Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Muž v mateřské škole: vzácný jev. Děti na něj volají paní učitelko

  19:12
Učitel v mateřské škole je u nás poměrně ojedinělý úkaz. Přesto ale existují výjimky. Patří k nim také sedmadvacetiletý Jan Fajmon z Ostravy. Že je jako mužský element v mateřince nevšedním jevem, dokazují i děti ze zábřežské školky, které na něj často volají „paní učitelko“.

Jan Fajmon se svými malými svěřenci. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Co vás k této profesi přivedlo?
Moje mamka je učitelka a odmala mě rodiče brali na tábory, na které jsem začal jezdit jako instruktor a vedoucí. Od patnácti jsem se začal rozhodovat, co budu dělat, a tíhl jsem k vedení dětí. Také jsem navštěvoval skautský oddíl, a kdekoli jsme byli, ostatní děti se kolem mě srocovaly, protože viděly, že je dokážu bavit. Byl jsem pro ně parťák na hraní. Začal jsem přemýšlet, jak bych se jim mohl věnovat i nadále a výsledkem bylo studium střední pedagogické školy v Přerově. Na tábory ale jezdím dodnes.

Víte, kolik vás mužů v mateřských školách na Ostravsku je?
Na Ostravsku vím o jednom kolegovi, ale ještě jsme se nepotkali. Podle studie je v České republice 175 učitelů v mateřských školách, není to mnoho a možná bychom si mohli udělat slezinu. (smích)

Je těžké pětileté caparty zaujmout?
Základem je motivace, bez ní ničeho nedosáhnu. Když vás poslouchat nechtějí, tak nebudou, proč taky? Jednak je musíte dokázat zaujmout, připravuji si třeba i převleky, pak vtáhnout do akce, třeba i s pomocí interaktivní tabule. Na každý týden si předem připravím nějakou tematiku a v jejím duchu s dětmi pracuji.

Kolik dětí máte ve třídě?
28. Někomu se to může zdát hodně, já sám jsem byl zprvu zděšen. Bylo to jako hodit neplavce do hluboké vody. Děti mne neposlouchaly, ale s postupem času jsem nasbíral zkušenosti a teď už je vše jinak. Je to o zvyku, ale i tak je to náročné. S koncem školního roku učitelé ztrácejí síly. Pro toto období máme speciální termín „červnová učitelka“, která často ani neví, kde jí hlava stojí.

Vás se to také týká?
Ano, i já cítím únavu, i když jsem ještě mladý. Práce učitele je velmi namáhavá, po psychické i fyzické stránce. Musíte mít neustále přehled, mít oči na stopkách a musíte se dopředu připravovat. Práce učitele nekončí tím, že opustíte školní budovu. Musíte načíst množství materiálů a hledat cestu, jak pro děti i nějaké těžší téma převést do jednodušší a zajímavé formy.

Proč je tak málo mužů ve školství, není to třeba tím, že musí uživit rodinu? To zatím není váš případ, ale neodrazují vás platové možnosti?
O platech se všeobecně nemluví, je to společenské tabu. Existuje tabulkový systém, podle vzdělání a délky praxe. Žiju společně s přítelkyní, prozatím mi plat stačí. Práce pedagoga je u nás obecně velmi nedoceněná profese. Celkově jsem ale za svou práci rád, i když není nejlépe placená. Pro mne je přednější fakt, že dětem mohu něco předat.

Máte sice hodně povinností, i ve volném čase, ale co ty dva měsíce prázdnin, kdy „nic neděláte“?
Nevím přesně, jak jsou na tom kolegové na základních školách, ale ti nejspíš skoro dva měsíce mají, i když běžně učitelé nastupují do práce dříve, aby se připravili na další školní rok. U nás máme první týden v červenci zavřeno, ale pak určitý omezený provoz máme. Pravdou je, že tak měsíc a kousek máme různě na střídačku volno. Není to nadarmo, naše práce je vysilující a máme jen omezený čas pro regeneraci. I já na sobě cítím únavu a syndrom červnového učitele. Kdyby tato pauza neexistovala, tak by pedagogové strašně rychle vyhořeli.

Co vás dobíjí, abyste nevyhořel z profesní stránky?
Jako koníček mám brazilský tanec zouk. Učíme se jej s přítelkyní, a už jej i tady v Ostravě vyučujeme. Vedeme kurz pro začátečníky a jezdíme, když čas dovolí, na workshopy pro pokročilé. Hodně volného času trávím spolu s přítelkyní, která je můj pravý opak. Zatímco já jsem humanitně zaměřený, ona je technik. Být dva humanisti, asi bychom se sežrali. Takhle mě aspoň ráda vyslechne. Opačně to ale nefunguje, já jí moc neporadím, vystudovala tady v Ostravě výpočetní matematiku a té nemám šanci porozumět.

Jste pro to, aby děti měly přístup už v předškolním věku k digitálním technologiím, proč?
Záleží na tom, jaký přístup zvolíte, nemůžete jenom dát dítěti tablet a jít pryč. My pracujeme s dětmi na principu projektu Školka hrou, který realizuje vzdělávací organizace EDUkační LABoratoř (EDULAB) z Prahy a naše školka je jedním z jejích metodických center, probíhají u nás i semináře a workshopy pro ostatní pedagogy z našeho regionu právě na téma digitálních dovedností. Nebráníme se využívání moderních technologií, na základě našich zkušeností víme, že jako doplněk tyto nástroje fungují velmi dobře, děti takto obohacené učení hodně baví.

Jak to u vás funguje?
Využíváme vzdělávací materiály portálu eKabinet, se kterými děti pracují na interaktivní tabuli, robotickou včelu, digitální mikroskop, mluvicí skřipce a další pomůcky, které rozvíjejí mimo jiné dovednosti dětí z oblasti polytechnické výchovy. Pracujeme především skupinově, pro takové činnosti jsou digitální pomůcky efektivní zpestření, využíváme je podle toho, co je nutné u dítěte v tu chvíli rozvíjet. Třeba prostorovou orientaci, koordinaci ruky a oka, správný úchop, komunikační dovednosti atd.

Jak vlastně vy sám vzpomínáte na léta strávená ve školce?
Ze školky si vzpomínám na svou první velkou lásku, holčičku, kterou jsem miloval a nosil jí svačinu. Bohužel ve mně zůstaly převážně nepříjemné zážitky. Příkladem můžou být situace, kdy mě v horkém letním dni navlíkla paní učitelka kvůli focení do kousavého svetru nebo mi v zimě přivázala beranici, šňůrky od ní mi zmrzly, protože jsem je žužlal, a tak nešla rozvázat. Nechali mě v ní obědvat a já si doteď pamatuji, jak se mi děti smály.