I kůň potřebuje volno, jinak může vyhořet jako člověk, říká terapeutka

  16:12
Pro koně se Michaela Burdová nadchla již v dětství. Tak trochu díky kamarádce, s níž nejprve chodily se psy na cvičák. Zprvu svou velkou vášeň musela před rodiči tajit, nyní se však v Černé na Žďársku věnuje hiporehabilitaci. Má klienty z celé Vysočiny.

„Kamarádka ke psům najednou přestala docházet a já zjistila, že přesedlala na koně. To mě lákalo vždycky, ale neodhodlala jsem se k tomu. Mimo jiné i kvůli mámě, která by mi to nedovolila. Bydleli jsme tehdy ve Staré Boleslavi, byl to všude samý les a na jízdárnu se muselo jít daleko,“ vypráví Michaela Burdová.

Ke koním tedy začala chodit tajně, pach zvířat a hnoje ji však brzy prozradil. „Když si pak ale máma dala moji fotku ze závodů pod sklo, bylo jasné, že mám vyhráno,“ vzpomíná letos sedmapadesátiletá žena, za níž nyní do Černé na Velkomeziříčsku míří klienti z celé Vysočiny.

Se Sdružením Ambra pomáhá lidem s různým druhem postižení, nabízí jim hipoterapii i mnohé další aktivity s koňmi.

V čem vlastně hipoterapie spočívá, proč je tolik vyhledávaná?
Hipoterapie je fyzioterapie, kde kůň v podstatě slouží jako balanční plocha, a impulzy, které od něj člověk přijímá, musí klientova centrální mozková soustava nějak zpracovat. A protože mechanismus chůze u koní je prakticky stejný jako u lidí, mozek klienta tento mechanismus snímá a tělo se pak jako při chůzi začne chovat. Dítě, které je na počátku zhroucené a spastické (v křeči, pozn. red.), se na koni postupně začne pěkně rovnat, lépe dýchat, drží rovnováhu, získá sebejistotu… Dnes se hipoterapie využívá s úspěchem u dětí od dvou měsíců věku. V tomto raném období rychlého vývoje má totiž největší vliv.

Co je hipoterapie

Nejznámějším hiporehabilitačním oborem je hipoterapie - fyzioterapeutická metoda využívající hřbet koně pro nácvik a obnovení pohybu. Protože je koňský hřbet prostorný, může se na něm ležet, sedět, klečet, opírat o balony a polštáře nebo i sedět ve dvou (terapeut s klientem). To je důvod, proč mohou hipoterapii absolvovat miminka i dospělí v pokročilém věku.

Informace lze získat například na webu hiporehabilitace-cr.com.

Zdroj: Česká hiporehabilitační společnost

Hipoterapie je ale pouze součástí komplexní hiporehabilitace. Co do této oblasti ještě spadá?
Hiporehabilitace má různé formy: hipoterapii, aktivity s využitím koní, psychoterapii pomocí koní a potom parajezdectví, paravoltiž a podobně. Jde o hodně komplexní metodu, kde se všechny uvedené formy v podstatě prolínají.

Jak dlouho se vy osobně hiporehabilitaci věnujete?
Začala jsem ji dělat už někdy v roce 1992, ale to bylo ještě v Polabí na Mělnicku. Po devadesátém roce jsem totiž prohlásila, že odteď už budu dělat jen to, co mě baví. A začala jsem provozovat jezdeckou školu. Tehdy mi kamarádka, co studovala zdravotnickou školu, donesla výstřižek z časopisu o hiporehabilitaci. Zaujalo mě to, tak jsme se spojili s odborníky, zjišťovali vše dostupné a pustili se do toho. V Černé na Vysočině jsme s koňmi zakotvili v roce 2002 a na žádost některých rodičů jsme nakonec i tady začali dělat hiporehabilitaci a založili tu pod hlavičkou spolku Ambra hiporehabilitační středisko. Je nás poměrně dost - vodiči z řad dobrovolníků a osmnáct let patří do týmu i zkušená zdravotnická pracovnice s kurzem hipoterapie, Hana Išová z Nemocnice Nové Město na Moravě.

Měli jste hned dost klientů?
Už jsme tehdy měli zkušenosti z Polabí, kde k nám chodilo opravdu hodně handicapovaných, a bylo to tehdy velmi náročné - pro nás i pro koně. Takže jsme si nabrali dětí raději méně, ačkoli zájem byl velký. V současné době máme skupiny víceméně stálých klientů - jezdí k nám třeba stacionář ze Žďáru nad Sázavou a z Březejce, dále žáci žďárské speciální školy a také individuální klienti z různých koutů Vysočiny.

Fotogalerie

Jak koně na práci s handicapovanými připravujete?
Úplně na začátku je samozřejmě musíme postupně zvykat na různé zvuky, ruchy nebo nenadálé pohyby a dotyky, aby na ně reagovali klidně. Musejí vědět, že když jsou u rampy a klient na ně nasedá, tak se prostě musí stát. Naše koně už ale mají léta zkušeností, to byla pro ně ta nejlepší škola. A jejich mladé nástupce připravujeme na nově koncipované specializační zkoušky hiporehabilitačních koní v rámci České hiporehabilitační společnosti. Vycvičení koně už pak dobře poznají, kdy se pracuje a mají na zádech klienta, a kdy se naopak mohou vyřádit s někým z nás na vyjížďce nebo na vytrvalostních závodech, které s nimi také jezdíme.

