Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Dostala se až do OSN. Byla to pro mě výzva, říká mladá dívka z Mostu

  11:02
Zuzana Vuová z Mostu nastoupila v 25 letech do Organizace spojených národů jako první česká mládežnická delegátka. Teď tam už má i stálou práci. Rok pomáhala rozvíjet arabské státy, na další misi vyrazí do africké Keni.

Mostečanka Zuzana Vuová. | foto: Ondřej Bičiště, MF DNES

Na gymnáziu měla samé jedničky, přesto byla nespokojená. Stíhal ji pocit, že se nerozvíjí. Proto se Zuzana Vuová rozhodla v 16 letech odjet dodělat střední školu do USA. A odvážným krokem odstartovala „zahraniční misi“, která záhy nabrala hodně prestižní směr. Dostala se do OSN. 

Fotogalerie

Za pár dnů nás čekají prezidentské volby. Už víte, komu dáte svůj hlas?Mám určitou představu, ale stoprocentně rozhodnutá ještě nejsem.

Už jste zaslechla názor, že je jedno, kdo bude na Hradě sedět?
Bohužel zaslechla. Jeden to prohlásí, druhý mu dá za pravdu, postupně se to načte a vzniká nečinnost a apatie, která je podle mého názoru nebezpečná. Takhle přece nejde uvažovat. Zní to jako hrozné klišé, ale možnost volit je příležitost, jak ovlivnit další kroky České republiky. Osud země nám nemůže být lhostejný. Společnost si tvoříme my všichni.

Narážím tou otázkou na výsledky analýz, podle kterých jsou mezi národy mladí Češi politicky nejapatičtější. Vy sama se s mladými lidmi setkáváte na besedách, kterých jste za poslední rok coby mládežnická delegátka OSN absolvovala mnoho. Jak to vidíte?
Je skutečně patrné, že zájem o politiku u mladých není velký. Na těch besedách často padá slovo znechucení. Výjimkou nejsou besedy, kdy studenti nemají žádné otázky. Někteří se mi otevřeně přiznají, že je současné dění nezajímá. Ostatní se možná stydí.

Proč tomu podle vás tak je?
Ve škole jsou studenti zvyklí jen poslouchat. Extrémně záleží na učitelích, jak přistupují k výuce, zda připouštějí diskusi. Biflování v dnešní době nestačí. Schopnost samostatného myšlení, přemýšlení v souvislostech a umění komunikovat jsou dnes při rychle se měnícím pracovním trhu klíčové. Snažím se třeba studenty vést k tomu, aby zakládali na školách parlamenty a v jejich rámci debatovali.

Pomáhá vám při besedách, že pocházíte z města, které nemá zrovna nejlepší pověst?
Určitě. Jednu z vůbec nejlepších besed jsem absolvovala na gymnáziu v Rumburku, malém městě ležícím ve znevýhodněném regionu. Studenti byli nadšení, když zjistili, že je holka z Mostu v OSN. Měli spoustu dotazů, skvělé názory. Řekli mi, že jim konečně přijel přednášet někdo jiný než člověk z Prahy. Někdy ale narazím. Pamatuji si, jak jsem jednou zmínila, že jsem vyrostla v Mostě, a ozvalo se – jé, to je mi vás teda líto (smích). Já jsem ale na to, odkud pocházím, pyšná.

A jak se tedy holka z Mostu stala první českou mládežnickou delegátkou v OSN?

Na Facebooku jsem si náhodou všimla, že Česká rada dětí a mládeže pořádá první ročník výběru mládežnických delegátů. Do uzávěrky tehdy zbýval jediný den. Sice jsem splňovala všechny předpoklady, ale vůbec jsem nepomýšlela, že bych mohla uspět. Zároveň jsem cítila, že jestli se nepřihlásím, budu toho litovat. Věděla jsem, že tento program fungoval v jiných zemích, a vždycky jsem si říkala, že bychom ho měli mít i u nás. Hodně mě to lákalo.

Zuzana Vuová

  • narodila se 9. září 1991 v Mostě
  • bakalářský titul získala na Pomona College v Kalifornii, kde studovala politologii a románské jazyky, magisterský titul má z London School of Economics and Political Science, kde byla jejím oborem hospodářská politika Evropy
  • v létě 2016 se stala první českou mládežnickou delegátkou v OSN, loni tam získala i stálou práci
  • hovoří česky, vietnamsky, anglicky, francouzsky a španělsky, začala se učit arabsky
  • ráda běhá, připravuje se na svůj druhý maraton 

Co všechno ta pozice obnášela?
Hlavní náplní bylo hájit a zastupovat práva mladých lidí. Zastupovala jsem českou mládež na různých jednáních přímo v OSN a komunikovala jsem s tuzemskými ministerstvy. Nejvíc času ale zabraly právě besedy po Česku, na kterých jsem studentům přibližovala práci OSN a snažila se je inspirovat, aby byli aktivnější. Můj mandát delegátky na konci roku vypršel, ale po besedách budu jezdit pořád, protože mě to moc baví a vidím v tom smysl.

