„Moc děkuji, milý příteli, doufám, že se brzy potkáme,“ napsal Georgu Schichtovi, poslednímu majiteli slavné továrny na mýdlo s jelenem, syn prvního československého prezidenta, vyslanec v Londýně a pozdější ministr zahraničí v londýnské exilové vládě Jan Masaryk ve 30. letech 20. století.

7 fotografií

Do svých sbírek dopis získalo v minulých dnech ústecké muzeum, spolu s ním předal Georgův vnuk Peter Schicht ještě obraz s námětem ústecké továrny.

Jde o akvarel známého českého malíře Jaroslava Šetelíka, který putoval se Schichtovými v roce 1929 do Londýna, kde Georg získal místo prvního prezidenta nadnárodního koncernu Unilever.

„Chtěl jsem, aby obraz visel v muzeu a mohla si ho prohlédnout široká veřejnost. Ne, aby visel v ložnici,“ uvedl Peter Schicht předminulý týden v Ústí.

Muzeum plánuje obraz zařadit do expozice v brzké době. Viset by mohl ve společnosti 15 velkoformátových obrazů, které nechali v době první republiky vytvořit Georg a Heinrich Schichtovi.

Díla zachycují výjevy z českých dějin, jako Libušino proroctví, křest knížete Bořivoje a Ludmily, bitvu na Bílé hoře, Žižku před Prahou nebo příjezd prezidenta Masaryka do Prahy v prosinci 1918.

A tak, i když si pod slovem epopej lidé vybaví spíše slovanské výjevy od Alfonse Muchy, má i severočeské krajské město tu svou. „Součástí epopeje jsou obrazy, jež vznikly u příležitosti desátého výročí Československé republiky,“ vysvětlil historik muzea Martin Krsek.

„Podařilo se nám vypátrat, že jich bylo 22. Máme je dochované jednak na vlasteneckých pohlednicích a také na školních kopiích, protože Schichtovi rozesílali zmenšeniny epopeje do všech československých škol jako pomůcku na dějepis,“ dodal Krsek.

Schicht, Škoda, Baťa

Schichtovi patřili k nejvýznamnějším podnikatelským rodům v Rakousku-Uhersku a posléze v Československu, postarali se o to, že o severočeském Ústí věděla ve své době snad celá Evropa.

Snad každá pradlenka používala mýdlo s jelenem, krášlila se kosmetikou značky Elida nebo smažila potraviny na tuku Ceres. Jméno Schicht stálo vedle velkých jmen jako Škoda nebo Baťa.

S výrobou mýdla začala rodina Schichtů v revolučním roce 1848 v Rynolticích u Liberce, tehdy získal Georg Schicht povolení vyrábět z glycerinu. Po třiceti letech předal prosperující podnik svým čtyřem synům.

Nejprogresivnější z nich, Johann, rozhodl, že firmu přestěhuje do Ústí. Po Johannovi převzali koncern jeho synové Georg a Heinrich, kteří nechali epopej vytvořit během let 1925–1928.

Autory Schichtovy epopeje, kdy největší obrazy mají zhruba 2 metry na šířku a 1,3 metru na výšku, jsou Emanuel Boháč, který je podepsán pod 14 z nich a ve svém portfoliu má například ještě návrh opony pro táborské divadlo.

Dalším prokázaným umělcem, jehož rukopis nese nejméně jeden z obrazů, byl Richard von Marientreu. A podle historiků se na sérii podíleli ještě minimálně další dva malíři, ti ale prozatím nejsou identifikováni.

Originály pláten nikdy nebyly vystaveny

„Přestože obrazy znal z reprodukcí kdekdo, originály nebyly nikdy vystaveny. Byly celou dobu jako výzdoba správní budovy Schichtových závodů. Nám se do muzea dostal jediný kus, a to v 80. letech, konkrétně příjezd Masaryka. Přinesli ho zaměstnanci Setuzy, která sídlila v budovách bývalých Schichtových závodů, aby jej uchránili,“ popsal Krsek.

„Od vytvoření epopeje si Československo prošlo mnoha dramatickými událostmi a ona se stala horkým zbožím. Například právě Masaryk, který se stal po německé okupaci nechtěnou osobou, tehdy pravděpodobně obraz přišel o rám a skončil někde ve skříni,“ podotkl historik.

„V té byl pravděpodobně i po roce 1948 a v oněch 80. letech asi na někoho vypadl a on jej donesl rychle k nám, než by se dostal do rukou nějakého správně smýšlejícího aparátčíka,“ dodal Krsek.

Také epopej Alfonse Muchy neměla jednoduchý osud

Historici sice nevědí, jak Schichtovi došli k tomu, že nechají namalovat osudové okamžiky českých a československých dějin, inspiraci si ale mohli vzít u Alfonse Muchy, který svou Slovanskou epopej dokončoval v roce 1926.

Umělec byl již před první světovou válkou dohodnut s Prahou, že jí hotové obrazy předá a ta je na vlastní náklady vystaví v budově vystavené speciálně pro epojej. Jenže dlouho zůstaly uskladněné v Muchově ateliéru na zbirožském zámku.

Odtud pak putovala dvacítka obrazů do New Yorku, Paříže, na zámek ve Slatiňanech, až skončily v 50. letech na zámku v Moravském Krumlově, kde byly v letech 1963 až 2011 vystaveny. Pak se rozjely velké spory.

Praha chtěla své dílo získat, jenže někteří dědicové Alfonse Muchy žádali vrácení obrazů do jejich rukou, protože hlavní město nesplnilo podmínky, za kterých dílo obdržela, a věc se dostala až k soudu. Letos došlo k „uzavření příměří“ a Praha hledá pro Muchovu epopej důstojné místo.

Ani o ústecké epopeji zatím není známo, kde bude uložena, až výstava, v rámci které ji až do 30. června mohou návštěvníci krajského města vidět, skončí. Drama se tu ale nekoná. Ústecké muzeum chce 14 z 15 obrazů, které nyní visí v jeho prostorách, odkoupit od firmy STZ Development, která je následovníkem zkrachovalé Setuzy, v dávných dobách „Schichtovky“.

I po případném odkupu bude stále sedm obrazů chybět

„O odprodeji uměleckých děl s muzeem jednáme. Budeme rádi, když tato významná umělecká díla naleznou důstojný nový domov, kde budou přístupná široké veřejnosti. Detaily jsou nicméně stále předmětem jednání,“ uvedl Ladislav Namyslov z STZ Development.

Pokud by odkup dopadl pro muzeum dobře, mělo by ve svých depozitářích větší část z celého schichtovského cyklu, stále jim ale bude chybět 7 obrazů do celkových 22. Jejich motivy sice historici znají z pohlednic a školních reprodukcí, originály ale nemají.

Je to ta část epopeje, která nese motivy s německy mluvícími osobnostmi české historie, jako jsou třeba příjezd Valdštejna do Chebu, obrana Karlova mostu před Švédy nebo scenerie s hradem Střekov a povýšení Ústí na královské město.

Odborníci nevědí, zda se ztratily během přelomových let 1938 a 1948, nebo mnohem později. Rádi by ale sestavili epopej celou.

„Tak trochu předpokládáme, že část z nich visí v ústeckých obývácích, protože se k nim někteří lidé ,dostali ve správnou chvíli‘ a odnesli si je. Pokud to tak je, budeme rádi, když se nám obrazy dostanou do muzea. My slibujeme, že nikoho nebudeme pranýřovat, naopak z něj ještě uděláme velkého dárce a dobrodince,“ podotkl s úsměvem historik.