A nadělil si k němu vpravdě skvělý dárek – přestěhuje se do větších a lepších prostor v Liebiegově paláci, bývalém sídle Oblastní galerie. „Jsme v nájemních prostorách a v roce 2007 byla uzavřena smlouva na deset let. Otázku naší budoucnosti jsme začali řešit už před pár lety, někdy v roce 2014 jsem se sám sebe ptal, co bude dál,“ říká ředitel Kontaktu Michael Dufek.

A co bude dál?
Začalo uvažování o tom, kam se přestěhovat. Bylo jasné, že je potřeba zůstat v centru města, abychom byli snadno dosažitelní a mít bezbariérový přístup. Průsečík byl jednoduchý: město v centru zas tak moc objektů nemá a v té době se zrovna stěhovala galerie z Liebiegova paláce do opravených lázní.

Nepředstavuje ale technický stav domu trochu problém?
Ano, kraj do něj příliš mnoho neinvestoval. V suterénu je navíc problém s vlhkostí, musí se vysušit. Mimochodem – zajímavostí sklepa je velký zděný kotel, kterým se dřív dům vytápěl. Systém je ale nenávratně porušený a nelze jej už obnovit.

Pozoruhodné. Už se ví, jaký bude další postup a kolik bude oprava stát?
Na opravy lze vzhledem k tomu, že by šlo o úpravu pro účely komunitního centra, čerpat peníze z Integrovaného plánu rozvoje území a město odsouhlasilo vydat se touto cestou. Peníze na projekt už jsou vyčleněny, je to zhruba dvě stě milionů korun a poslední informace, kterou mám, je, že má město vysoutěženého projektanta.

Takže dům, o jehož osudu se už léta přemýšlí, se konečně dočká záchrany?
Kromě toho se díky tomu také oživí tato poněkud mrtvá část města. Bude to místo, kde se budou setkávat generace Liberečanů – od maminek s dětmi přes školáky až po dospělé v produktivním věku a seniory.

Vydělá si na sebe takový dům?
Ne, nebude mít levný provoz. Proto bych se nebránil ani jeho využití pro některé, pečlivě uvážené, komerční projekty.

Jak to tedy v bývalé galerii bude vypadat?
Měl by tam být prostor pro odložení dětí, přičemž ideální by bylo, kdyby děti hlídali senioři. Rád bych na technické nádvoří vrátil skleník, který tam měli Liebiegové. Senioři totiž mají k přírodě a k pěstování vztah. Z venkovního altánu by mohla být sezonní obřadní síň. V několika patrech by se měly objevit víceúčelové sály, galerie, klubovny, multimediální učebna, ateliér i kanceláře pro různé organizace. Nebude to dům pro nějakou úzkou skupinu lidí, ale dům, který bude sloužit všem obyvatelům města.

Pojďme si přiblížit to, čemu se Kontakt těch deset let vlastně věnuje. A pusťme se do toho od začátku.
Kontakt zřídilo město Liberec v roce 2007 v návaznosti na tehdy aktuální změnu zákona o sociálních službách. Sociální systém v naší zemi dostal jinou podobu a i tehdejší vedení Liberce udělalo jeho reorganizaci. V rámci toho zbyly některé činnosti, které zůstaly takříkajíc neukotvené. Zjednodušeně řečeno je město vzalo a sloučilo do nové organizace. V Liberci navíc chyběl centrální klub seniorů. Bylo tu pět menších, ty město utlumilo a soustředilo je všechny sem. To byl začátek.

Vy jste byl už od začátku u všeho dění?
Ano. S nadsázkou říkám, že jsem poslední první zaměstnanec.

Jak se senioři a potřební o novém centru dovídali?
Bylo to náročné, asi jako každý začátek. Je důležité mít trpělivost, vzít sem lidi, ukázat jim, jak to vypadá a vysvětlit, že podmínky zůstanou stále stejné. Navíc je to takhle pro seniory výhodnější – dřív byly jejich kluby rozmístěné po městě, takhle je všechno u nás v centru na jednom místě a je to pro všechny spravedlivější.

Kdybyste srovnal Kontakt před deseti lety s Kontaktem dnešním – v čem se liší?
V mnoha věcech, hlavně v tom, co poskytujeme a nabízíme. První tři roky byly velmi dynamické, práce bylo hodně a zajišťovali jsme celou řadu služeb. Pak přišly ale roky 2010 a 2011. To byla asi nejhorší léta: nastoupila hospodářská krize, peněz bylo málo a my jsme během oněch dvou let přišli o téměř padesát procent provozního příspěvku. To bylo téměř likvidační. Některé služby jsme museli omezit, jiné zrušit. Následovalo takové udržovací období, kdy jsme čekali na to, že se doba zase zlepší. A dočkali se, teď v posledních pár letech je situace zase vcelku dobrá. V nouzi jsme se ale zase naučili dělat věci efektivněji, jednodušeji, úsporněji.

