Marek Mráz má tři důvody, proč se rozhodl zkoumat chronickou lymfatickou leukemii: tento typ „rakoviny krve“ je u pacientů nejčastější, prognóza je velmi proměnlivá a vzorky se odeberou celkem snadno. Pak má ještě jeden, který souvisí s funkcí lidské DNA. „Člověk se k tomu dostane postupně. Přišla doba, kdy už mi sbírání brouků nestačilo,“ vysvětluje muž, kterému vyšly v nejčtenějších vědeckých hematologických časopisech hned tři články. „Nese to s sebou určitou prestiž, ale pro mě je nejdůležitější, že v každém článku jsme udělali zajímavý objev,“ říká biolog.

Působíte v CEITEC Masarykovy univerzity i ve Fakultní nemocnici Brno. Kde trávíte víc času?
Jsem vzděláním molekulární biolog a zároveň lékař. Mým záměrem je vytvářet most mezi lékaři na klinikách a výzkumem. Z velké části provádím výzkum na CEITEC, ale část naší laboratoře je pod Interní hematologickou a onkologickou klinikou ve FN Brno. Tam jsou léčeni pacienti s chronickou lymfatickou leukemií a s B-buněčnými lymfomy, což jsou onemocnění, která studujeme. Pacienty přímo neléčím, ale na klinice se vyskytuji. Hodně pracujeme s pacientskými vzorky, mnoho projektů je založeno na tom, že zkoumám konkrétní chorobu s cílem pacienty lépe léčit. Naše projekty jsou často hodně detailní molekulární biologie, ale stále přemýšlím o tom, jak bych pomohl pacientům.

Zkoumané nemoci jsou nejčastějším typem nádorového onemocnění krve. Kolika lidí se konkrétně týkají?
V České republice je diagnostikováno nově ročně asi pět set nových případů chronické lymfatické leukemie, vznikne ročně u asi šesti lidí ze sta tisíc. Jde o nejčastější leukemii v západním světě, kde tvoří téměř třicet procent všech leukemií. Zásadní je pak to, že díky relativně velmi dobré kontrole nemoci se zvyšuje množství pacientů žijících s touto chorobou, kteří jsou opakovaně léčeni a sledováni lékaři. Pro představu, například karcinom plic je diagnostikován ročně nově u asi šedesáti ze sta tisíc obyvatel Česka.

Na to, jak jste mladý, máte spoustu titulů. Máte vzory v rodině? Nebo je to pouze osobní zájem, nadšení pro věc?
Biologie mě v širším slova smyslu zajímá od dětství a rodiče mě v tom velmi podporovali, i když ani jeden se vědě nevěnoval. Po gymnáziu jsem se rozhodl paralelně studovat molekulární biologii na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity a také medicínu na fakultě lékařské a ve své nynější práci se snažím propojovat obě disciplíny. Jsem velmi rád, že jsem měl možnost vystudovat dva obory, a studentům obou vysokých škol teď občas přednáším o nových objevech v medicíně či molekulární biologii. Do hematologie mě zcela zásadně nasměroval profesor Jiří Mayer (vede Interní hematologickou a onkologickou kliniku FN Brno – pozn. red.) a pak definitivně rozhodl můj pobyt v USA, kde jsem pracoval s několika legendami oboru, které jsem předtím znal jen z tlustých knih o krevních chorobách.

Můžete co nejjednodušeji vysvětlit, co na chronické lymfatické leukemii a lymfomech zkoumáte?
Tato onemocnění způsobuje nechtěná přeměna jednoho druhu bílých krvinek, takzvaných B lymfocytů, které za normálních okolností člověka chrání před infekcí, produkují protilátky. Relativně vzácně se stane, že z těchto buněk vznikne nádorová choroba. Mechanismus „obrany“ se zapne, aniž by tělo potřebovalo bojovat proti infekci. A nás zajímá, co to zapříčiní a jak.

Zkoumáte si to „jen tak pro sebe“, abyste věděli, jak to funguje? Nebo můžete poznatky převést i do praxe?
Znalost mechanismu „nechtěné obrany“ i působení jednotlivých buněk na sebe navzájem jde využít v terapii pacientů. Existují léčiva, takzvané BCR inhibitory, na která 95 procent pacientů odpoví a podaří se zastavit postup choroby. Problémem zůstává, že tato léčba pacienty trvale nevyléčí a choroba se začne vracet. Je potřeba najít další léčiva do kombinace s těmi už používanými tak, abychom leukemii či lymfom trvale kontrolovali nebo úplně eliminovali.

