Do roku 1989 Františka Kliku lidé na Vysočině znali hlavně jako rockového muzikanta. Vzpomíná proto i na dobu, kdy v komunisty zakazované skupině Budík hrával v kulturních domech.

Čím byli vaši rodiče?
Oba pracovali ve zdravotnictví, maminka byla od roku 1947 švadlenou v nemocnici. Otec byl ošetřovatel.

Po kom jste zdědil podnikatelské nadání?
Myslím, že po dědovi. Pocházel z šesti bratrů, bydleli v Nevcehli. Spolu s příbuznými zjistili, že je tam dobrá hlína, a tak mezi Sedlejovem a Nevcehlí vybudovali cihelnu. Z jejich cihel stojí mnoho domů v Telči.

Pamatuji si vás z osmdesátých let jako muzikanta ze skupiny Budík. Kdo vás přivedl k hudbě?
Sestra si koupila z první brigády kytaru za 175 korun. Po týdnu ji přestala bavit. Tak jsem se na ni naučil jako samouk. Muzika mě hodně bavila. Nejradši jsem hrál na záchodě. Opřel jsem tam kytaru o zeď a pěkně se rozeznívala. To byl můj první zesilovač. Skupinu Budík jsme založili s Mirkem Rojkou, Bobem Vlachem a na bicí hrál Kulda Dostál. Jezdili jsme linkovým autobusem na chalupu do Skrýšova. Zkoušeli jsme v takové špeluňce. Bubeník měl místo bubnů dva kufry. Tak jsme skládali písničky. Pak jsme založili i kapelu Metanoon.

Byli jste i komunisty zakazovaná kapela, jak jste tomu čelili?
Když nás zakázali, tak jsem si dovolil objednat se na okresní výbor KSČ ke kulturnímu tajemníkovi. V jeho obrovské kanceláři jsem mu říkal, že nás muzika naplňuje, lidé na nás chodí, a proto chceme dál hrát. Po této návštěvě nám naopak ještě víc přitáhli šrouby. Když přišly revoluční časy roku 1989, tak jsme s naší aparaturou společně s dalšími muzikanty zvučili demonstrace na jihlavském náměstí. To naše hraní byla i dobrá podnikatelská škola. Museli jsme si sehnat „zakázku“, kde budeme hrát, dopravu, nástroje, lidi kolem kapely, aby vše fungovalo. Byla to taková malá firma, kde měl každý svůj úkol. No a samozřejmě po hraní bylo důležité i inkasovat gáži. Ukázalo se to hlavně po roce 1989, kdy všichni řešili politiku a přestali chodit na taneční zábavy. Začali být přesycení přívalem muziky, která se tady najednou objevila. Pak jsem už moc nehrál a založil agenturu Galén. Pořádali jsme koncerty, také taneční zábavy včetně vlastního občerstvení a plánovaného svozu lidí z okolí. Podařilo se nám tehdy pár opravdu dobrých koncertů, například v letním kině v Jihlavě jsme měli heavymetalovou legendu UDO nebo slovenský Team Paľa Habery a mnoho dalších povedených akcí.

Vraťme se ale ještě kousek zpátky. Kam jste chodil do zaměstnání před rokem 1989?
Dělal jsem v Okresním ústavu národního zdraví bezpečnostního technika. Začátkem devadesátých let jsem se rozhodl, že dám výpověď. A s jedním kolegou jsme začali podnikat. Tehdy jsem si také myslel, že největší výhra je provozovat prodejnu potravin. Tak jsme si s manželkou v Polné zrekonstruovali pronajaté prostory a začali prodávat. Tehdy jsem se vyučil po večerech i kuchařem-číšníkem, abych mohl nabízet o pouti zmrzlinu a párek v rohlíku. Pak jsme se ženou naznali, že tudy naše cesta nevede.

Podnikání v požární ochraně začalo jak?
V té době mi stále více volali majitelé nových zdravotnických zařízení, ale i jiných nově vznikajících firem. Také ve státní správě si uvědomili, že bezpečnost práce a požární ochrana se bude muset zajišťovat stále i v novém režimu. Tak jsme začali s kolegou dělat dokumentaci požární ochrany, revize, školení. V polovině devadesátých let jsem přijal první zaměstnance a pronajal si kanceláře v bývalé nemocnici. V roce 1999 jsem pak založil společnost Klika BP s pětadvaceti zaměstnanci. Do té doby jsem podnikal jako fyzická osoba. Dnes je to akciová společnost s ročním obratem okolo 200 milionů korun.

