Podle Skorkovské mají současní studenti nespornou výhodu – mohou totiž vycestovat na stáž do ciziny. „Mezi doktorandy, které učím, jsem ale vypozorovala, že se jim do zahraničí moc nechce, a to je škoda,“ podotýká Skorkovská.

Sama na praxi do ciziny vycestovala až po roce 1990, to už měla rodinu a byla maminkou. Bylo to složitější, ale šlo to.

„Dostala jsem se na kliniky v Tübingenu, v Mnichově a ve Vídni. Pravdou je, když přijedete do ciziny, nenechají vás operovat. To je stejné, jako když někdo přijede sem, tak ho také hned nepustíme na sál. Ale pro mladé studenty je to dobré v tom, že zjistí, jak se medicína dělá jinde a že nejsme středem světa,“ říká.

Medicínu zvolila jako prostředí, které důvěrně zná. „Byla jsem trochu dítě špitálu, protože maminka byla zdravotní sestra a vyrůstala jsem s ní sama, takže mě brávala s sebou do nemocnice,“ vysvětlila.

V oftalmologii se můžou prosadit ženy, myslí si Skorkovská

A oční chirurgie pak odpovídala jejímu přání „dělat něco rukama“.

„Byla to výborná volba – je tam i chirurgie, zákroky netrvají dlouho a pracuje se s mikroskopem, takže se u operace sedí,“ popisuje Skorkovská. Podle ní je to obor, kde není moc krve a je výtvarně hezký.

„Okem se dívám do nitra organismu. Zjišťuji, v jakém stavu jsou cévy sítnice, jestli pacient trpí vysokým tlakem, nebo ne, podle vzhledu cév sítnice mohu usoudit, jak vypadají cévy v mozku nebo v ledvinách. A stačí mi na to zvětšovací čočka,“ vyzdvihuje.

A další důvod souvisí s její drobnou postavou.

„Velkou chirurgii bych nezvládla, operace jsou fyzicky náročné, je to obor spíš pro chlapy, stejně jako ortopedie, kde se používá dláto a kladivo,“ dodává.

Podle ní je právě oftalmologie oblast, kde se ženy mohou prosadit a také to dělají. „V cizině jsem byla na stáži na pracovištích, které vedly ženy, odbornice na sítnicovou a sklivcovou chirurgii. Fakt ale je, že se k tomu musí žena propracovat s větším úsilím než muži,“ míní Skorkovská. Upozorňuje na to, že odchodem na mateřskou žena nějakou dobu ztratí kontakt s oborem.

„Naštěstí to není na dlouho, děti rychle vyrostou, pak se může vrátit zpátky. Musí si ale u svých kolegů vydobýt respekt a to může, jen když bude o kousek lepší než oni. Přitom musí zůstat ženou,“ upozorňuje lékařka.

Dnes to mají mladí těžší, není pevná pracovní doba

Uvědomuje si, že se neobejde bez pomoci jiných.

„V mém případě to byla babička, když byly děti malé, a po celý život můj muž. Není z oboru, ale vždycky měl pro mou práci pochopení,“ pochvaluje si Skorkovská.

Dnešní mladí lidé to mají podle ní těžší než dřív. „Měli jsme pevnou pracovní dobu, padla půl čtvrtá a šlo se domů, to nyní neplatí. Navíc prarodiče většinou pracují, protože věk do důchodu se neustále prodlužuje. I já jsem pracující babička, takže se vnučkám nemohu plně věnovat,“ přiznává.

Přesto by ráda pracovala co nejdéle.

„Fascinuje mě to, jak obrovský skok náš obor udělal. Před 30 lety byla operace šedého zákalu pro pacienta náročná, neměli jsme ještě k dispozici umělé nitrooční čočky. V Brně se začaly implantovat do oka při operaci šedého zákalu až v roce 1987. Do té doby musel pacient po operaci nosit tlusté brýle. Dnes je to ambulantní zákrok, kapkami se znecitliví oko, za 15 minut je hotovo. A pacient vidí už druhý den,“ líčí šéfka kliniky.

Možnosti jsou podle ní velké, ale ne nekonečné. „Neumíme léčit třeba degenerativní onemocnění sítnice spojené s věkem nebo tupozrakost,“ doplňuje.

Fungování vztahu rodina a práce ladila už od vysoké školy, protože první dcera se jí narodila už za studií.

„Nikdy se mi ale nestalo, že by mně někdo předhodil, že jsem jenom ženská. A nikdy mi dcery nevyčetly, že jsem na ně neměla čas. Naopak, samy jsou lékařky. Ta starší dokonce v mém oboru a dochází i na naši kliniku. Jako operatér je moc šikovná. Druhá dcera je neonatoložka. Na obě jsem moc pyšná. Ta starší si ale občas postěžuje, že jako šéfka jsem náročná,“ uzavírá Skorkovská.