„Tím největším a nezapomenutelným zážitkem bylo určitě Nagano,“ připomněl sedmdesátiletý rodák ze Zákup u České Lípy, že nechyběl ani u zlatého triumfu českých hokejistů na zimních olympijských hrách v roce 1998.
„To byly pořádné oslavy,“ usmíval se při vzpomínkách Křížek, který od roku 2005 působí u fotbalové Vysočiny.
Letos uplynulo od naganské olympiády dvacet let, pořád jsou vaše vzpomínky na zlatý turnaj dostatečně živé?
Musím přiznat, že jsem si je musel trochu osvěžit. Díval jsem se na některé záběry, protože třeba zápasy ze skupiny už si skoro nevybavím. Ale ty poslední už potom samozřejmě ano. Na to se nedá zapomenout.
Fotogalerie |
O vyřazovacích bojích už toho bylo napsáno hodně, ale mě zajímají vaše vzpomínky na návrat domů. Zdálo se, že jediní schopní vnímat realitu jste byli vy maséři...
(usmívá se) No jasně, my byli v naprostém pořádku, protože jsme se museli postarat o vyklizení letadla a o bágly. Vezli jsme je na Spartu a kluci nám řekli, ať za nimi potom dojedeme na Staroměstské náměstí. Jenže když jsme v televizi viděli, jaký je tam všude nával, tak jsme to vzdali.
Počkejte, to už jsme zpátky v Česku, ale co přesun po Japonsku a cesta letadlem?
Nejprve jsme jeli z Nagana do Tokia autobusy. A to se zpívalo, pilo, no bylo veselo. Chudák Karel Gut (tehdejší předseda hokejového svazu - pozn. red.), ten když viděl, jaká je situace, tak říkal: Kluci, to nemůžete, vždyť pak ještě budeme v Praze, to bude ostuda. A odpověď zněla: Jestli se vám tady s námi nelíbí, tak si přesedněte do druhého autobusu k lyžařům. A on to potom skutečně raději udělal. (směje se)
Ještěže jste cestou někde někoho nezapomněli...
To ne, ale třeba při mezipřistání tam někde za Uralem, kde se tankovalo, jsme všichni museli ven z letadla a kluci samozřejmě hned zamířili do letištního baru nakoupit nějakou tu lahvinku. Jenže oni je pak s nimi nechtěli pustit zpátky na palubu. No a reakce byla taková, že jim to tam rozhodně nenechají, tak začaly lahve kolovat od jednoho k druhému a přímo na místě se všechny vypily. (směje se)
Vy jste těch oslav s hokejovou reprezentací zažil celou řadu. Kterou si tak ještě vybavíte v souvislosti s nějakou pikantní příhodou?
Například ve Vídni jsme nechali v roce 1996 pohár pro mistry v hospodě. Byla to naštěstí česká hospoda. Můj kolega Petr Bílek ho měl vzít s sebou, jenže jsme odešli trochu dřív a na pohár se zapomnělo. Na letišti se ho pak někdo zeptal, kde má pohár, a muselo se narychlo pro něj. Ale všechno nakonec dobře dopadlo.
Jako člen realizačního týmu jste se podíval na osm olympiád, která byla ta první?
V Sarajevu v roce 1984. To bylo ještě za hluboké totality.
Tam s vámi ještě jezdili soudruzi, kteří sportovce hlídali prakticky na každém kroku, aby neutekli. Je to tak?
Ano, ale neměli šanci. Když někdo emigrovat chtěl, tak prostě utekl. Z olympiády snad ani ne, ale z mistrovství světa ano. Kluby, které kluky chtěly, měly všechno do detailů nachystané. Hráč například neletěl, ale odjel lodí.
A zbytek týmu pak musel absolvovat nepříjemné pohovory...
Nepříjemné bylo třeba i to, když se neudělal žádný úspěch. Jezdil s námi tehdejší sportovní funkcionář Antonín Himl a ten pak kohokoliv z mančaftu potkal, hned na něj spustil: „Jak to, že není medaile, my s ní počítali!“ Všichni se mu proto raději obloukem vyhýbali.
