatéry. Kromě teoretické části a posouzení toho, zda hraje hudebník například politicky nezávadné texty, musel absolvovat politický rozhovor.

A strana kontrolovala následně i hudební akce. Na ty přicházeli členové Veřejné bezpečnosti, kteří dohlíželi, zda se tam neděje nic nepohodlného režimu, a zároveň měli povědomí o tom, kdo na tyto akce chodí. Po revoluci se pak ukázalo, že se i mezi „přáteli“ ukrývalo mnoho tajných spolupracovníků StB.

Fotogalerie

Lidé před rokem 1989 mohli zřídka také vidět hrát naživo zahraniční muzikanty. Jednou z největších hvězd, které se podařilo Schmidtmajerovi přivézt, byl hudebník Alan Stivell. Koncert tenkrát neprošel úplně přesně podle pravidel povolovacím řízením a Schmidtmajer dostal od úřadů pokutu. „Na tři měsíce mi strhli patnáct procent z platu,“ vzpomíná.

Stouni v Praze

V osmdesátých letech také parta ze Žižkova snila o tom, že by se dal v Praze uspořádat koncert Rolling Stones. Tehdy by jen těžko někomu věřili, že v roce 1990 budou skutečně tuto akci organizovat. Když pak měly rockové hvězdy do Prahy přijet, mezi organizátory byl právě Schmidtmajer. „Rolling Stones byly Prahou a tím, co se tady děje, úplně unešení,“ směje se dnes. Koncert britské kapely pomyslně potvrdil to, že se doba změnila.

„Na celkové atmosféře mi nechybí vůbec nic,“ odpovídá rozhodně Schmidtmajer na otázku, zda mu něco z minulého režimu chybí. Jediné pozitivum, které ho napadne, bylo podle něj to, že se výtvarníci, muzikanti a lidé z divadla potkávali a drželi při sobě.

„Z profesionálního pohledu je to nebe a dudy, dnes můžeme teoreticky udělat vlastně vše, co chceme. Pokud jsme schopní na to vynaložit finance,“ dodává Schmidtmajer, který stále působí ve stejném oboru a v současné době řídí žižkovský Palác Akropolis.