Její žáci jí něžně říkají Lískule, a nejen proto, že se prý neustále usmívá. Helenu Lískovou, třídní učitelku 3. A na ZŠ v Ladově ulici v Litoměřicích, mají děti tak rády, že ji poslaly do soutěže Zlatý Ámos, jež každý rok hledá nejoblíbenějšího kantora v Česku. 

Fotogalerie Zobrazit fotogalerii

Kdo vás navrhl do ankety?
Jeden žák z mé třídy, Máťa Landa, uviděl v televizi „Déčko“ reklamu na tuto anketu. Přivolal maminku, dali hlavy dohromady a dětem ve třídě pak předložil nápad. Dokonce přišel i s formulářem na podpisy. S maminkou se mě pak zeptali, jestli bych s tím souhlasila. A pak už všechno šlo velmi rychle.

Co následovalo?
Měla jsem nervy! Zpočátku jsem si myslela, že přihlášku nestihnou a mně zbude jen potěšení z přízně dětí a rodičů. Když se však všechno podařilo a přihlášku jsem uviděla na webových stránkách, tak jsem brečela štěstím.

A když jste postoupila?
Nejhezčí pocity jsem měla hned na začátku, ve chvíli, kdy mě přihlásili a všichni rodiče se radovali, že se jim podařilo mě do ankety dostat. To byl pro mě úplně největší pocit štěstí, že jsem zažila přízeň od těch, o které mi jde nejvíce. Po semifinále jsem byla spíše překvapená, že jsme to dotáhli takhle daleko. Mluvím v množném čísle, protože všechno byla kolektivní práce i dětí a jejich rodičů.

Ve finále, které se v březnu konalo v hotelu Olšanka v Praze, vás čekala řada úkolů, jak to probíhalo?
Na čtyři hlavní úkoly jsme dostali tři týdny na přípravu. Propukla velká panika, jestli to stihneme a jak to dáme dohromady. Bála jsem se, ale když jsem viděla, jak se přípravy chopili rodiče, děti i moji kolegové, nabyla jsem naději, že to zvládneme. Prvním úkolem bylo natočit třicetisekundové video o mém vztahu s žáky. Máme rádi legraci a na nahrávce jsme se to snažili ukázat.

Co další úkoly?
Dále jsme s žáky museli předvést krátkou scénku. Pojali jsme ji jako skeč o praštěné učitelce, což děti velice bavilo a hodně jsme se u toho nasmáli. Sama jsem pak měla vtipně představit naši školu. Jako čtvrtý úkol jsem měla během minuty celý sál naučit něco, co by si mohli zapamatovat na celý život. To bylo nejtěžší. Nakonec jsem vymyslela, že diváky naučím písničku, při níž po mně budou opakovat praštěné grimasy. Když to udělali, vysvětlila jsem jim, že by neměli bezmyšlenkovitě opakovat, co jim někdo cizí řekne.

Poslední úkol byl tajný...
Toho jsme se ve finále obávali všichni. Měla jsem udělat hlášení do školního rozhlasu, že přijede Jan Ámos Komenský. Snad se to povedlo, protože jsem slyšela velmi pozitivní ohlasy. Použila jsem totiž hodně zkratek, které se ve školství používají. To posluchače hodně pobavilo.

Co pro vás osobně titul Ámos sympaťák znamená?
Všichni mi mávají a šibalsky se na mě usmívají. Děti hlásí, že hlasovaly. Myslím si, že to nakoplo ke spolupráci i celý náš pedagogický sbor.

Co vám tato soutěž dala?
Je to impulz do další práce i adrenalinový zážitek, na který člověk do smrti nezapomene. Všem učitelům bych chtěla vzkázat, ať do toho jdou, protože to je veliký a krásný zážitek, sice vyčerpávající, ale stojí za to ho zažít.

Nebyla byste raději Zlatý Ámos, tedy vítěz celé soutěže?
Já sama za sebe ne, ale děti si to moc přály. Osobně nejsem žádný dravec, takže jsem byla už dost překvapená, že jsme z regionu postoupili do finále.

Jak jste se dostala za katedru, chtěla jste být učitelkou odmala?
Moje maminka říká, že hned v první třídě jsem chtěla být učitelkou, protože jsem milovala paní učitelku Košárkovou. V pubertě jsem pak měla i jiné zájmy, ale nakonec jsem na učitelskou dráhu vykročila.

Co vás na práci s dětmi nejvíce baví?
Mám ráda tvořivost a to, že každý den je úplně jiný, protože děti jsou ve své bezprostřednosti naprosto nevyzpytatelné. I když si něco naplánuji, někdy to jejich otázky a nápady zcela změní.

Co vás naopak na vaší práci nejvíce zlobí?
Nemám ráda papírování. Mám ráda přímou práci s dětmi i klid na přípravu na další den, ale nebaví mě vyplňovat formuláře.

Jak se pozná dobrý učitel?
Když o něm děti napíšou, že je kamarádský i spravedlivý zároveň. Z toho pochopím, že ony cítí moji lásku, ale současně si mohou dovolit jen to, co jim dovolím já, a mají jasně vymezená pravidla.

Jak mohou rodiče pomoci, aby učitel jejich dětí byl dobrý?
Když se s rodiči seznamuji, vždy jim říkám, že jejich dětem nabídnu veškerou svoji péči i lásku. Když mi v tomto budou rodiče důvěřovat, tak celý vzdělávací proces vyjde dobře. Když mi přestanou důvěřovat rodiče, tak to přenesou na své děti, a v tu chvíli ve třídě nastane problém. Nejdůležitější je komunikace rodičů s učitelem, aby své výtky neříkali před dětmi, ale přímo učiteli.