Českolipský genealog Martin Benda se historií rodů zabývá. Objíždí venkovské kostelíky a nahlíží do starých matrik, kde překládá kurentem psané záznamy. Je v nich každičké jméno. Bendou sestavený rodokmen vás však může i zklamat.
Zpravidla se v něm totiž dočtete, že vaši předci byli pohůnci, podkoní nebo čeledíni. „Devadesát procent obyvatelstva tvořil drobný zemědělský lid s minimálním vzděláním,“ dokládá genealog.
Do jak daleké historie se dá v pátrání po našich předcích dojít?
Hranice jsou rozkmitané až téměř neomezené. Já se dostanu tam, kde existují matriky. Jestliže nejstarší matriky jsou z roku 1780, nemám šanci - až na naprosté výjimky – dozvědět se nic staršího.
Vy osobně jste se dostal nejdál kam?
Do roku 1580. To bylo na dnes zcela neosídlené a armádou rozstřílené Doupovské náhorní plošině. Zachytil jsem tam člověka, co se ženil v roce 1630, byl to ročník 1610. Byl tam ještě zmíněn jeho otec, včetně jeho narození, což nás posunulo ještě o jednu generaci dál. Matriky starší než polovina 17. století jsou ale spíš výjimkou. Tam pátrání, ač nerad, zakončuji.
Po které linii se při bádání vydáváte?
Vždy po otcovské. To je nejčastější zadání mých zákazníků. Přejí si znát původ rodu, tedy ho sleduji po příjmení. Ženy se vdají a mění se jim příjmení, tam to nejde.
Pokud neexistuje matrika, může pomoci v pátrání jiný dokument?
K roku 1651 byly vytvořeny soupisy poddaných podle víry. Něco jako sčítání lidu, s tím, že se uvádělo, jestli jsou to katolíci a pokud ne, jestli jsou obratitelní na katolickou víru. To je výhoda. Pokud už se dostanu do této blízkosti, mám velkou šanci, že se mi podaří v tomto soupise obyvatel hledaného člověka najít, klidně třeba jako pětiletého kloučka. U něj jsou pak jména rodičů a to mě posune zase o generaci dál.
Bez církevních matrik byste se asi daleko nedostal, že?
Josef II. udělal jednu zásadní věc. V roce 1784 vydal matriční patent, jehož obsahem je, že evidenci obyvatelstva přestane dělat církev pro svou potřebu, ale jako zájem státu to bude dělat erár, tedy obce. Zavedli to coby dup. Je to vidět na těch matrikách. Od té doby jsou evidovány i mrtvě narozené nebo nemanželské děti. Evidence je pečlivější. Do té doby to dělali faráři a někteří třeba odmítali zapisovat nekatolíky.
Jak reagují vaši klienti, když jim přinesete vyplněný strom rodokmenu?
Nenosím jim strom, to by bylo příliš snadné. Ode mě dostávají závěrečnou zprávu, co jsem o jejich rodu zjistil, vypíchnu tam zajímavější osoby, vyhodnotím způsob obživy rodu. To bývá zpravidla zemědělství nebo řemesla. Graficky ztvárním schéma rodu, včetně dat narození, úmrtí a sňatků. Lokality, kde rod žil. Obrazová příloha pak obsahuje matriční zápisy. Také se snažím dodat obrázky, například stavení a usedlostí. Přidávám mapku, kdyby se někdo chtěl přijet podívat, kde že ten pradědeček míval kovárnu.
Co bývá při bádání nejsložitější?
Jestliže zemědělský rod sedí na zadku v jedné chalupě 250 let, je to pro mě usnadnění. Problém nastává, když rodová linie je linií druhých, třetích nebo čtvrtých synů. Dědicem bývá první syn, třetí syn se třeba přižení jinam a větev přeskočí do jiné vsi. Pak to bývá náročné dohledat.
Co vede lidi k tomu, že si nechávají zpracovat rodokmen?
Zájem o historii rodiny. V době, kdy se nedalo do matrik dostat, to lidi ani nenapadlo. Doma si tak možná nad albem fotografií šuškali, jak asi vypadali rodiče naší prababičky? Dnes se matriky zpřístupnily a najednou lze najít všechno. Pro někoho je to krásný dárek pro své prarodiče, pro dalšího otázka prestiže. Rodokmen vás může i zklamat. Zpravidla nabourá rodinné legendy.
Jak se lidé tváří, když jim předestřete historii jejich rodu?
Klienti zpravidla půl hodiny civí do papírů a není s nimi řeč (smích). Dělal jsem rodokmen pro jednu kolegyni v Novém Boru, věděla pouze, že měla předky v Praze. Ona se mě ptala, jestli nemá nějaké předky na Žižkově? Prý tam má divný pocit, když tudy projíždí. Já zjistil, že její praděda skutečně na Žižkově bydlel. Zvláštní. Jsou třeba rodiny, co žijí 200 let v jedné vesnici a nikdy se nepotkají. A jejich děti se vezmou. Něco v naší osobnosti snad pozůstává z našich předků.
Kolik procent z vašich klientů doufá, že mezi předky má šlechtice a pak jsou zklamáni, že byli obyčejní podkoní?
Snad shodou náhod si to z mých klientů myslel pouze jeden. Vycházel z rodinné legendy, která pravila, že Chalupníci byli původně držitelé tvrze a zchudli. Dostali podle toho přízvisko chalupník. Já ale zjistil, že Chalupníci žili v Dymokurech ještě v roce 1625, byli to jen sedláci.
Šlechtice asi neměl za předky nikdo z nás, že?