A v čem se za deset let změnili senioři?
Je v nich velký rozdíl. První parta, s níž jsme začínali a máme je dodneška, jsou lidé, kteří hodně dbají na vzájemné setkávání a povídání si. Soudobá generace seniorů už taková není. Životní styl se mění a ti, kteří jdou dnes do důchodu, jsou vitálnější lidé, kteří nechtějí mít nic organizovaného. Chtějí cestovat, touží po sportování a vzdělávání, ale chtějí si všechno zařizovat sami. Myslím si ale, že i tahle generace nakonec dospěje k tomu, že si bude ráda chtít posedět s ostatními, dát si kávu a popovídat si. Akorát to přijde později.

Lze nějak specifikovat, jak velký mají senioři zájem o vaše služby?
Těžko. My sice sledujeme statistiky návštěvnosti, ale nijak lidi neregistrujeme. Dneska pod Kontaktem pracuje šestnáct klubů seniorů, jejichž komunitu tvoří asi osm set lidí. Roční návštěvnost našeho centrálního klubu je osm tisíc seniorů. Celková návštěvnost Kontaktu je sedmdesát tisíc lidí za rok, z toho čtyřicet tisíc seniorů.

Pomáháte seniorům i v boji proti šmejdům, že?
Ano. Kriminalita zaměřená proti seniorům v poslední době vzrůstá – ne ta násilná, ale podvodné jednání. Senioři mají totiž několik zásadních problémů: jsou důvěřiví a velmi slušní. Kvůli slušnosti pak leckdy neumějí říkat ne. Pakliže tomu zločinci dají prostor tím, že ho včas nezastaví, je velké nebezpečí toho, že podlehnou. Spolu s městskou i státní policií se snažíme působit na poli prevence. Není to ale vždy snadné: staří lidé už mají zažité nějaké ty své návyky a změnit je je velmi obtížné.

Co všechno vlastně Kontakt poskytuje?
Nejpočetnější skupinou našich klientů jsou senioři, s nimiž pracujeme hned v několika rovinách. Nabízíme jim smysluplné trávení volného času, připravujeme vzdělávací a sportovní aktivity. Snažíme se jim vycházet vstříc podle toho, co mají rádi. Vytváříme jim též podmínky pro to, aby se u nás mohli scházet. Zpestřujeme také dny seniorům v domech s pečovatelskou službou. Další skupinou, s níž pracujeme, jsou děti ze sociálně znevýhodněného prostředí. Před deseti lety představovaly sociální dno zejména romské děti. Dnes se to změnilo a poměr je asi půl na půl. Orientujeme se na školáky od šesti do čtrnácti let – během školního roku pro ně máme kroužky a o prázdninách třikrát týdně příměstský tábor. Zabýváme se rovněž pomoci cizincům, pravidelně třeba děláme vždycky koncem prázdnin na náměstí před radnicí festival cizinců a národnostních menšin.

No nemáte toho zrovna málo, a to ještě asi nekončíme, že?
To ne. Našich služeb využívají i zdravotně znevýhodnění lidé. Před pár lety třeba přišla skupina vozíčkářů a stěžovali si, že nemají v Liberci kam zajít na kafe, že se s vozíky nikam nevejdou. A tak se jednou za čtrnáct dní scházejí u nás nahoře v klubovně. Další skupinou jsou neziskové organizace a občanské iniciativy. Máme tu totiž prostory, které nevyužijeme, a tak je za symbolický poplatek nabízíme právě jim. Důležití jsou taktéž dobrovolníci – naše dobrovolnické centrum má devět programů s více než padesáti dobrovolníky. Nejsou tu pro nás, ale naopak – my pomáháme dalším organizacím.

Úctyhodný přehled. A to ještě provozujete taxislužbu pro seniory.
Ano – Taxík Maxík. Průkopníkem tohoto projektu byl Liberec společně s Prachaticemi. Zájem o něj je veliký, začali jsme jezdit loni koncem ledna a jen do poloviny roku letošního jsme přepravili tři a půl tisíce osob. Lidé nám říkají, ať pořídíme ještě jedno auto, ale on takový taxík vyjde na hodně peněz. Na jeden kilometr vycházejí celkové náklady na sto třicet korun. Lidé platí těch třicet, přičemž zbytek pokrývá město.

Lze nějak shrnout, od čeho jste vlastně tady?
To není snadné, ale krom jiného třeba i proto, abychom starým lidem pomohli zaplnit bílá místa v jejich životech. I v pozdním věku život běží dál. Jen je potřeba ho správně uchopit.