Takže relax je pro koně také velmi důležitý?
Rozhodně. V provozu jsme od úterý do pátku, v pondělí mají koně volno, což důsledně držíme už nějakých pětadvacet let. V sobotu s nimi vyrážíme hlavně na vyjížďky a mají samozřejmě i zimní pauzu, kdy funguje pouze dětský kroužek nebo občas přijíždějí takoví ti skalní klienti, jimž nevadí špatné počasí. Nejlepší relaxací je ale pro koně samozřejmě pobyt na pastvě, kdy mají možnost být jen koněm. Je potřeba, aby si psychicky odpočinuli. Někdy je zatěžujeme fakt dost a odpočinek je pro ně velmi důležitý, aby nevyhořeli. I kůň totiž může vyhořet, stejně jako člověk.

Koně asi mají také svoje nálady, že?
S koňmi a jejich vrtochy je to jako u lidí. Někdy je vidět, že se na klienty vyloženě těší, jdou hned nadšeně k nim. Jindy se naopak, jen co vidí děti, snaží po anglicku zmizet, protože prostě na trénink nemají náladu. Tím, že máme ale koní víc, tak je tu vždy některý, který je k dispozici a ve správném rozpoložení. A náš poník, respektive ponička Čiperka, již využíváme k paravozatajství, ta svoji práci bezvýhradně miluje snad vždycky, zvlášť když pak přijde nějaký pamlsek za odměnu.

Proč jste se pustili zrovna do paravozatajství?
Tuto činnost jsme rozjeli, protože naši klienti postupně rostou a těžknou. Pro koně je to pak už hodně náročné, navíc je mnohdy problém těžšího a hůře pohyblivého člověka na hřbet koně vůbec dostat, natož ho tam ještě bezpečně jistit. Proto jsme pořídili právě Čiperku, která táhne vozík, takzvanou sulku, v níž se klient veze. Není to ale tak, že by si tam člověk pouze seděl, koukal a nic nedělal - musí i vsedě držet rovnováhu, řídit koně… A v neposlední řadě je to pro jezdce také velká psychická vzpruha a zážitek.

Jakou váhu poník zvládne v takovém vozíku utáhnout?
Pro naši poničku není problém ani klient, který má sto kilo.

Před čtyřmi lety jste se začali věnovat ještě paravoltiži. Můžete přiblížit, o co jde?
Je to disciplína, při níž jde kůň na delším laně - lonži, v kroku dokola a jezdec na něm cvičí při hudbě sestavy cviků. Některé jsou povinné, ale dělají se i volné sestavy, kde si může každý na vybranou hudbu vytvořit vlastní choreografii. Paravoltiž je výborný hlavně pro děti, jež už déle chodí na hiporehabilitaci a mají se od ní pak díky paravoltiži ještě kam posunout. Zkusili jsme to, má to úspěch. Tento týden pořádáme již třetí závody a po čtvrté míříme na mistrovství České republiky a snad za další medailí. Máme tři takzvané lonžéry a dvě trenérky, nemluvě o tom, že by vše nemohlo fungovat bez zapojení rodičů.

Jaký přínos to pro handicapované má?
Je to pro ně nejen výborné fyzické cvičení, ale i velká psychická vzpruha. Při soutěži mají krásné dresy, hraje hudba, pozornost se soustředí jenom na ně, dekorováni jsou pak všichni, co jeli, nejenom vítězové. Navíc je to už sport, který spadá pod Českou jezdeckou federaci, takže tam existuje i návaznost na národní šampionát, což přináší větší motivaci jak u dětí, tak u jejich rodičů, kteří jsou pak na své potomky o to víc pyšní.

Co obnáší trénink na takové závody?
Není to samozřejmě jen zábava, ale i dril. Máme tu instalovaný speciální osedlaný sud na kovových nohách, na kterém se trénuje. A než dítě vypustíme cvičit na koně, musí všechno zvládnout na sudu. Aby do koně nerylo špičkami, sedělo tak, jak má, a aby provádělo cviky skutečně správně. Obvykle mají tedy děti za sebou něco z hiporehabilitace, povozí se na koni, vyzkoušejí si ježdění, ale než na koni začnou opravdu cvičit, stráví na sudu dost času.

Jakým způsobem klienti hiporehabilitaci hradí? Pomáhají jim nějak třeba pojišťovny?
Bohužel ne, pouze v případě fyzioterapie u některých typů postižení u úplně malých dětí. Jinak našim klientům přispívá třeba Asociace rodičů a přátel zdravotně postižených dětí Velké Meziříčí a Žďár nad Sázavou a zbytek si hradí rodiny vesměs samy. Musím ale říci, že s asociacemi je výborná spolupráce - díky té velkomeziříčské třeba máme tady na kolbišti krásný domeček se zázemím. Skvěle fungují i doprovody dětí - speciální pedagogové, co sem jezdí například ze žďárské speciální školy nebo ze stacionáře. Pomáhají, jsou pro to zapálení, panuje mezi námi souznění… To vše vytváří pozitivní atmosféru, kterou vnímáme my, děti i koně. Také to je důvod, proč hiporehabilitaci nechceme dělat masově s tím, že nám sem budou najíždět plné autobusy klientů. Možná bychom tak vydělali víc peněz, ale v takovém případě by tu nikdy nemohla tak pěkná rodinná atmosféra vzniknout.