Thriller Vůně noci z prostředí neurochirurgie je příběhem mladé lékařky Vandy, jež tragicky přišla o sestru. Interaktivní dětská knížka Z deníku kočičky Ťapičky vznikla, když si spisovatelka pořídila bílé kotě.

Jaké to je, najednou po tolika thrillerech vydat knížku pro děti?
Pro mě je Ťapička vítanou změnou, oddechem a přesunem od krváků k něžnému, roztomilému životu. Dětské příběhy se mi píší dobře a musím přiznat, že jsem se našla i v tomto stylu. V současnosti pracuji paralelně na thrilleru i na dalším dětském příběhu. Běžně se tak v jednom dni stává, že odskakuju od jednoho k druhému: napíšu pár stránek z obojího žánru. Prostě přepnu na jiný kanál a je to.

Něha se k vašim thrillerům nehodí, přestože je píše žena?
Na roztomilosti v thrillerech není moc prostoru, spíš se v nich může prosadit romantika a erotika. Něžná koťátka nebo jiná zvířátka se v nich neobjevují.

Ťapička vznikla díky tomu, že jste dostala jako dárek kotě?
Ne tak docela. Jsem „kočkař“ odmalička. Kočky jsme doma měli vždycky. Pak jsem si pořídila bílé kotě a to mě inspirovalo. Je tak roztomilé, že jsem nemohla odolat pokušení napsat o něm knížku.

Nabízí se paralela s Karlem Čapkem?
Také mi to tak připadá, že Ťapička je pro mě něco jako Dášeňka. Jsem milovník všech zvířat. Kdybych dostala štěně, napsala bych možná i knížku o něm. Jenom ať mi ale nikdo nic nenosí. (smích) Každopádně Ťapička je stejně tak reálná jako Dášeňka. A už se o ní chystám psát pokračování.

Dlouhodobě působíte jako spisovatelka na volné noze, dá se tímto řemeslem uživit?
Dá, ale nepíšu jen knihy. Realizuji se ve více formátech, publikuji články, píšu scénáře pro televizi a nakonec mám i vlastní nakladatelství MaHa, takže aktivit v tomto směru mám mnoho. Dohromady s Ťapičkou mi vyšlo už šestnáct knih. Podle jedné z nich - Sametové kůže - vzniká scénář. Je to časově náročné a jsem hodně vytížená, ale práce na něm pomalu postupuje.

Jaké scénáře ještě píšete?
Zejména ty pro televizi Barrandov, například Soudkyni Barbaru, ve které jsem si i zahrála, protože jsem sama sobě napsala roli - mrchu zlatokopku. Slušně jsem si u soudu zanadávala. V případě psaní scénáře jde hodně o dialogy, což mě baví a velmi si to užívám.

Soudkyni Barbaru hraje známá ostravská herečka Pavlína Kafková, jste kamarádky?
Je to velká sympaťačka, známe se osobně. Inspiruje mě i k psaní dalších dílů, vždycky z ní vycházím a vidím ji jako ústřední postavu, která lidi umravňuje a která vydává rozsudky. Každou osobu, o níž píšu, si ráda personalizuju. Pavlínka je v tomto směru inspirativní. Seriál má velký úspěch a myslím, že se u něj diváci dobře baví, navíc je ze života.

Thriller, zejména z lékařského světa, je populární téma v zahraničních vodách, měla jste nějakou čtenářskou průpravu?
Beletrii už skoro nečtu, nejspíš kvůli nemoci z povolání. Ale kdysi jsem přečetla jeden titul od Robina Cooka. Jeho styl se mi moc nelíbil. I když zápletka byla velmi lákavá, nedokázala jsem se do textu začíst. Neměla jsem ale záměr se mu vyrovnat, lékařské prostředí mě prostě napadlo a připadalo mi poutavé. Až později mi docvaklo, že je Vůně noci taková „cookovka“.

Co vám na spisovatelské profesi imponuje?
Jsem pro tuto oblast asi zrozena, odjakživa jsem něco psala. Od sedmi osmi let. Jde o svobodné povolání, kdy jste pánem svého času, můžete zúročit fantazii a rozhodnout se, co chcete druhým předat, ať dětem, nebo dospělým. Možnost něco sdělit se mi na tomto řemesle zamlouvá nejvíce, zvláště když z toho pak mají druzí radost. Oceňuji zpětnou vazbu, když se třeba od čtenářů dozvím, že mají osobní problémy, ale když se začetli do mé knížky, ocitli se najednou jinde a ulevilo se jim. Je mým cílem pomáhat lidem k duševnímu odpočinku.

Vaše další kniha tedy bude opět z jiného prostředí?
Tentokráte půjde o kriminální thriller z pohledu policistky, taky je to detektivka, ale na věc, tedy zločin, nazírá z jiného úhlu pohledu.