Cestou na jizerskohorskou rozhlednu Královka míjejí lidé s kočárky nebo cyklisté nenápadný dřevěný domek s lehce zarostlou zahradou. Řada z nich spontánně zdraví jeho obyvatele Dalibora Dědka. Toho času od pilin z řezaného dřeva a v montérkách.

I když se navzájem neznají, na Dalibora Dědka volají pozdrav už z dálky. Možná vědí, že zakladatel a spolumajitel společnosti Jablotron by si mohl užívat vydělané miliony, místo toho se ale snaží zlepšovat nejbližší okolí a pomáhat na nejrůznějších „frontách“. Třeba seniorům s demencí nebo dobrým učitelům.

Díky Nadaci Jablotron se teď mimochodem návštěvníci Jizerek dozvídají, že na nedalekých Hrabětických loukách bývalo, pro někoho možná překvapivě, letiště.

Řízení firmy jste už předal, i když Jablotron spoluvlastníte. Proto řežete dřevo takto uprostřed týdne?
Zavedl jsem si pár takových vymožeností. Od té doby, co jsem předal otěže v Jablotronu, tak jsem si udělal volné středy. To jsem přestal chodit do práce. Zrovna jste se trefili. Snažím se vypnout. Je to moc dobré na přemýšlení. Předtím, když byl člověk namočený v tom výkonném řízení, bylo to občas jako jízda na kolotoči. Pak jsem si asi před dvěma lety zavedl druhý luxus. A to, že v pátek hlídám vnoučky. Ve čtvrtek večer je vyfasuju a o víkendu je vracím. To je velká dobíječka.

Neměl jste někdy pocit, že firma bez vás nefunguje?
To víte, že jo. Největším problémem bylo se ho zbavit. Jsem hrozně netrpělivý a jak všechno nešlo podle mého rychle kupředu, tak jsem na to neměl trpělivost. Často jsem i věci po někom dodělával. Kolega má daleko větší schopnost delegovat věci na jiné.

Je o vás hodně slyšet i kvůli Nadaci Jablotron, která podporuje různé veřejně prospěšné věci. I díky ní teď okolní louky, na které se díváme, neskoupili spekulanti. Proč vám to vadilo?
Vezmu to šířeji. Vždycky jsem toužil vidět Paříž, Londýn nebo New York. Jenže když jsem tam pak pobyl, uvědomil jsem si, jak je to u nás strašně krásné, jak rychle se dostaneme do úžasné přírody, které si musíme vážit. Když jsem se odstěhoval do Jizerek, viděl jsem snahy udělat z těch Hrabětických luk golfové hřiště a já nevím, co ještě. Zemědělec, co to tu obdělával, říkal: ‚No já to tu asi prodám.‘ Říkal jsem si, že by byla škoda, aby sem přestali chodit jeleni a nebyla tu klasická horská louka. Tak jsme to koupili. Dnes už je to vloženo do nadace. A louky zůstanou loukami.

Nedávno jste mezi Prezidentskou chatou a kapličkou v Hraběticích vybudovali sedm nových tabulí, kde se lidé dozví zajímavosti vážící se k danému místu. Co jste chtěli lidem stezkou sdělit?
I já jsem se postupně od starousedlíků nebo pamětníků dozvídal, co kde je. Říkal jsem si: ‚Hrome! bylo by dobré, kdyby tu bylo nějaké poučení, když tu maminky nebo tatínci chodí s kočárky.‘ Uvědomujeme si, že mezi kapličkou a Královkou nebo Prezidentskou chatou chodí spousta lidí. O víkendech jsou to zástupy. A tady se to přímo nabízí. Byl bych rád, kdyby to lidem něco dalo.

Překvapilo mě, že tu bývalo letiště. Jak jsem se dozvěděl z tabule, začalo se budovat v roce 1947. Startovalo se na něm pomocí navijáku a letouny se mohly dostat až do výšky 700 metrů. A dokonce tam býval i zděný hangár. Nic z toho už dnes není.
No, ano. Já jsem se to dozvěděl od toho zemědělce, od kterého jsme kupovali louky. Pamatoval, že když tam jezdil se sekačkou, tak tam byl naviják. Stejně tak zajímavá je podzemní štola z Josefodolské přehrady do úpravny vody Bedřichov. Mám radost, když jedu okolo na koloběžce nebo na kole, že se tam lidé zastavují a říkají si, že to třeba nevěděli.

