Jak se dostalo skautské hnutí do Olomouce?
Zasadil se o to Josef Friedl, nadšený sportovec a trenér fotbalistů SK Olomouc. Byl to člověk vzdělaný a vědy chtivý, pracoval mimo jiné i jako novinář v redakci Pozor a zajímal se o výchovu mládeže. Na jeho pozvání přijel do Olomouce 25. dubna 1919 Antonín Benjamín Svojsík (zakladatel skautingu u nás – pozn. red.) a v Národním domě měl přednášku doplněnou světelnými obrazy, která vzbudila zájem. Josef Friedl o ní příští den podal referát v listu Pozor a vyzval zájemce, aby se hned následující den dostavili na hřiště SK Olomouc, které bylo ještě nedávno na Letné naproti Klášternímu Hradisku. Tam se 27. dubna, před sto lety, ustavil první skautský oddíl.

Takže první skauti vznikli ve fotbalovém klubu?
Ano, jako součást SK Olomouc. Friedl si to vysvětloval tak, že skauting má kromě táboření, stopování, vázání uzlů také výchovnou stránku. A ta fotbalovým dorostencům jaksi chyběla, takže ji tam takto narouboval. Friedl byl velmi schopný člověk a měl autoritu i u veřejnosti. Vyjednal s vojenskou správou, že skautům uvolní Salzerovu redutu, pevnůstku u plynárny, která je tam do dneška v podstatě v nezměněném stavu. Město ji skautům pronajalo za 200 korun ročně.

To muselo být kouzelné místo.
Byl to nádherný objekt obehnaný hradbami, na břehu Moravy, ve které se dalo v létě ještě koupat. Romantika kasemat u řeky, navíc v místě dnešního obchvatu bylo sedm hektarů velké vojenské cvičiště, kde se dalo vyřádit. Bohužel tam skauti byli jen do roku 1940, to už bylo město v německých rukách, takže 10. března tam byli naposledy. Navíc 28. října 1940 byl Junák rozpuštěn příkazem Karla Hermanna Franka. Tím skončila první etapa skautingu u nás, kterou jsem já nezažil, ale znal jsem ji od několika pamětníků.

Kdy jste se ke skautu dostal vy?
Má první vzpomínka na skauty je někdy kolem roku 1939, kdy jsme bydleli ve Velkém Týnci. Přes vesnici šel oddíl v krojích a kloboucích na nádraží do Grygova a zpívali „Teče voda shora, čistá je jako já“. Otec tehdy mně a staršímu bratrovi koupil knížku Skaut Jiřík o dvou chlapcích, kteří měli hlídat děvčátko, ale šli se dívat na vlak, a když odjel, odvezl i to děvčátko. Tak se ho skauti Jiřík a Jan vydali hledat, měli stan, vařili si a hledali stopy. Bylo to poutavé dobrodružství a samozřejmě dobře dopadlo. Během války jsme tedy po skautech velice toužili, a také po stanu. Maminka vždycky říkala: „Ty myslíš, že první vlak, který po válce přijede, přiveze stany, že?“ Ale nakonec jsem měl stan ještě dřív, než ten první vlak přijel.

Jak jste to dokázal?
Německá armáda kvapem ustupovala, a co bylo navíc, odhodila. Takže i trojúhelníkové celty, a když jsme sepnuli čtyři díly dohromady, měli jsme stan. Jakmile válka skončila, byly nás tisíce kluků, kteří se ke skautům přidali. Začal jsem v Týnci, kde jsem skládal skautský slib. V roce 1946 jsme se přestěhovali do Olomouce, tak jsem se spolužáků na gymnáziu ptal, kdo ví o skautech. Jura Vajt mě přivedl do desátého oddílu, který měl klubovnu v Zámečnické ulici nedaleko kina Metropol v bývalé německé Musikschule. V přízemí bylo skladiště, nad ním sál s klavírem a o patro výš klubovny, které jsme si vyzdobili. A tam jsem s desátým oddílem prožil kus svého krásného mládí.

Říkají vám Šídlo, z čeho ta přezdívka vznikla?
Pro propagaci skautingu posloužilo také divadlo Oldřicha Stibora v Olomouci, které v sezoně 1947/48 uvedlo hru Jaroslava Foglara Tábor ve Sluneční zátoce. Účinkoval v ní jeden opravdový herec Jiří Maršálek v roli skautského vůdce a ostatních patnáct členů byli skuteční skauti. Já jsem byl jeden z nich, skaut žluté služby Šídlo, tak mi to pak zůstalo. Bylo to představení, které se těšilo u veřejnosti pozornosti, dohráli jsme sezonu i po únoru 1948 a propagaci to pomohlo, vždyť foglarovky jsou dodneška bestseller. Jak moc dobře to bylo ztvárněné, nevím, ale zahráli jsme si s chutí.