Kromě toho jste navíc v OSN získala i stálou práci. K tomu došlo jak?
V OSN každoročně otevírají přijímací řízení vždy pro konkrétní obory a zrovna v roce 2015 jím byly sociální otázky, což mě hodně zajímá. Českou republiku k tomu přijímacímu řízení přizvali. Já si znovu řekla, že za zkoušku nic nedám. Základní podmínky jsou, že musíte být z přizvaného členského státu, pod 32 let a alespoň bakalář. Z každého toho členského státu pak vybrali 40 nejlepších a pozvali je na písemné testy. Při těch už vám konkurují i z ostatních zemí, a dokonce i sami zaměstnanci organizace na nižších pozicích. Za sedm měsíců přišel e-mail s výsledkem. Podle statistik jsem měla menší než půlprocentní šanci uspět, a tak jsem ve zprávě hledala sousloví „je nám líto“. Nebylo tam. Písemnou zkouškou jsem prošla a zvali mě na pohovor, který probíhal přes Skype se čtyřčlennou komisí. Celé přijímací řízení trvalo 13 měsíců.

Co bylo pak?
Pak už musíte jenom čekat, jestli se vám ozvou. Nemáte totiž zaručené, že práci dostanete.

Takže za sebou máte třináctiměsíční martyrium, ve kterém jste uspěla, a pořád ještě nevíte, jestli budete mít práci v OSN?
Tím výběrovým řízením jsem nezískala práci, ale dostala jsem se na seznam uchazečů o ni. Záleží na druhé straně, zda si vás vybere. Já měla štěstí, za pár měsíců jsem dostala nabídku z Libanonu. Připadalo mi to neuvěřitelné. Ve 25 letech do OSN.

Jaká byla v Libanonu vaše náplň práce?
Sociální otázky členských států z arabského světa. Spoustu času jsem věnovala třeba snaze zlepšit přístup lidí s postižením na pracovní trh a posilovat systémy sociální ochrany, primárně prostřednictvím analýz či poskytováním technické podpory státům.

Bejrút teď ale opustíte a přesunete se na dva roky do Keni. Co vás čeká tam?
Docela to prožívám, protože Bejrút jsem si moc oblíbila. Ale čeká mě Afrika, nový kontinent a nová výzva. Když mi zavolali, že jsem dostala post v Keni, ptala jsem se, jestli to není chyba. Vybrali si mě totiž bez pohovoru, čistě na základě životopisu. Budu pracovat na rozvoji technických kapacit. Konkrétně se budu zabývat zlepšováním měst a lidských sídel. Co do zaměření to bude úplně jiné než v Libanonu.

V zahraničí žijete už od 16 let. Tehdy jste se rozhodla odjet dostudovat střední školu do USA. Co byl ten zásadní moment, který vás k tomu rozhodnutí postrčil?
Během studia na víceletém gymnáziu v Mostě jsem si uvědomovala, že se vlastně jen učím nazpaměť a nevyvíjím se. Zlomový moment přišel ve chvíli, kdy nám při dějepise učitelka položila otázku, která neměla jasnou odpověď, a bylo na ni potřeba vlastní myšlení. A mě to tehdy rozhodilo. Navštěvovala jsem gymnázium pátý rok a říkala si, že jsem se po těch letech nenaučila sama přemýšlet. Věděla jsem, že potřebuji výzvu, a začala jsem hledat možnosti. Našla jsem si agenturu, která mi zajistila bydlení v americké rodině, a odletěla studovat školu do americké Nevady.

A?
Ta škola byla špatná (smích). Skoro jsem měla pocit, že jsem si v mnoha předmětech, třeba v matematice, nepomohla. Na druhou stranu jsem si mohla vybrat předměty různé obtížnosti, což mi umožnilo zaměřit se na studium cizích jazyků, které mě zajímaly. Pak se mi podařilo dostat na skvělou vysokou školu v Kalifornii.

Co rodiče, když jste za nimi v 16 letech přišla, že chcete odjet takhle daleko?
Samozřejmě, že měli obavy, ale viděli, že o to moc stojím a že mi to může pomoci. Hůře přijímali, když jsem na začátku loňského roku přišla s tím, že se stěhuji do Libanonu. Řekla jsem, že mám dobrou a špatnou zprávu, přičemž ta dobrá je, že jsem dostala fantastickou práci. Došlo na tu špatnou a mamka vyhrkla: Kde to je? Tušila, že znovu vyjedu mimo Čechy. Báli se, že budu v zemi, která sousedí se Sýrií. Ale upřímně, já se tam cítila bezpečněji než v Mostě.

Přesun do Afriky už vzali v pohodě?
Mnohem lépe, už si přece jen zvykli. Ptali se, jak tam budu dlouho. Když jsem řekla, že dva roky, tak konstatovali, že pak už mi bude 28 a nenajdu si čas na vdavky (úsměv).

V tom věku už musí být Vietnamka vdaná?
Když je vietnamské ženě 30 a není vdaná, považují to starší generace za divné. Pojetí rolí mužů a žen je u nich pořád hodně tradiční. Někdy říkají, že žena by neměla být příliš emancipovaná, aby se jí muži nebáli a měli o ni zájem. U naší mladší generace už se to myšlení mění, pro ty starší jsem holt taková rebelka. Naštěstí jsou moji rodiče liberální.

Styděla jste se někdy za to, že jste Vietnamka?
Když jsem byla malá, brala jsem svůj původ těžce, protože byl terčem urážek od ostatních dětí. Pokřikovaly na mě třeba, že něco pašuji, že jsem ilegál. Na druhou stranu mě to pohánělo. Říkala jsem si, že když budu stejně dobrá jako oni, tak mě lépe přijmou mezi sebe. V létě jsem proto například četla učebnice dopředu. Myslím, že dnes spousta lidí vnímá naši komunitu lépe právě díky pilnosti vietnamských studentů. Pomáhá k tomu také bezesporu fakt, že řada Vietnamců je velmi úspěšná a uměla se prosadit. Ale pořád ještě je tu mnoho lidí, kteří nás vnímají negativně.