Spolupracujete s brněnskými lékaři, sahá síť vašich spolupracovníků dál?
Hlavní spolupráce je s lékaři z Fakultní nemocnice Brno, ale i s dalšími centry v Česku. Pracoval jsem ve Spojených státech, takže mám množství kontaktů i s americkými pracovišti, hlavně s univerzitou v San Diegu. Tam sídlí největší biobanka vzorků od pacientů s chronickou lymfatickou leukemií na světě. Mají myslím kolem 200 tisíc vzorků, což odpovídá asi deseti tisícům pacientů, kterým byla odebrána krev s nádorovými buňkami několikrát v průběhu léčby. Biobanku vede profesor Thomas Kipps, s nímž jsem pracoval. Na výzkumu lymfomů spolupracujeme s dalšími americkými pracovišti, hlavně s Mayo Clinic, kde jsem také nějakou dobu pracoval, s univerzitou v Rochesteru v New Yorku a s Vídeňskou univerzitou.

Když už jsme u Ameriky, jak dlouho jste působil na univerzitě v San Diegu?
Byl jsem tam tři roky a dosti konkrétně jsem si vybral profesora Kippse jako vědce, s nímž bych chtěl pracovat. Přemluvil jsem ho, aby mě přijal do laboratoře. Pomohlo mi, že moji práci trošku znal.

A na Mayo Clinic?
Tam jsem se dostal podobným způsobem. Byl jsem asi rok v týmu profesora Grega Nowakowského, který se věnuje terapii a studiu lymfomů. Thomas Kipps zase zkoumá spíše chronickou lymfatickou leukemii. Získal jsem znalost ve dvou oblastech, které teď v Brně kombinujeme.

Letos vám otiskli články v odborných časopisech Leukemia a Blood. Co to pro váš tým znamená?
Měli jsme extrémně plodný rok a vyšly nám hned tři články, dva v Leukemii a jeden v časopise Blood. Tyto dva časopisy jsou mezi hematology nejčtenější a články se tak dostanou k širokému publiku. To s sebou nese určitou prestiž, ale pro mě je nejdůležitější, že v každém článku jsme udělali zajímavý objev.

Asi za jak dlouho se k pacientům dostane léčba založená na těchto poznatcích?
To je vždy různé, liší se i v našich studiích, u jedné je možné, že se léčebná kombinace začne používat za několik let, u jiné jsou to spíše násobky pěti let a to ještě nevíme, zda opravdu úspěšně vyjdou všechny fáze studie.

Dalo by se říct, že děláte i aplikovaný výzkum?
Částečně ano, ale je to teď především v rukou farmaceutické firmy. Přestože z poměrně velké části translační a aplikovaný výzkum dělám, tak si myslím, že klíčové je podporovat především základní výzkum. Často slýchám v českém kontextu představu, že pouze podpora aplikovaného výzkumu vede k patentům a ty vedou k velkým penězům. Ale to je částečně zavádějící. Ve Spojených státech, které jsou na světě nejúspěšnější v patentování a následném získávání peněz přes biotechnologické firmy a farmaceutický průmysl, podporují národní grantové agentury a akademické instituce především základní vědu. Ze základního a translačního výzkumu pramení reálné pochopení chorob a toho, jak se mají léčit. Aplikovaný výzkum ať už potom dělají firmy.

Měl byste nějaký příklad z praxe?
Například v onkologii bylo v posledních letech schváleno mnoho nových léčiv, která přicházejí na trh. Drtivá většina těchto léků vznikla díky základnímu výzkumu v USA a rychlému transferu do farmaceutického průmyslu. Provokativně by se dalo říct, že Evropě se v tomto moc nedaří a je to minimálně částečně vinou nedostatečné podpory základního medicínského výzkumu.

Proč tedy působíte v Brně? Neuvažoval jste, že zůstanete v USA?
Jsem původem z Brna a nově otevřený institut CEITEC byla pro mě ve správný čas příležitost pro návrat. Doufal jsem, že se institut bude rozvíjet, a nyní mám pocit, že je to progresivní instituce, která se snaží vědcům pomáhat a umožnit jim vědu dělat stabilně na vysoké úrovni. V Česku je do jisté míry vidět pozitivní vývoj ve financování a kvalitě vědy. České grantové agentury mají tendenci adoptovat schémata financování vědy ze zahraničí a více podporovat mladé vědce.

Je Brno populární i pro vědce ze zahraničí, chtějí se sem dostat na stáže?
Ke mně do laboratoře se hlásí hodně lidí, problém je, že je nemáme fyzicky kam dát. Na CEITEC není tolik místa. (smích) Výzkum moje skupina dělá v poměrně skromných prostorových podmínkách.

Prozradíte mi, co děláte, když nezkoumáte?
To by byl trochu smutný příběh, jsem skoro pořád v práci. (smích) Ale dobře, rád cestuji. Jednou za rok se snažím vyjet na nějakou delší dovolenou, většinou do Asie. Mám rád přírodu a hory, líbí se mi v jihovýchodní Asii. Sem tam maluji, ale další aktivity mimo práci moc nemám. Musím s tím něco udělat.