Na jižní Moravě loni denně nepřišlo 21 tisíc lidí do práce a místo toho zůstali na neschopence. A průměrně na ní pobyli 44 dnů. Počet případů pracovní neschopnosti přitom pořád roste, za dva roky skočil nahoru o patnáct tisíc – na 175 tisíc případů za rok.

Zkušenosti z některých nemocnic přitom naznačují opačný trend – pacientů jim ubývá. „Dochází u nás k meziročnímu poklesu počtu hospitalizací i ambulantních vyšetření. Klesá i průměrná ošetřovací doba a počet ošetřovacích dnů,“ potvrzuje šéf Nemocnice TGM Hodonín Antonín Tesařík.

V nemocnicích se ale pracovní neschopnost vystavuje málokdy – jen u úrazů a náhlých a akutních stavů. Většinou tak pacienti přichází na došetření do nemocnice s již vystavenou neschopenkou od praktika.

Nejčastěji lidé naříkají na záda

Za lékařem vyráží zejména kvůli bolestem zad. Právě u této diagnózy se však neschopnost stanoví nejobtížněji.

„Když máte plnou čekárnu a někdo k vám přijde, že má zablokovaná záda a nemůže se pořádně hýbat a fungovat, nemáte moc prostředků, jak ho skutečně detailně vyšetřit. A když tvrdí, že nemůže pracovat, nezbývá než neschopnost napsat. Že je to tak vážné, jak mi občas pacienti tvrdí, za to bych ale ruku do ohně nedal,“ popsal praktický lékař ze Znojemska.

Svoje jméno uvádět nechce, aby ho někdo nenařkl, že není důsledný. „Je mi ale jasné, že takhle funguje většina kolegů,“ dodal lékař.

I podle poznatků lékařů hodonínské nemocnice jsou jednou z velmi častých diagnóz v regionu obtíže spojené s postižením páteře a kloubního aparátu.

„Pro praktického lékaře je problematické, až nemožné ukončit neschopnost v případě, kdy i po léčbě pacient uvádí přetrvávající bolesti zad, páteře a kloubů, což může mít příčiny někdy i ve snaze vyhnout se nepříjemnostem v zaměstnání,“ poukazuje i ředitel Tesařík s tím, že mnohdy je samozřejmě na vině i nezdravý životní styl, psychická zátěž a stres.

Více neschopenek je i kvůli větší zaměstnanosti

Pozitivní je, že v kraji roste počet nemocensky pojištěných lidí – je jich skoro 495 tisíc, což je o téměř 12 tisíc víc než v předchozím roce. A počet pojištěnců je druhý nejvyšší za Prahou.

Větší počet neschopenek jde ruku v ruce s rostoucí zaměstnaností. „Do pracovního procesu se podařilo zapojit skupiny uchazečů, u kterých to bylo dlouhodobě komplikované,“ pochvaluje si ředitel břeclavského pracovního úřadu Lubomír Marko.

Jenže ne vždy se dlouhodobě nezaměstnaní dokážou v nové práci začlenit a zvládat pracovní úkoly i směnnost. „Stává se, že takový zaměstnanec pak utíká do pracovní neschopnosti,“ dodává Marko.

Někteří tím také řeší to, že jejich práce je sezonní, třeba v zemědělství a vinohradnictví. Půl roku tak pracují a půl jsou „marod“. Děje se to ale méně než dřív, dnes totiž tyto práce nejčastěji vykonávají agenturní zaměstnanci, mnohdy cizinci, na dohody o provedení práce.

Lidé s nízkou mzdou marodí déle

Potvrzuje to i Jan Březina z pojišťovny Maxima. „Početnější bude spíše skupina osob, která má zaměstnání relativně špatně placené, a pokud se dostanou do pracovní neschopnosti, nespěchají s jejím ukončením, protože jim výpadek příjmu kompenzuje plnění z připojištění,“ míní.

Toho nejspíš nejméně využívají Brňané. Ti si totiž berou neschopenku ze všech Jihomoravanů nejméně – a tráví na ní i nejkratší dobu, o 13 dní méně než na Hodonínsku.

Podle brněnského sociologa Radima Marady to může být dáno povahou zaměstnání – klidně můžou v případě nemoci zůstat doma, aniž by museli být formálně na neschopence.

„Například lidé v pohostinství, na univerzitách, v menších vývojářských IT firmách, ale i na volné noze. V menších provozech zapracuje solidarita, lidé za sebe zaskočí. Ve výzkumu a vývoji zmeškanou práci stejně musíte do daného termínu dohnat, takže pracujete částečně již z domova v průběhu nemoci,“ míní.

I tak ale na tom nejsou Jihomoravané, co se pracovní morálky týče, tak špatně. Průměrné procento dočasné pracovní neschopnosti se sice zvyšuje, ale mezikrajsky je druhé nejnižší.