Jaká byla vaše první zakázka?
V devadesátých letech se stavěl v Kutné Hoře nový areál tabačky Philip Morris. Američané tehdy chtěli pěnové hydranty. Firem jako my nebylo tenkrát ještě moc. Je to úsměvná vzpomínka, jak jsme získali tuto zakázku. Manželka mi udělala první firemní košili s výšivkou Klika. Nechal jsem si k tomu vytisknout pár vizitek. Naleštil jsem kombíka trabanta a zaparkoval blízko chrámu svaté Barbory. Do fabriky jsem pak šel pěšky, aby nevěděli, čím jsem přijel. V kanceláři tam seděl typický „Marlboro man“ v klobouku a kouřil. Ptal jsem se ho, kolik pěnových hydrantů potřebují. A vůbec jsem nevěděl, o čem je přesně řeč. Vytvářel jsem ale dojem, že se na to specializujeme. Prošli jsme se po fabrice a já řekl, že mám koncepci a zítra jim pošlu do Kutné Hory nabídku. Tu koncepci jsme vymýšleli ve skutečnosti s kolegou v trabantu cestou zpátky. Přespali jsme v kanceláři a druhý den nakoupili pětilitrové kanystry v prodejně domácích potřeb v Komenského ulici, která je tam dodnes. Kanystry jsme upravili a ve Slovinsku jsme si zajistili přiměšovače a pěnotvorné proudnice. Takže už ráno jsme tu koncepci fakt měli. V Kutné Hoře nám to schválili a zakázku jsme dostali. Pro nás to tehdy byly obrovské peníze, naopak pro ně zanedbatelná částka. Ještě to mělo dohru, že nás pak kontaktovala americká společnost s tím, že má zájem o naše hydrantové pěnové systémy. Chtěli s námi kooperovat. Z té schůzky jsem odcházel plný nadšení. Jenže pak dlouho nebylo nic. Výsledek byl, že za dva roky na veletrhu v Moskvě měla ta americká firma prospekty s mými hydranty. A chlubili se, že už to dali do několika atomových elektráren. V těchto začátcích jsem si ještě nechránil patentová práva. Dnes jsme někde jinde. Jsme sebevědomá a rozvíjející se firma.

Proč je dnes firma Klika BP bez Františka Kliky?
V roce 2009 jsem potřeboval pustit do firmy kapitál. Chtěl jsem víc rozvíjet byznys. Tak jsme se s jedním podnikatelem domluvili. On do toho finančně vstoupil. Jenže po dvou letech zemřel a v dědickém řízení se ta firma začala ubírat jiným směrem, než jsem si já představoval. Už jsem neměl majoritu. Tak jsem naznal, že bude lepší tu cestu opustit a vymyslet si svůj projekt. Prodal jsem akcie majoritním vlastníkům, kteří to koupili od dědičky.

Jaké to je dnes vídat podnik se svým jménem, s nímž už nemáte nic společného kromě jména?
Mám radost, že jsem vybudoval firmu, která má věhlas i mimo Českou republiku. Když potkám na dálnici auto s nápisem Klika, tak mi to dělá dobře. S některými lidmi z té firmy se dokážu dodnes bavit, i když se to tam už hodně změnilo. Zároveň ale dodávám, že ne se všemi jsem se rozešel v dobrém.

Co bylo poté, když jste prodal akcie?
Na silvestra 2013 jsem si lehl k televizi, koukal do stropu a ptal se sám sebe, jestli to takhle chci. Tehdy jsem ještě byl ve firmě Klika - BP členem představenstva s manažerskou smlouvou a dobrým platem. Když se tehdy v představenstvu rozhodlo o něčem, s čímž jsem nebyl vnitřně ztotožněn, tak to nedělalo dobrotu. V mnoha případech se pak ukázalo, že jsem měl pravdu. Proto jsem se rozhodl, že dám sám sobě výpověď. Odešel jsem z té firmy.

Kam vedly vaše kroky dál?
Kontaktovala mě společnost Knauf. S vedením jsem se znal z doby, kdy naše firma opatřila budovu City Tower protipožárním sádrovým postřikem. Ten jsme tenkrát dovezli ze španělské Sevilly v sedmačtyřiceti plně naložených kamionech. Když se dozvěděli, že jsem opustil firmu, tak mi nabídli místo konzultanta. To jsem na několik měsíců přijal a těší mě, že dodnes využívají to, co jsem jim tehdy navrhl.

Pak jste začal se svojí současnou firmou Firesi?
Ano. V roce 2014 jsme si pronajali prostory v areálu firmy Vakuum Bohemia mého kamaráda Víti Němce, spolužáka od první třídy. Je to v jihlavské ulici Lidická kolonie. Víťa mi podal pomocnou ruku a zrekonstruoval mi zde prostory. Začínal jsem znovu jen s jednou zaměstnankyní, která mi dělala administrativu. V šestapadesáti letech jsem udělal restart svého života. Tehdy před pěti lety jsem ještě vůbec nevěděl, jestli se to znovu podaří. Odmítl jsem i nabídky nastoupit v jiných renomovaných firmách. S odstupem času vidím, že to bylo dobré rozhodnutí jít vlastní, i když složitější cestou. Chtěl jsem vymýšlet vlastní výrobky v oblasti požární ochrany. A to se povedlo. Dnes jsme třeba jediný výrobce speciálních systémů hašení výpočetní techniky. V roce 2018 jsme ještě s kamarádem založili holding Czech Fire Group s cílem postupně kupovat společnosti v oboru. Holding vlastní dvě společnosti v Česku a jednu na Slovensku. Zatím…