Když už jsme narazili na úspěchy, tak vy jste na ně měl snad patent, nebo ne? Teď mám na mysli především domácí scénu. Byl jste u všech dvanácti titulů s Jihlavou, pak i v Olomouci...
(skočí do řeči) A taky třikrát se Vsetínem a pak hned první rok po příchodu do Sparty. Tehdejší vedoucí mužstva ve Spartě Míra Kuneš mi říkal: „Hele, my víme, že kam přijdeš, tam je titul, ale ty kluby pak špatně končí.“ (směje se)
Jasně, Olomouc se později rozpadla, Vsetín taky...
Přesně tak. Ale já mu odpověděl, ať se nebojí, že Sparta je věčná. Každopádně ten titul jsme opravdu udělali hned první rok, co jsem k nim přišel.
Když se vrátíme zpátky do Nagana, tak tam měli hokejisté kromě vás pro štěstí taky památného skleněného slona. Vybavíte si ještě, jak vypadal?
No já mám hlavně jednoho doma, protože Venca Šašek (jeden z masérů českého hokejového týmu - pozn. red.) před lety nechal každému na památku udělat jednoho takového slona s naganským znakem a se jménem.
A nosí vám pořád štěstí?
Jo, funguje dobře. Jednou jsem ho půjčil mladším dorostencům Dukly Jihlava, když jeli na nějaký turnaj, byl to ročník 1998, a oni ten turnaj potom opravdu vyhráli. (usmívá se)
Abyste teď neměl před domem frontu těch, kteří také touží po štěstí...
(směje se) Ne, já myslím, že to fungovalo jen proto, že se jednalo o kluky ročníku narození 1998. Jako symbolika s rokem konáním her v Naganu.
Možná, ale třeba by fungoval i pro fotbalovou Vysočinu. A nutno dodat, že ta by na jaře v první lize štěstí moc potřebovala. Co říkáte, nezkusíte ho přinést, aby se zachránila?
Asi bych měl, že jo. Tak já o tom popřemýšlím. (usmívá se)
Mimochodem, nestýskalo se vám po hokeji, když jste od něj před třinácti lety zběhl právě k fotbalu?
Chvilku ano, ale tady v Jihlavě je to pohoda. Navíc teď už jsem tu jenom na výpomoc, na čtvrt úvazku. Ale končit se mi ještě úplně nechce. Baví mě to s Vysočinou.
Celý život se točíte kolem sportu a sportovců na té nejvyšší úrovni, vy sám jste nikdy netoužil věnovat se nějakému odvětví jako profesionál?
Jejda, to víte, že jsem chtěl. Já hrával hokej, fotbal, basket, ale nedařilo se mi tak, abych to mohl dělat závodně.
A k profesi sportovního maséra jste se dostal jak?
Začal jsem dělat v Roztokách u Prahy v penicilince a potkal jsem tam doktora Stejskala, který jezdil na olympiády jako masér. Ale on dělal letní sporty. Tehdy jsem se ho zeptal, jestli by mě nemohl zaučit, a po čase jsem mu začal dělat asistenta. A na vojnu už si mě pak vytáhl pan Pitner jako maséra Dukly Jihlava. Takové štěstí jsem měl.
Na Duklu se chodíte dívat pořád?
Jo, chodím. Myslím, že se letos baráži už asi nevyhne, ale záchranu v extralize by zvládnout měla. Věřím tomu.
Dá se z té záplavy hokejistů vybrat jeden nebo dva, kteří vám přirostli k srdci víc než ostatní?
Kluci, s nimiž jsem byl v Jihlavě na vojně - Hovora, Trachta, Vorlíček. No a potom v nároďáku jsem hodně držel s Martincem, Novákem, Šťastným a samozřejmě s Pepíkem Augustou, Holíkama a Honzou Suchým.
Měl někdo z nich nějaký zvláštní rituál?
Brankář Jirka Holeček. Toho jsem musel pokaždé masírovat přesně v deset hodin. A tehdy ještě nebyly žádné masérské stoly, přišel jsem na pokoj a masírovalo se na posteli. Teď už to můžu říct, ale vždycky jsem mu k tomu musel donést jedno pivo. (směje se)
