Do Hradce Králové se v dobách, kdy se město rozkládalo na návrší, které dnes tvoří historické jádro města, přijíždělo ze dvou směrů. Slezská brána stála v dnešní Mýtské ulici, Pražská brána v ulici V Kopečku. Lidé se však ze sevření hradeb dostávali i jinak, třeba po příkrém zastřešeném schodišti, které známe jako Bono publico.
„Historie schodiště ukazuje, že se i v dávných časech dbalo na pohodlí a příjemné prostředí pro procházející,“ říká vedoucí odboru památkové péče hradeckého magistrátu Jan Falta.
Co víme o nejstarší historii schodiště Bono publico?
Historicky šlo o pěší propojení města s podhradím. Nevíme přesně, kdy vzniklo. Dalo by se říci, že tam bylo od nepaměti, ale je nejspíše spojeno se středověkou fází opevnění. Byla to jedna ze zkratek, kterou se obyvatelé mohli dostat dolů k řece. Víme, že na místě původní rybářské branky, kde Bono publico ústí do Komenského ulice, stála bašta. Její existenci máme doloženou výkresy.
Kdy vznikla současná podoba památky?
Bono publico je stavbou z 19. století. Měnilo se v několika etapách, z nichž každá znamenala čím dál pohodlnější schodiště. Bylo to spojeno i s jeho zahlubováním do terénu. Právě to zahloubení nám nyní přináší velké stavebně technické problémy. K poslední změně podoby došlo okolo roku 1832 či 1833, předchozí se datuje okolo let 1806 až 1809 a nejstarší, zaniklá podoba schodiště, spadá do poloviny 18. století. Co bylo předtím, to nevíme.
Jak to bylo se zastřešením?
Víme, že s historií výstavby schodiště jsou spojené tři rozhodující etapy. Při každé z nich se zastřešení měnilo, protože se měnil i průběh schodiště, jeho sklon byl čím dál mírnější. První etapa končila mimo prostor dnešního schodiště, které více vybíhalo do dnešní Komenského ulice. Tehdy šlo o jednoduchou střechu umístěnou na obvodových stěnách, do které byly vsazeny osvětlovací vikýře. To mluvíme o stavu okolo roku 1800.
V čem se lišilo tehdejší schodiště od toho dnešního?
Už tenkrát bylo zahloubeno pod terén, i když ne tolik jako dnes. Tehdy bylo bez podest. Teprve v místě, kde se vychází z hradeb, byla delší podesta a pod ní ještě několik schodů. Dnes tam jsou tři mezipodesty. Dříve schodiště vedlo dolů v jednom celku.
Vážou se k Bonu publiku nějaké zajímavosti?
Když se v 19. století stavěla poslední etapa, tak tam, kde se prochází křídlem biskupství na úrovni náměstí, mělo město vymíněný vstup do prostoru, který měl sloužit jako strážnice. V té době se totiž stále ještě uvažovalo o obranné a bezpečnostní funkci. Na úrovni zahrady biskupství byla někdejší konírna, dnes výstavní síň. Otázkou je, jak se tam v té době koně dostávali. Historický průzkum hovoří, že ulička vedoucí od domu U Špuláků k Bonu publiku byla v polovině rozdělena a vedla z ní chodba dolů do konírny. Při poslední přestavbě spojení zaniklo a o to více se rozšířil celý horní portál, kterým se do Bona publika vstupuje. Zajímavostí je i někdejší vstup vedoucí na biskupskou zahradu ve spodní části schodiště. Dnes je tam nízký otvor orámovaný pískovcem. Domníváme se, že šlo o spojení sloužící k zásobování biskupství. Mohla se tam dopravovat třeba voda na zahradu či dřevo na topení a zpět se mohly odvážet třeba zbytky z provozu konírny, aby se to nemuselo tahat přes náměstí. To je naše teorie.
Co se dělo se schodištěm v průběhu rekonstrukce?
Nelze ho jednoduše odizolovat proti vlhkosti podříznutím a instalací izolačních vrstev. Právě izolace proti vlhkosti je náročný úkol, který se při předchozí opravě nepodařilo vyřešit. Pro odvlhčení jsme zvolili elektroosmózu. Princip spočívá v tom, že se velmi nízkým elektrickým polem otočí kapilární síly, takže voda nevzlíná, ale jde naopak do podzákladí. Jde o dlouhodobé a dnes již velmi dobře vymyšlené opatření. Slibujeme si od toho, že se stav objektu zásadně zlepší.
Opravy však ještě zdaleka nekončí.
Vysychání zdiva trvá dlouho, nelze tam hned nanést sanační omítku. Ta by se totiž mohla zaplnit solemi. Přistoupilo se proto k metodě odsolování, kdy se nanáší obětovaná omítka, která do sebe nasává vlhkost a soli. Je to podobné, jako když restaurátoři odsolují sochařská díla při restaurování, kdy se destilovanou vodou namočená buničina přikládá na kámen a ten má schopnost nasávat sůl. Tento proces se dělá několikrát a vždy se laboratorně zkoumá, jak do sebe omítky sůl jímají.
Co budou další práce obnášet?
Otlučení obětované omítky, musí se opravit všechny omítky, vstupní portál z Komenského ulice. Součástí opravy budou i střechy, mělo by se tam zavést kvalitnější osvětlení či kamerový systém, dojte také k opravě schodišť, mezipodest, vnějších omítek a na závěr se udělá výmalba a dojde i na opravy bezprostředního okolí schodiště.
Změní se vzhled schodiště?
Nezmění, a to ani barevně. Nemáme žádný důvod, proč bychom měli barvu měnit. Bílá či šedobílá barva patří k období vzniku stavby podobně jako třeba v případě bývalé radnice na Velkém náměstí.
Je v Hradci nějaká srovnatelná památka?
Jde o klasicismus, takže slohově k němu „sedí“ budova radnice na Velkém náměstí. Je to jediné kryté schodiště v Hradci, takže jde z pohledu města o jedinečnou stavbu.
Jak to bylo historicky s cestou směrem od Moravy, tedy dnešní Brněnskou ulicí?
Dnes máme pevně vymezená koryta řek Orlice i Labe, ale to je stav z barokní doby. Předtím tam byl systém různých slepých ramen a ostrůvků a navázání komunikace na staré město nebylo jednoduché. Příjezdové cesty do města tehdy vedly buď Slezskou bránou, tedy dnešní Mýtskou ulicí, anebo Pražskou bránou v dnešní ulici V Kopečku. Směr od Moravy se napojoval na Slezskou bránu.
Čím se kromě Bona publika hradečtí památkáři zabývají?
Máme rozpracovanou opravu dřevěného kostela svatého Mikuláše v Jiráskových sadech. Řešíme také poměrně složité opravy kiosků na Pražském mostě. Ty nám přinášejí neustálá překvapení. Nedávno jsme zjistili, že podhled jednoho kiosku nejde zespodu rozebrat. Kdysi to totiž udělali tak, že nejdříve položili podhled a na to postavili krov. S tím jsem se ještě nesetkal. Zabýváme se také areálem Gayerových a Vrbenského kasáren. Těším se na obnovu památníku 4. pěšího pluku na křižovatce Divišovy ulice a třídy ČSA, doufám, že se to podaří.
