Půvabný kout Ratibořic si vybral i pro natáčení filmu o divokém životě slovenského básníka Jožo Urbana, jehož proslavila nejen známá písnička pro Jožo Ráže.
Na opravy stoletého domu, kde přežívali bezdomovci, si vzal mnohamilionový úvěr. Povedlo se mu získat sponzory a do hereckého muzea, nyní s obměněnou expozicí, nasypal i peníze, které vydělal ještě na filmech, jako byli Bastardi, kritikou dosti opovrhovaní.
Magnusek však tvrdí, že se poučil a dává si záležet na kvalitě. Filmovat teď musí, protože celý rok uživit herecké muzeum v turistické oblasti není snadné.
„Mám radost, že Viktorka funguje. V květnu to byl už rok, do muzea přišlo 36 tisíc lidí, píší nádherné vzkazy do pamětní knihy. Hlavně mají radost, že se tu v Ratibořicích, které jsou hodně turisticky navštěvované, zachránila další budova. Vznikl nový objekt, kam se dá podívat. Pro mě je klíčové, že se na tomto projektu podílí čím dál více umělců,“ vypráví třiatřicetiletý Tomáš Magnusek, který od kantořiny přeběhl jako samouk k filmování v rodinné firmě.
Byl první rok hodně těžký?
Nevím, jestli bych se rozhodl stejně, kdybych věděl, jaká práce mě čeká. Ale nelituju. Začátky byly hrozné. Když jsme dům rekonstruovali a otevřeli ho, můj otec mi řekl, že to jednodušší už mám za sebou.
Blázníš? odpovídal jsem mu, ale měl pravdu. Není nic horšího, než když otevřete podnik, lidé se tam nahrnou a ze začátku vám chybí personál. Je to problém v kdejaké restauraci. Stalo se nám, že někteří kradli. Věděli jsme to, a když jsme jim to vytkli, řekli: Stejně nemáte nikoho místo nás. To byla zvláštní bezmoc, někteří lidé jsou zlí. Dnes je to zaplaťpánbůh super, ale začátky byly složité. Potřebovali jsme, aby nám lidé dali šanci.
Muzeum je téměř vždy prodělečný podnik. Jak jste se s tím vyrovnali?
Proto tu musela vzniknout restaurace, wellness i ubytování. Všechno šlapalo výborně, jen restaurace měla zpočátku výkyvy, že v některé dny nestíhala. To už je za námi. Mimo sezonu nám popravdě zachránily projekce mého nejnovějšího filmu Kluci z hor. Od ledna do dubna totiž začal fungovat na Viktorce nový promítací sál a předpremiérová představení byla stále vyprodaná, to bylo hezké.
Jak se vám daří přilákat turisty na ubytování?
Máme už plno na červen, červenec i polovinu srpna. Už od konce dubna až do poloviny září jsou zarezervované všechny víkendy. Počítali jsme s tím, že první rok bude pro nás nejsložitější. Díky lidem a firmám, kteří nám dali šanci, jsme to přežili, ale s hrozným vypětím sil.
Snad ani nešlo, abyste při tom ještě natáčel?
Netočil jsem vůbec. Vrátil jsem se až v lednu Rodinnými vztahy. Práce na Klucích z hor trvaly čtyři roky, natáčeli jsme je v roce 2016 a premiéra byla letos v květnu. Jak říkají lidé, kteří mě nemají rádi: je to můj nejlepší film. Prostě jsme do něj dali všechno, podobně je to s tímto domem. Je to film o osmnáctiletém klukovi, který přijde o rodiče, a jediný, kdo mu zbude, je jeho tehdy pětačtyřicetiletý postižený strýc. Žijí dvacet let v horách, všechno se naučí, komunikují, mají jen práci a žijí bez ženských, jen spolu. Najednou tam přicházejí lidé, kteří je chtějí rozdělit, je to velmi hezké drama v hlavní roli s Jiřím Lábusem a Martinem Dejdarem, v dalších rolích se objeví Martin Huba, František Němec nebo Eva Vejmělková. Povedlo se to. Tak jsem měl k filmu přistupovat od začátku.
Jaké chyby dnes vidíte u svých dřívějších filmů?
I když jsme natočili u předešlých filmů něco, co se mi stoprocentně nelíbilo, řekl jsem si, že divák to skousne, protože už nemáme čas nebo peníze to předělat. Vlastně jsem ustupoval z mé původní představy. Divák není hloupý, kritik už vůbec ne, lidé to poznají. Neřekl bych, že ty filmy byly všechny špatné, ale nebyly vytvořeny na sto procent, ať už vlivem podmínek, někoho jiného nebo i mým přičiněním. U Kluků z hor jsem si řekl, jak to chci, a neustoupili jsme od toho. Když se obraz nepovedl podle mě, předělávali jsme. Teď mi i kritička Mirka Spáčilová řekla, že jsem konečně natočil hezký film. To je pro mě obrovská vzpruha. Scénář jsme psali dva roky, vzniklo devět verzí. Točili jsme ho s naší rodinnou firmou a ani nebyl dražší než ty ostatní.
