Před více než 40 lety zachránil barokní kostel sv. Máří Magdalény v Zubrnicích na Ústecku, založil zde známý skanzen a pomohl zachránit mnoho historicky hodnotných budov a technických zařízení.
Za svůj celoživotní přínos českému muzejnictví a záchranu národopisně cenné lokality převzal František Ledvinka, zakladatel a vedoucí zubrnického skanzenu, z rukou ministra kultury v demisi Ilji Šmída prestižní cenu Artis Bohemiae Amicis (Přátelé českého umění).
Co pro vás znamená cena Artis Bohemiae Amicis?
Je to krásné ohodnocení mé celoživotní práce nejdříve jako ředitele Vlastivědného muzea v Ústí nad Labem a pak v Zubrnicích, kde jsem se snažil vybudovat muzeum a samotný skanzen. Neděláme jen architekturu, ale i přírodu okolo a v údolí u Lučního potoka chceme vybudovat ekomuzeum. Chceme tu mít naučnou mlynářskou cestu a navrátit celému údolí původní vzhled z poloviny 19. století. Tím, alespoň si myslím, je náš skanzen unikátní. Jedinečný je i tím, že je v živé vesnici, což žádný jiný skanzen v republice není. Vytváříme realistický obraz vesnice, protože máme řadu krásných zděných domů, které doplňujeme o detaily.
Co se ve skanzenu děje aktuálně?
Spadáme pod Národní památkový ústav a ten letos pořádá výstavu k osmičkovým výročím, jejíž součástí budeme i my. Půjde o několik výstav. První bude přímo na návsi, umístíme tam pulty s dochovanými fotografiemi obce. Namíříme je na místa, kde byly krásné objekty, které byly úplně nesmyslně zbourány. Chceme připomenout, jak vesnice vypadala nádherně a jak byla po roce 1948 necitlivostí postupně ničena. Já s kolegyní připravujeme druhou výstavu. Máme staré fotografie z Ústecka, na kterých jsou zachyceny různé objekty lidové architektury, které byly strženy. Na výstavních panelech budou vždy dvě fotografie – jak to vypadalo v minulosti a jak dnes. Předposlední výstava se zaobírá historií od roku 1918 do současnosti a zaměří se na změny, které v Zubrnicích v tomto období proběhly. Poslední výstavu chystáme v zubrnickém kostele.
V tom kostele, díky kterému celý skanzen vznikl?
Ano, byl to sedmý kostel, který se měl v ústeckém okrese zbořit, a my ho zachránili. V 70. letech, když jsem působil jako ředitel ústeckého muzea, přišla za mnou jedna památkářka, abych našel způsob, jak ten kostel využít a zachránit. My měli nouzi o depozitáře, a tak jsme kostel využili k těmto účelům. Jeho mobiliář se nám nedochoval, protože jej lidé rozkradli a zničili. Například barokní dubové lavice posloužily jako otop při čarodějnicích, takže zubrničtí svazáci měli největší oheň v okolí. Naštěstí máme interiér fotograficky zdokumentován, takže můžeme formou výstavy ukázat, co kde bylo. Aktuálně se nám podařilo zachránit dva obrazy z původního mobiliáře. Našli jsme je na faře v Benešově nad Ploučnicí. Jedná se o oltářní obraz sv. Máří Magdalény (jíž je kostel zasvěcen) a obraz sv. Floriána. Oba budou součástí výstavy.
Neplánujete vydat nějakou publikaci o Zubrnicích a vaší práci?
Máme na letošek v rámci oslav ke 30. výročí otevření skanzenu jednu publikaci v plánu a doufám, že se nám podaří ji vydat, protože máme hodně práce. Ale samozřejmě bychom chtěli veškerý materiál, který máme a získáváme průzkumy v terénu, zužitkovat ve velké reprezentativní publikaci. Jestli se nám to podaří a budeme mít dost peněz, tak v budoucnu určitě něco vydáme.
Když už mluvíte o penězích, máte jich na provoz skanzenu dost?
Jako každý rok máme málo peněz, to je takový evergreen, ale hlavně je nás málo. Děláme to v sedmi lidech a ve srovnání s ostatními republikovými skanzeny je to opravdu podhodnocené. Všichni jedeme nadoraz a občas je problém to zvládnout. Náš skanzen má ale obrovský potenciál a budoucí ekomuzeum a využívání krajiny nikdo jiný zatím nedělá.
Jaké jsou plány do budoucna?
My už nemáme další místo na rozšiřování skanzenu, takže se chceme zaměřit na mlýnské údolí. Získali jsme 20 hektarů podél Lučního potoka a tady plánujeme dostavbu pěti mlýnů, které tu dříve stály. Jeden už je hotový, druhý rozestavěný. Když jsme celé místo převzali, tak ten rozestavěný v podstatě ani nebyl. Podařilo se nám však archeologickými metodami vykopat, zachránit a vyčistit suterénní prostory a osadit ho mlýnem z Homole u Panny. Až tento mlýn doděláme, půjde o jediný svého druhu v republice ve skanzenech. Ve srovnání s dalšími skanzeny, které musí stavět znovu od začátku, my to tady máme přirozeně. Vycházíme ze starých map a leteckých snímků pořízených v roce 1947, díky tomu bude naše mlýnské údolí autentičtější.
