Muzeum nabízí výstavu s dovětkem: kouzlo starých dokladů. Většina unikátů, které si zde mohou lidé prohlédnout, patří Bohuslavu Karbanovi, který sbírá staré identifikační průkazy už řadu let.
„Je to svým způsobem profesionální deformace. Pracuji jako expert na odhalování falešných pasů, občanských průkazů nebo bankovek,“ vysvětluje Bohuslav Karban, kde jsou kořeny jeho zájmu o historické úřední dokumenty. „Také z titulu mojí práce mne zajímá historie dokladů a jejich vývoj.“
Škoda vyhazovat staré dokumenty
První poklad sběratel získal z pozůstalosti po předcích svojí manželky. „Ty staré listiny mně přišlo líto vyhodit. Jednak se vztahovaly k naší rodině, ale i na pohled to byly krásné ručně psané skvosty,“ popisuje Karban s tím, že v dobách dávno minulých se některé z nich, jako třeba legitimační lístek nebo vandrovní knížka, daly volně použít k cestování po monarchii.
Leckdy mohl jejich majitel putovat i do Německa. „Pokud však chtěl dál, třeba do Francie či Itálie, to už musel mít cestovní pas. Tomu se tehdy říkalo cestovní glejt nebo cestovní list. Ty dokumenty bývaly velkého formátu, asi jako dnešní noviny. Teprve když se později stala cestovní legitimací menší knížka, začalo se jí říkat cestovní pas. To pojmenování vzniklo z francouzského passeport, což je vlastně složenina ze dvou slov. Passer, což znamená projít, a port, což je označení pro přístav. Je to logické, pokud jel člověk někam dál, často cestoval lodí,“ pokračuje Bohuslav Karban.
Místo fotky popis majitele
Oproti dnešním dokladům jsou ty historické velmi jednoduché. Do roku 1906 se navíc na dokladech téměř nepoužívaly fotografie. Byly totiž drahé, a tak je nahrazoval podrobný popis majitele.
„Tehdejší dokumenty prakticky neměly téměř žádné jištění, nebo jen velmi jednoduché, proto nebylo těžké je padělat. To je asi nejvýznamnější rozdíl oproti dnešním dokumentům, které jsou doslova nabity jistícími prvky a nejrůznějšími technologiemi,“ sděluje Karban.
Na první pohled však na historických papírech zaujme, že jsou na rozdíl od těch dnešních psány ručně a navíc krasopisem. Slova tak zdobí různé kudrlinky a samotný glejt je navíc ozvláštněn nejrůznějšími zdobnými okraji, což z něj dělá téměř umělecké dílo.
„A pokud navíc ten člověk hodně cestoval, například když byl třeba obchodním příručím, je jeho cestovní glejt plný razítek a víz, která se tehdy dávala na každém hraničním přechodu,“ ukazuje jeden ze svých pokladů sběratel, který dnes vlastní už téměř sedm stovek starých dokumentů.
K nejzajímavějším patří například cestovní listy vydané roku 1870 právě v Aši pro jakéhosi pana Franka, narozeného v roce 1821. Nechybí podrobný popis držitele, jeho vlastnoruční podpis a kolková známka.
Letité doklady shání sběratel v bazarech či antikvariátech. Hledá na internetu nebo ve sběrných dvorech, kam se odvážejí nepotřebné knihy. Řadu dokumentů mu lidé sami nosí.
„Já každému říkám, ať si to nechá, že je to součást historie rodiny, ale někteří lidé to tak necítí a chtějí se toho zbavit. Mám třeba zajímavé staré námořnické knížky, i československé, nebo různé lodní knížky, ale i další doklady. K řadě z nich se vážou zajímavé příběhy. Například jsem kdysi v jakémsi armyshopu koupil dva staré francouzské občanské průkazy z roku 1920. Jména mi zněla tak nějak česky, a tak jsem nelenil a začal hledat na internetu. Zjistil jsem, že tahle rodina pochází z Moravy. Tak jsem se tam vydal, abych jejich potomky dohledal. A povedlo se,“ dodává se smíchem Bohumil Karban.
Sběratel přiznává, že po večerech, když najde chvilku, si svoji sbírku prohlíží. A alespoň v duchu s lidmi, jejichž dokumenty má před sebou rozložené, putuje tehdejší Evropou.