Co ještě vyrábíte?
Třeba důležité ventily k plynovým hasicím zařízením. Jsou certifikované k použití v celé Evropské unii. Jsme jedním z mála takových výrobců v Evropě. Vyrábíme také plynová stabilní hasicí zařízení, elektronické detekční a ovládací prvky k těmto zařízením a systémům. Nebo pro Dopravní podnik hlavního města Prahy vyrábíme homologované zařízení pro hašení jejich autobusů. Je to zařízení bez tlaku, takové řešení je ojedinělé v Evropě a možná i na světě. Další unikátní věc, kterou jsme vyvinuli a vyrábíme, je lokální hasicí zařízení serverových skříní. Když v nich detektor nasaje kouř, tak speciální čerpadlo hned vhání hasivo do trysky. Námi vyráběný předchůdce tohoto zařízení byl tlakový, takže nebylo možné ho posílat letecky k zákazníkům.

V čem je váš systém unikátní?
V tom, že není pod tlakem. Teď jsme ho dodali do Ruska, konkrétně do Spojeného ústavu jaderných výzkumů v městečku Dubna. Považuji za ohromný úspěch, že si vybrali nás a že jsme jako jediná česká a slovenská firma podepsali memorandum o spolupráci se dvěma speciálními laboratořemi tohoto významného mezinárodního ústavu. Je to v podstatě obdoba laboratoře a urychlovače v CERN ve Švýcarsku. Jsme úspěšní i ve sféře velkých projektů v oblasti energetiky. Podařilo se nám také vybudovat speciální pracoviště pro nakládání a skladování speciálních hasiv zejména pro potřeby NATO. Jedná se o ojedinělou a velice sofistikovanou a nákladnou technologii a v České republice jsou momentálně pouze dvě taková místa.

Co považujete za svůj největší úspěch?
Spolupráci s koncernem Wilo, což je známý světový výrobce čerpadel. Oni se chtějí zabývat i požární bezpečností staveb. Pro tuto oblast si nás vybrali jako strategického partnera. Jejich dvorním dodavatelem budeme my, malá firma z Jihlavy, která vznikla z entuziasmu. To pokládám za dosavadní největší úspěch v mé kariéře, protože budeme vývojovou a výrobní základnou pro tento koncern. Zároveň však musíme hledět do budoucna a s předstihem si vybudovat dostatečné výrobní kapacity. Abychom byli vůbec schopni vše důstojně zvládnout. To je náš současný úkol a cíl. Nyní vybíráme vhodnou lokalitu pro rozšíření výrobních kapacit společnosti.

Protipožární ochranu dodáváte i polskému velvyslanectví ve Fürstenberském paláci na pražské Malé Straně. O co přesně jde?
Prvně začnu ve Francii. Když jsem viděl požár katedrály Notre-Dame v Paříži, tak mě napadlo, že hlavní problém při rozsahu škod tam nebyl samotný požár. Hlavní škody tam nastaly v důsledku množství vody při hašení. My jsme vymysleli a realizujeme zakázku pro Diplomatický servis (příspěvková organizace ministerstva zahraničních věcí - pozn. red.). Pro Fürstenberský palác jsme navrhli ochranu krovu tak, že by se při hašení nepoužila voda. Ta by ho totiž v případě požáru zaplavila a ten palác by se zřítil. My to řešíme aerosolem, který konstrukci staticky nezatíží. A dřevěné konstrukce jsme šetrně natřeli protipožárním nátěrem, který má životnost pětatřicet let. Tato kombinace aktivních a pasivních prvků je ukázkou zabezpečení, jak by se památky měly chránit. K některým hradům, zámkům či kostelům totiž navíc vodu ani nedostanete.

Asi je to dobrý pocit, když jsou díky vašemu systému zachráněni při požáru lidé i majetek?
Pár takových situací už jsem zažil. Třeba když náš systém ve velkém objektu, kde šlehaly plameny, vyhlásil poplach, celé to uhasil a přivolal hasiče. Ti to pak jen vyvětrali. To je potom opravdu dobrý pocit. Tohle všechno bych ale nemohl dělat nebýt obrovského rodinného zázemí. Zvlášť manželce patří obrovský dík za to, kde dneska jsem. Bez ní by to nešlo, obětovala svůj profesní život, aby mi umožnila realizovat můj sen. Sama dobře vychovala obě naše dcery, když já jsem byl pořád v práci.