Bylo těžké sehnat všechny ty dobové fotografie a informace?
Fotky jsme získávali z archivů nebo nám je nosili lidé. Tabule ale vznikaly velmi dlouho a bolestně. Udělat takové cedule je normální stavba. Se stavebním povolením, s územním rozhodnutím. Prostě se vším všudy. A protože to je sedm cedulí, je to sedm staveb. Proto to nebyla žádná legrace. Sehnat fotografie byla proti tomu úplná hračka. (smích)

Počítáte s tím, že se ještě objeví nová větev stezky?
Ani jsme o tom neuvažovali. Uvidíme. Zas aby nebyly Jizerky zarovnané různými informačními cedulemi. Za stejně důležité považuji projekty jako ten, který jsme dělali na louce od Kapličky směrem k rozhledně Slovanka. Lidé si tam vychodili a vyjezdili stezku a voda tam dělala erozi. Zemědělec z toho byl hrozně naštvaný, snažil se všechny ty turisty a cyklisty vypudit. Říkali jsme ale, že tam lidé tu cestu potřebují. Tak jsme tam nechali udělat štěrkovou zpevněnou cestu. Také jsme na to museli žádat o povolení.

Přibývá lidí, kteří vás žádají o peníze na podporu různých projektů? A musíte je také odmítat?
To ano. Největší školou pro mě bylo, když jsem se v roce 1994 stal Podnikatelem roku. A jediná opravdu měřitelná veličina, co potom následovala, bylo množství žádostí o sponzorování všeho možného a nemožného. Tehdy jsme dostali asi tři tisíce žádostí. To nám dalo školu a stanovili jsme si priority a oblasti, do kterých chceme peníze dávat. Samozřejmě, že těch žádostí je ohromná spousta. Ale mám tam šikovné lidi, kteří jdou v duchu těch stanovených pravidel. Porušujeme je jen zřídka. Třeba když se vám stane, že z kanceláře vidíte, že na přechodu porazí auto chodce, napadne vás, že by bylo dobré nasvítit přechody. Také tedy občas děláme věci, co v dlouhodobém plánu nejsou. Ale takový je asi život.

Jaký projekt vám za poslední dobu udělal radost?
Spousta z nich mi dělá radost. Ale jeden z takových docela náročných oříšků byl Domov pro seniory zbudovaný z bývalé Bižuterie, který jsme vybudovali v Jablonci pro 110 klientů. Je tam zhruba asi 75 zaměstnanců. Je certifikovaný právě pro péči o seniory s demencí nebo s těžkým zdravotním postižením. Doktoři jsou schopni prodloužit lidský život, ale bohužel ne kvalitu života. Když senioři začnou trpět demencí a mají vážné problémy, je to velký problém pro rodinu. Kdo se nestará o dementního rodiče, neví, o čem je řeč. Je to strašná řehole. Jsem proto ohromně rád, že domov funguje. Když se tam člověk přijde podívat, tak to tam voní, ti lidé jsou spokojení. Je to největší zadostiučinění. Bohužel těch míst je pořád málo.

Blíží se volby. Neuvažoval jste o tom, že byste se ještě jednou pokusil kandidovat? (Loni Dalibor Dědek kandidoval za hnutí Starostové a nezávislí jako lídr kandidátky v Ústeckém kraji. Po necelém měsíci kandidátku opustil, pozn. redakce.)
Po těch třech týdnech loňského „Stanování“ jsem se opravdu utvrdil ve svém názoru, který jsem měl už dávno předtím. A sice, že se Dědek na politiku nehodí. Na politiku musí být speciální typ lidí, kteří mají trpělivost, totální odolnost, jsou schopní dělat kompromisy. Já jsem člověk, co je rád, když se věci hýbou kupředu. Když vidím, že partner, se kterým mám udělat dohodu, je člověk, kterého si z nějakého důvodu nevážím, tak se s ním nechci bavit. I do firmy jsem si vždycky vybíral lidi tak, aby tvořili dělný tým.

Pokud ale do politiky nebudou chodit slušní lidé, její úroveň se nikdy nezmění.
Já jsem také přesvědčen o tom, že do politiky musejí jít slušní lidé. Ona jich tam řada je. Ale bohužel ti neslušní nebo mizerové dostávají pořád velký mediální prostor. I proto spolupracujeme s Nadací Via, kde se rozjíždí projekt podpory vstupu do komunální politiky. Via podporuje ty různé buditele v jednotlivých regionech. Lidi, co si vzpomenou opravit kapličku nebo prostě udělat něco víc než jen pro sebe. Myšlenkou je dát těm lidem podporu, aby šli do komunální politiky pokud na to jen trochu mají. Uvědomil jsem si, že politika se dá dělat buď odshora, o což jsem se malinko pokusil loni, než jsem zjistil, že tudy pro mě cesta nevede. Nebo odspoda. A to je myslím daleko lepší. Když děláme konkrétní věci užitečné pro ostatní. Říkám, že každý může dělat politiku. Může buď mrmlat, že svět okolo není takový, jaký by chtěl, nebo pro to něco udělat.