„Myslím si, že jsem vešel ve známost díky interiéru Rotes Berlin a ztracenému Andělu, zlaté Else, který byl umístěn právě v tomto klubu. Ten příběh žije dodnes,“ říká Dolejš.

Připomenete nám ten příběh?
Když skončil Rotes Berlin, tak se celý interiér včetně Anděla prodal do Neratovic. Tam měl podnik fungovat dál, což bohužel nedopadlo a první, co zmizelo z celé té hromady železa, byl Anděl. Po osmi letech mi to nedalo a před první velkou výstavou jsme začali s přáteli pátrat. Kamarádi mi udělali facebookový profil Hledá se Anděl, který vidělo asi sedmnáct tisíc lidí. Bylo zajímavé, jak se po těch osmi letech začali ozývat návštěvníci klubu. Bylo vidět, jak tam fungovala komunita. Já vlastně nejsem domorodec z Varů, ale ze Sokolova, takže většinu lidí znám tam odtud. Byl to opravdu kultovní podnik.

Anděl se nakonec našel?
Zatím ne. Doufám, že ho někde dohledám. Nemyslím si, že by ho dal někdo do šrotu. Podle mého je pořád ještě naděje, že někde stojí jako strašák v zelí na zahradě. Dokonce jsem vypsal odměnu, že bych jej odkoupil. Anděl byl moje první dílo. Dostal jsem zadání od majitele Rotes Berlin, ať na něm začnu dělat. Tak jsem nejdřív udělal hlavu, a ta měla úspěch. A pak jsem vytvořil celou figuru a tím se to celé rozjelo samo.

Ale jak jste se k tomu dostal? Přece někdo neosloví člověka z ulice, aby udělal kovovou sochu.
Asi proto, že mě znal a věděl, že nějaké nadání mám. Tehdy to byla výzva, ve které jsem obstál.

Kde berete inspiraci k tvorbě?
Řekl bych, že všude. Jsou to ženy, příroda, ale třeba i životní zkušenosti. Je pravda, že poslední dvě velké věci už mají nějaký podtext. Třeba u sochy Kráska a On jsem chtěl zdůraznit, aby ženy byly ženy a muži byli muži, protože to tak nějak splývá a už mi to začíná vadit. Jsem asi konzervativní. Také začínám zpracovávat některé aktuální otázky. V kině Drahomíra mám vystavené jedno dílo – velká ozubená kola. Je tam příběh se symboly, piktogramy paragrafů, eura a dolarů. Dynamika soukolí je naznačena spirálou. V jednom kolečku je taková malá figurka, která běží a stává se součástí tohohle blázince. Byla to taková moje zpověď. Taky se tak socha jmenuje – Zpověď. Bylo to vyjádření mých pocitů před třemi roky.

Jaký používáte materiál?
Především železo, protože jsem vztah k němu zdědil. Táta je zámečník, takže mě k tomu od malička vedl a směroval. A já s ním pracuji rád.

Je železo složité na zpracování?
Musíte mít nějaké řemeslné znalosti. Pro mě to je přirozený materiál.

Máte oblíbenou techniku?
Rád pracuji s drátem. Ohýbat ho, svařovat, nechávat zreznout. To je takový můj podpis. Ta rez mě baví.

Kde můžeme vaše díla vidět?
Působím v Německu. Některé sochy mám právě tam. Tady v Karlových Varech mám v Drahomíře zavěšené letadlo nad pokladnou. To je zapůjčené ze soukromé sbírky a na terase mám Zpověď. Ve Slash baru je Náčelník a před svým domem mám taky jednu sochu – Rozpolcenou osobnost.

Kde v Německu máte své sochy?
Například v Mnichově. Menší sochu Rozpolcené osobnosti. A pak obě dvoumetrové Ruce, jedna je u Frankfurtu a druhá v Kulmbachu. Před nedávnem jsem instaloval venkovní lampu s názvem Lusk. Nejvíce zastoupený jsem ale v Hesensku a Bavorsku. Ale díky sympoziím, která se konají v Thurnau, což je starobylé městečko mezi Bayreuthem a Bambergem, si mě našel jeden sběratel a koupil si ode mě dvě sochy v průběhu jednoho léta. To mě samozřejmě posunulo úplně jinam. Člověk získá sebevědomí a motivaci. Díky tomu, že mluvím německy, je to samozřejmě mnohem jednodušší.

Máte nějaký sochařský sen?
Mám jeden návrh, který je dokonce i na papíře, ale je to finančně náročný projekt. Myslím si, že myšlenka je dobrá a velká, ale i celá socha je obrovská. Měla by to být velká nerezová krychle o velikosti místnosti, kterou se snaží posunout jeden člověk, tlačí ji, bojuje s ní. Jmenuje se Vzdor. Chci, aby to stálo někde na veřejném místě a každý, kdo by šel okolo, by na tu obří nerezovou krychli mohl napsat, čemu vzdoruje, co ho štve. Nápad přišel v době, kdy byla dost podobná smutná politická situace jako je teď. A na tuhle krychli by si mohl opravdu každý napsat, co chce. Velká legální plocha, kam můžete napsat svoje pocity.

Jaký je váš dosavadní největší úspěch?
Teď jsem prodal sochu jednomu sběrateli v Německu. Vtipné je, že to je sběratel českého umění. Takže moje socha je na zahradě vedle díla Olbrama Zoubka. Je to velké ocenění mojí práce.

Co bude ta hlavní výstava, kterou pořádáte v březnu?
Tu mám s Lenkou Sárovou Malískou, karlovarskou výtvarnicí, která dělá hlavně porcelán. Tím myslím od A do Z. Od návrhu, výroby až po dekor. A k tomu maluje. Máme v Green-housu, což je bývalý Švýcarák v Karlových Varech, kde je docela pěkný výstavní prostor, který je podle mého lidmi ve Varech trochu opomíjený, společnou výstavu, která se jmenuje Setkání. Já dělám prostorové objekty, ona maluje. Já mám věci jednobarevné a ona barevné, takže se pěkně ve všem doplníme.