Přesně tak. Vzpomeňte si, jak ještě v nedávné době byl problém, když si doktorská dcera měla brát řemeslníka. A v hlubší minulosti to bylo ještě silnější, kastovitost společnosti byla extrémní. V době, kdy 90 procent obyvatel byli lidé, co se hrabali v zemi, bylo nemyslitelné, aby se dostali mezi šlechtu. Rozpory ve společenských vrstvách byly nesrovnatelné. Šlechtic by nějaké spojení s takovými lidmi nikdy nedopustil. Ani neměli šanci se potkat.
Dá se nějak zevšeobecnit, kdo vlastně byli naši předci?
Gró společnosti tvořil drobný zemědělský lid s minimálním vzděláním. Bavíme se o době, kam už nesahá paměť ani našich pradědů.
Co kdyby si chtěl někdo sestavit rodokmen sám? Řada archivů a kronik je už digitalizovaná.
Ono vás to pátrání často zavede do Německa, Rakouska nebo Polska. A mezi námi, bez dobré němčiny a schopnosti číst kurent (německé novogotické písmo, používané v českých zemích do 19. století, pro laika naprosto nečitelné, pozn. red) jste ztracen. S kurentem psanou češtinou zvládnete leda střední Čechy, jakmile se bavíme o pohraničí a Sudetech obecně, bez německého kurentu nedáte ani ránu.
A vy jste si ho osvojil kde?
Za to mohou komunisté. Byl jsem nadaný student, chtěl jsem na medicínu, týden před nástupem na gymnázium mě z něj vyloučili a měl jsem zákaz středních škol. Šel jsem se vyučit polygrafem, neboli sazečem v tiskárně. Tam jsem si osvojil vývoj tiskového písma. Zajímal jsem se i o historii písma psaného. Z toho pramenila má pozdější schopnost číst staré texty.
Ke genealogii je to ale přeci jen ještě daleko.
To máte pravdu. Já se kolem roku 2000 zakoukal do jedné ženské, která byla z rodiny dvou historiků. Ti si pořídili starý dům, kde ovšem neuměli dělat vůbec nic. Já tam všechno zastal. A při tom jsem se zajímal o historii toho domu, prokousával jsem se rodokmenem předchozích majitelů, procházel archivy. A pak logicky došlo i na mé předky.
Dozvěděl jste se něco o svém rodu?
Příjmení Benda naznačuje, že jsme všechno probendili (smích). Matriky mé obce ovšem zdárně shořely v roce 1785, nevím tedy, kde mám pokračovat. Přesto mi pátrání k něčemu bylo. Od dětských let jsem poslouchal od mého otce různé historky týkající se našeho rodu. Jenže otec byl obdařen velkou fantazií a nedržel se reality. Pak už mi stačilo vlézt do matrik, abych se přesvědčil, že je všechno jinak.
Já jsem příjmením Lánský, co byste i bez znalosti matrik řekl o mně?
No, patrně jste měli nějaké polnosti.
Tak to bych tedy chtěl vědět, kdy jsme o ně přišli.
I to by se dalo v archivech zjistit. Příjmení jsou ovšem povinná od konce 17. století, kodifikovalo se v nich to, co se o daných lidech dá říct. Kdo neměl vlasy, byl Holý. Kdo dělal pacholka na selském dvoře, byl Dvořák. Kdo se přistěhoval odjinud, byl Nový nebo Novák.
Narážíte při bádání i na nějaká neobvyklá jména?
No jéje! Hotovým epicentrem „blbých“ jmen byly Čechy pod Kosířem. Tam jsem našel lidi jako Erazmus Čičatka, Řehoř Křen. Je tam zvýšený počet Melchiorů, Barnabášů, Serváců, dokonce tam byl jeden Bazil nebo statkářka Kunikunda Stodolová. Asi jim tam do toho kecal nějaký agilní kantor. Humorná jména najdeme ale všude. Já si to zapisuji, takže mám v evidenci třeba sňatek Tomáše Titěry s Mařenou Vysokou. V Počáplech si Prokop Profous bere Barboru Bachařovou. V Bechlíně si Jakub Mrva bere Marii Chlívovou. Truhlářová si bere Hoblíka. Pantaleon Pekelný v obci Načeradec skončil službu faráře... vystřídal ho Jan Pohan. V některých rodinách jsou snahy o jakousi dynastii. Zažil jsem rodinu se šesti pokoleními Františků po sobě. Píšu o tom na své facebookové stránce Geny, rody, legendy.
Promlouvají kroniky i o způsobech úmrtí lidí?
Občas ano. Najdeme třeba záznam, že muž spadl z hrušky na hlavu a za dvě hodiny dodýchal, farář mu stačil poskytnout poslední pomazání. Spousta úmrtí je na šlak (mrtvice), vodnatelnost, krvácení do břicha, nebo stařeckou vetchost – těm lidem bylo ale třeba 46 let. Rakovina se objevuje v půlce 19. století pod pojmem krebs. Ona řádila už dřív, jenom ji neuměli diagnostikovat.
Co sebevraždy?
S těmi je to těžké. Oni je tam zpravidla nepsali. Sebevražda byla smrtelný hřích a tehdejší lidé se natolik báli Boha, že o něčem takovém ani neuvažovali. Já mám za sebou přes čtvrt milionu prostudovaných matričních zápisů a narazil jsem jen na tři sebevraždy.
Narážíte někdy na problém, že se do kroniky nebo matriky nemůžete podívat?
Do matrik se mohu dostat, až když se do nich nezapisuje a uplynulo od té doby 100 let. To je kvůli ochraně osobních údajů. Takže se dostanu nejdřív k lidem narozeným roku 1918, k mladším záznamům se nedostanu. Spíš vám tedy najdu vašeho pradědečka, než dědečka.