Tomáš Magnusek Původní profesí speciální pedagog, věnuje se podnikání kolem filmu, televizních sérií či reklam. Je scenárista, režisér, herec, producent. Debutoval Pamětnicí (2009), komerčně uspěl s Bastardy (2009, 2010, 2012), další jeho filmy jsou Školní výlet (2012), Jedlíci aneb Sto kilo lásky (2013), Modelky (2014). Je ředitel občanského sdružení Společné cesty, které v Náchodě poskytuje asistenční služby dětem i znevýhodněným lidem. Od roku 2011 je předsedou Obce spisovatelů České republiky. Je zastupitelem v Náchodě, loni se oženil, má dvě děti. |
Dráždí vás kritici?
I lidé, kteří mě odsuzují za Bastardy, píšou na sociálních sítích, že lepší film dlouho neviděli. To mě těší, ale musel jsem se k tomu vypracovat. Hodně jsem četl kritiky. Můj kolega Zdeněk Troška říká, že ty jejich žvásty nečte, ale já si myslím naopak, že by režisér měl číst kritiky a měl by se z nich poučit, jaké chyby dělá. Moje žena, která má základní vzdělání, je první čtenář mých scénářů a v jedné větě je schopna vystihnout, že některá postava dělá něco, co nedává smysl. Vždycky se nad tím zamyslím, pak to dostane dramaturg, pak kritik.
Vyhnul jste se tentokrát pokušení vkládat do filmu reklamy na místa či výrobky?Jak se vám podařilo už tolikrát získat herce tak dobrých jmen?
Buď se jim líbil scénář, nebo chtějí se mnou pracovat. Jan Kanyza se nyní dotazoval, kdo režíruje Vodu nad vodou, tak mu říkali: Magnusek, ten, jak ho ti kritici nesnášejí a jak se o něm říkalo, že je rasista. Kanyzu to v té chvíli začalo zajímat. Řada herců to tak nebere, nejsou tak povrchní.
Kluky z hor nasadilo 106 kin včetně multikin, ale třeba hradecký Central mě hrát nebude, protože si jeho šéf na mě jednou udělal názor a měnit ho nebude. Nemůžu se pak divit, že se lidi koukají na Soukupa a volí Babiše a Zemany. Vždycky mě zaráží, že o tom, že nemáme mít předsudky, mluví nejvíc tito lidé, kteří mají kulturní moc.
V Klucích z hor není skoro žádná reklama, skoro vše jsem zaplatil ze svého, nějak jsem to poplatil. Tentokrát mi to bylo jedno, že to bude třeba stát víc peněz. Říkal jsem si, že buď natočím hezký film, který bude stát za to. Nebo se mohl objevit zase sponzor a kvůli němu do filmu něco splácáte, jak to dnes už dělají všichni. Já už jsem chtěl mít film, který bude srovnatelný s Vratnými lahvemi, Baarovou, s Mariánem a podobnými projekty a přitom tomu lidé budou rozumět.
Jaký bude film Voda nad vodou?
Autorem námětu je Ondrej Kalamár. On mě oslovil už při Literárne jari před dvěma lety v Tatrách, kde jsem jako předseda Obce spisovatelů ČR jednal se Slováky. On mi vykládal krásný příběh textaře a básníka Jožo Urbana, jaký to byl člověk, jak se choval.
Čím vás zaujal?
Urban byl už ve třiceti učebnicový pojem, maturitní otázka. Přečetl jsem si o něm, pak jsme s Kalamárem psali scénář. Je to nejhezčí scénář, jaký jsem kdy měl v ruce, o úroveň výš než Kluci z hor, protože je artovější. Řekli jsme si, že do toho jdeme, oslovili jsme kvalitní herce a už se točí v koprodukci se Slovenskou televizí. Hlavní roli hraje slovenská hvězda Roman Pomajbo, Jan Kanyza, Svatopluk Skopal, Andrea Kerestešová. Tady v Ratibořicích jsme natáčeli prostředí ateliéru nebo restaurace. Mě si vybrali jako režiséra, jsem zároveň i producent tohoto filmu a hraju i zde zase takového hajzlíka.
Jste teď víc hostinský nebo filmař?
Byl jsem víc ten hospodský. Když se mě kdekdo loni ptal, jestli něco točíme, odpovídal jsem: Ano, kofolu v Ratibořicích. Když jsem tady měl frajera, který kradl, raději jsem sám obstarával kuchyni. K natáčení se teď vracím, díky tomu dokážu tenhle dům splácet.
