Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Modrotisk není jen kroj či zástěra po babičce, říká oceněná designérka

  10:34
Absolventka fakulty umění a designu ústecké univerzity Kateřina Žaludová zaujala modrotiskovou oděvní kolekcí v soutěži Národní cena za studentský design 2017. Získala tři ocenění. „Chtěla jsem ukázat, že modrotisk nemá jen historicky známé podoby, ale že s ním jde experimentovat i dále,“ vysvětluje.

Designérka Kateřina Žaludová | foto: Stanislaw Machaczek

Vaše oděvní kolekce nazvaná Indigo je zároveň diplomovou prací. Získala jste za ni několik ocenění, co to pro vás znamená?
Moje diplomová kolekce Indigo získala od svého vzniku už čtvrté ocenění. První byla cena ve slovenské soutěži Kruhy na vodě, kterou vyhlašuje Ústředí lidové umělecké výroby. Další tři ocenění jsem získala v soutěži o národní studentský design 2017. Získaných ocenění si velmi vážím a jsou pro mě povzbuzením na cestě, kterou jsem si vybrala.

Fotogalerie

Čím se vaše práce zabývá?
Téma jsem našla díky workshopu modrotisku ve Strážnici. Modrotisk jsem do té doby znala jen jako historickou techniku tisku, ale neměla jsem nikdy možnost proniknout do jeho tajů. Později jsem navštívila modrotiskovou dílnu a rozhodla se, že se o této technice chci dozvědět co nejvíce a přiblížit ji dnešním lidem.

Mohla byste čtenářům popsat, co to je modrotisk?
Modrotisk je stará technologie negativního tisku. Tedy laicky řečeno nejsou to bílé vzory tištěné na modrou tkaninu, ale nanášení separační hmoty „popu“ na bílou látku a následné zbarvení celé metráže do modra.

Jak se to dělá?
Nejtradičněji se tisk provádí pomocí ručně vyřezávané dřevěné či kovové matrice. Potištěná tkanina se po deseti až čtrnáctidenním schnutí namáčí v barvicí indigové lázni. Na barvení indigem je nejzajímavější, že tkanina zmodrá až oxidací na vzduchu. Látka se tedy ponoří do barvicí lázně, vytáhne se a nechá na vzduchu zmodrat. Tento proces se pětkrát opakuje. Nakonec se pop odplaví ve slabém roztoku kyseliny sírové.

Zkoušela jste různé materiály a barvy, jaké výsledky to přineslo?
Zkoušela jsem tisk a probarvování velké škály materiálů od různě silné bavlny přes len, vlnu, hedvábí, viskózu až po umělé textilie. Kromě nedobarvení na směsových nebo příliš strukturovaných látkách došlo i k chemické reakci mezi barvou metráže a indigem, díky níž se obarvilo nejen pozadí ale i odseparovaný vzor. Z těchto pokusů tak vznikla barevnostní škála kolekce.

Čím myslíte, že vaše kolekce nejvíce zaujala?
Chtěla jsem ukázat, že modrotisk neznamená folklorní kroj ani zástěru po babičce, ale že dovede být zcela současný. Tomu jsem přizpůsobila i střihy. Zdá se mi, že potištěné látce sluší jakási nestřihovost, volné ložení. Vycházím proto z opravdu jednoduchých tvarů splývajících na lidském těle. Modrotisk využívám většinou jako podšívku, která podpoří tvar.

Jak jste se k oděvní tvorbě dostala?
Na střední škole jsem studovala umělecké zpracování keramiky a porcelánu. Po maturitě jsem několik let pracovala v propagačním oddělení litoměřické firmy Hennlich. Myslím, že mi toto období pomohlo v určitých směrech dospět. Po čase jsem se rozhodla vrátit se do školy a na Fakultě umění a designu UJEP jsem vystudovala obor oděvní a textilní design.

Co vás na této práci nejvíce baví?
Vždy hledám nějaké řemeslo či zpracování, které mne něčím přitahuje, a chtěla bych jej využít jiným než obvyklým způsobem. Ráda zkouším nové věci, ať šlo o zpracování nalezených větví pro kolekci kabelek, či ruční prořezávání ornamentů do kůže.

Svou první cenu na vysoké škole jste získala už za bakalářskou práci. Čím se zabývala?
Bakalářská práce se zabývala oděvem a krajkou. Pro tu jsem si vybrala opět velmi netradiční ztvárnění, kterým bylo ruční prořezávání vzorů do kůže. Výsledkem pak byla desetidílná oděvní kolekce, za kterou jsem v roce 2015 získala hlavní cenu v soutěži Arcolor.