Kde jste po válce sháněli vybavení?
V těch bouřlivých poválečných dnech naši staří skauti prohlíželi armádní sklady a hledali, co by se mohlo hodit. A tak třeba v pozůstatcích sestřeleného amerického bombardéru našli nafukovací člun, dnes by se řeklo raft. Byl pro deset mužů a velkým písmem bylo na něm napsané Property Air Force US Army. Sjížděli jsme na něm Moravu od Husova sboru k tržnici, ale nedojeli. Olše tam měly větve až do vody, a když jsme do nich narazili, tak nás pleskly tím smrdutým bahnem. Ale také jsme tam našli stany, dvacet metrů dlouhé hangáry, které ti staří skauti uměli na táboře postavit.

Jaký byl váš první tábor?
Tábor pod Vlčí skalou u Starého Maletína a čtyři nezapomenutelné týdny. Měl jsem později v životě možnost se rekreovat ledaskde, i u tří různých moří. Ale ten skautský tábor byl nepřekonaný. Toho léta 1947 bylo katastrofální sucho, které se projevilo tím, že celý měsíc nebyl mrak na obloze. A my tam v partě kamarádů, přijeli i staří předváleční skauti a pomohli nám postavit kuchyň, hangár, mosty, a my jsme fachali s nimi. V roce 1948 jsme byli na táboře u Cukmantlu, nyní Zlaté Hory pod Biskupskou kupou. Také byl nádherný, už trochu menší.

Kdy se začal projevovat komunistický puč z únoru 1948?
Ještě v roce 1949 jsme byli na táboře, ale to už se Junák musel včlenit pod Svaz české mládeže. Existoval štáb, který tábory hlídal, všechny musely být na jednom místě a se stejným počtem členů, aby se to lépe sledovalo. Říkalo se jim Budovatelské tábory junáka a byl předepsaný kontingent, kolik se musí nasbírat borůvek, malin a léčivých rostlin. Ale přesto to byl pořád bezvadný a nezapomenutelný junácký tábor. Jenže po prázdninách už bylo jasné, že končí.

A místo zakazovaných junáků si režim vymyslel pionýry.
Od září 1949 byl pionýr na každé škole a účast byla prakticky povinná. Junák ještě fungoval, ale pod Svazem české mládeže a jen pro mládež do patnácti let. Ti starší roveři a oldskauti, chlapi skautem pokřtění, kteří byli záruka fungování oddílu, museli pryč. Každý činovník musel být politicky prověřený. A také jsme přišli o klubovnu v Zámečnické ulici, národní výbor ji věnoval městské hudbě. Přišel ji od nás přebírat esenbák, tak nevím, jak to s hudbou souviselo.

Bez klubovny oddíl skončil?
Načas jsme dostali dvě místnosti ve staré pletárně v Ostružnické ulici, která dřív patřila Štefanovi Deákovi, vojákovi Svobodovy armády. Později jsme našli závětří ještě se skautkami z 5. oddílu v Sokolské ulici číslo 7, kde je bývalá židovská modlitebna. Každou středu se tam scházelo až sto lidí, zpívali jsme, dělali výlety, vznikl tam skautský jazzový orchestr i literární salon. Jenže tam jednou poslali nějakého soudruha na průzkum a ten zjistil, že tam nemáme žádná hesla a ani jsme nevykázali žádné úderníky. Bouřil tam, pár lidí mu nějak odpovědělo a tím to skončilo. Zakázali nám se tam scházet a to byl konec. Také se skaut veřejně ostouzel.

Jak to vypadalo?
Vyšla třeba knížečka Aloise Poledňáka Skauting ve službách podněcovatelů války. Podle ní heslo Buď připraven znamenalo buď připraven rozbíjet stávky pracujících a podobně. Byly i výstavy o ideologické diverzi, kde byly ohmatané časopisy Junák a u nich zabodnutá esesácká dýka. To byl junák – nepřítel socialismu a pracujícího lidu. V té době byla podpora režimu daleko větší, než si dovedeme představit. Teprve později přišly zkušenosti s vykonstruovanými procesy, ale tenkrát ještě spousta lidí komunistům věřila a se zapálenýma očima. Navzdory tomu všemu se v roce 1968 začalo potichoučku mluvit o tom, že by se skaut měl vzít v úvahu.

