Právě fotografie Petra Kurimského, pořízené na cestách po vlastech českých, jsou k vidění v pobočce Krajské knihovny, v Lidické ulici v Drahovicích.

Když se podívám na vaše fotografie, vidím na nich objekty z celé republiky. Kolik kilometrů jste kvůli nim najezdil?
Spočítané to nemám, ale bude jich hodně. Řádově tisíce. I proto, že jsem se na hodně míst vracel.

Máte nějaké oblíbené místo, kam se rád vracíte?
Jsou to menhiry v oblasti Českého středohoří a Kounovské kamenné řady. Je to směrem na Prahu za Hořesedly. Kamenné řady jsou dodnes nevysvětleným fenoménem. Dnes se mluví o jakémsi pravěkém kalendáři.

O Krušných horách se říká, že jsou pro mineralogy rájem. Stál za vaším hobby i fakt, že jste vyrůstal v tomto prostředí?
Určitě. Na výstavě je fotografie Vlčích jam u Horní Blatné a pak jedna ze Slavkovského lesa, lom Huber, který je Mekkou mineralogů.

Vy ale nejste vystudovaný geolog. Jak jste se k mineralogii dostal?
Nejsem vystudovaný. K mineralogii jsem se dostal tak, že jsem před lety žil v Tašovicích. Mimochodem je na výstavě jedna fotografie i z Tašovic. Skála s nápisem, který je reklamou na německou hospodu. Ten nápis je tam dodnes. Zatímco ostatní kluci se v době mého mládí honili za míčem, já vycházel z domova, abych prozkoumal místa nedaleko bydliště. A už tenkrát jsem se snažil místa pochopit, přemýšlel jsem o nich. A nad skálou, na které je dodnes onen nápis, je hradiště a kousek dál směrem na Hory je kopec, který Tašovičáci znají pod názvem Sopka. A tam to všechno začalo. Bral jsem si domů vše, co jsem našel. Zpočátku nepodstatné věci – kousky čediče, žuly a dalších běžných nerostů. Ale později jsem i na tom kousku čediče dokázal najít úlomky skelných opálů, který se na Sopce najít dá. V další fázi mého zájmu o minerály jsem se seznámil s geologem Janem Pěčkem. Chodil jsem do mineralogického kroužku a později jsem s partou kamarádů vyrážel objíždět lokality. To jsme měli vždy spojené s čundrem.

Z výstavy je jasně patrné, že kromě mineralogie je vaším velkým koníčkem i fotografování. Jak se to doplňuje?
Focení jsem měl už od začátku s mineralogií spojené. Místa pro mě byla tak fascinující, že jsem je chtěl nějakým způsobem zaznamenat. Později, a nedokážu vysvětlit proč, mě fotografování přestalo bavit. Vrátil jsem se k němu až v době, kdy mi bylo třicet. Koupil jsem si slušný foťák a začal zase fotit oblíbená místa. Dnes jsem v situaci, že na lokality jezdím bez kladívka čistě s foťákem v ruce.

Ve fotografování jste zastáncem staré školy. Stále fotíte na negativ?
Digitál používám pouze jako záznam.

Fotografie si i sám vyvoláváte, což už dnes není vůbec běžné. Proč?
Dělám si sám celý proces. Negativní i pozitivní. Je to výborné. Digitál je pro mě velice jednoduchý. Uděláte z něj krásnou fotku, kterou vám na kvalitním přístroji dokážou v laboratoři i vytisknout na papír. Ale to není moje cesta. Mám rád fotografie i s nedokonalostmi. Přesně tak jako kameny. A má obliba v klasické fotografii pramení i z toho, že mohu ovlivnit její konečnou podobu. To sice jde i u digitálu, ale tam je to elektronický proces. S negativní fotkou si můžete pohrát trochu jinak. Třeba vyfiltrovat něco, co jinak není okem vidět. Třeba strukturu kamene dokážu vyrastrovat tak, že z něj doslova vystupuje. A lidé si díky tomu všimnou i toho, co na objektu jinak běžným pohledem vidět není. I proto jsou na výstavě spíš fotky detailů než celků.

Máte nějaký svůj oblíbený objekt fotografování?
Jak už jsem řekl, rád jezdím do Českého středohoří. Ale to nemám za barákem. Blízko mám už zmiňovaný lom Huber u Krásna. Tam jezdím jak s foťákem, tak s kladívkem. Navíc je to místo, kam pořád jezdí lidé. Dokážu tam potkat spoustu známých a strávit tam krásný víkend.

Skupina nadšenců do mineralogie a fotografování asi nebude úplně nejpočetnější, že?
Lidí, kteří fotí minerály, bude v republice víc. Zabývají se tím vědci, kteří dělají například zvětšeniny pod mikroskopem. Ale co se týká pohledů na lokality, struktury různých vrstev a podobně, takových je nás opravdu málo. Pro mnoho lidí je to totiž velice nezajímavé. Prostě šutry. A já chtěl ukázat, že i kameny mají své příběhy. Myslím si, že je dobré, aby člověk věděl o zemi, kde žije, i o trochu víc. Nejenom po tom chodit a říkat, jak je to hezké. Ale vědět, že se tam něco odehrávalo, že krajina prošla složitým geologickým procesem, sopečnou činností. A pak přichází historie hornictví. A lom, to je otevřená paměť krajiny. Proto se také výstava jmenuje Paměť kamenů v české krajině.