Jako součást uvolnění poměrů během Pražského jara?
Všechno začalo v březnu 1968, když v rozhlase promluvil ústřední náčelník Junáka Rudolf Plajner na téma výchova mládeže. To stačilo, aby se ještě ten samý měsíc sešli staří skauti, kteří se rozhodli obnovit Junák v plném rozsahu. Ve Václavkově sále Vlastivědného muzea se tedy setkal nějaký aktiv, který činnost v Olomouci obnovil. Sešli se tam potom víckrát, však si pak také soudruh ředitel muzea Novák musel hledat jiné zaměstnání. Za to, že pomáhal skautům, šel později tento promovaný historik prodávat do papírnictví. Mezitím ale chodily masy rodičů i prarodičů a chtěli do skautu přihlásit děti.

Čím si vysvětlujete takový zájem po dvaceti letech zákazu?
To bylo to neuvěřitelné! I výrobci dokázali v době plánovaného hospodářství okamžitě vyrábět kroje, také začaly vycházet knížky Jaroslava Foglara. A na prvního máje 1968 se v Olomouci nekonala manifestace pracujících ve prospěch SSSR jako roky předtím a potom. Tentokrát byl alegorický průvod, který sestavil Miloš Čermák, jenž také potom u zedníků opravoval hradby. V průvodu šli legionáři, nesl se veliký obraz Masaryka a také tam šel oddíl skautů. Bylo jich sto padesát a vedl je Luboš Kantor řečený Čibi. To okamžitě fungovalo, jenže tu byla mezera dvaceti let, která nešla přeskočit, chyběli vedoucí, a tak oddíly braly jen tolik dětí, aby věděly, že je zvládnou.

A vy? Vrátil jste se do desátého oddílu?
Ohlásil jsem se župnímu náčelníkovi Aloisi Štefkovi řečenému Dan a znovu jsem se spojil s lidmi z našeho desátého oddílu. Vedení se ujal Franta Laš, důstojník a skaut z Hradce Králové, který v Olomouci sloužil. A také ho za to potom z armády vyhodili. Ještě v roce 1970 byly moje děti na skautském táboře a já jsem tam také pomáhal. Ale tím ta velmi krátká, třetí etapa skautování skončila. Ústřední rada Junáka nakonec musela sama odhlasovat, že se ruší. Někteří zkoušeli udržet činnost v pionýrské organizaci s tím, že sice budou mít rudý šátek, ale hlavně že budou dál skauti. To bylo trochu sporné, třeba mé děti řekly, že ne.

Uplynulo dalších dvacet let, než přišla v roce 1989 sametová revoluce a skaut znovu mohl oficiálně ožít.
Dne 27. listopadu 1989 byla veliká generální stávka na Horním náměstí, kde bylo 50 tisíc lidí. Štefka řečený Dan jménem Junáka, který byl třikrát zakázán, prohlásil: Jsme připraveni. Ještě tentýž den se ustavilo nové okresní vedení a začalo vše fungovat v neztenčené míře. Přestože tu znovu byla dvacet let mezera, pořád měl skaut spoustu příznivců a žil v rodičích a prarodičích.

Začala čtvrtá etapa, o které říkáte, že je nejšťastnější. Co ke skautu lidi stále přitahuje?
To nejpodstatnější je kolektiv, to kamarádství. Chodil jsem i do Sokola, a když jsme docvičili, zakřičeli jsme Nazdar! a šli jsme domů každý sám. V Junáku to bylo jiné. Zpětně jsem obdivoval naše poválečné vůdce, jak dokázali popřít třídní rozdíly. Byly tam děti boháčů a podnikatelů, ale i děti proletářů jako já, náš tatínek byl obyčejný švec. Ve skautu se to ale rovnalo, nikdy jsme neprobírali politiku. Tam se učily jiné hodnoty, humánní, a to bylo něco neopakovatelného.

Ani po sedmdesáti letech nejde zapomenout?
Co jsme všechno dělali na táborech a výletech… Nebyla neděle, kdy bychom ji trávili ve městě. Měli jsme signál, který si dodneška pamatuju, a když jsem ho zvenku slyšel pískat, už jsem věděl, že se někam jde. Družinové schůzky Kamzíků byly něco ohromného. A láká to dodneška. Když přijdu do skautského domova a vidím tam ty děti, jejichž maminky ještě nebyly na světě, když já už jsem byl skaut, tak si říkám, že je to přeci jen dobrá myšlenka, která má váhu a cenu.