Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Na Chebsku lidé nevítali vznik republiky s nadšením, říká archivářka

  9:16
Němečtí obyvatelé, kteří měli na Chebsku většinu, nechtěli být součástí nové československé republiky. Podrobnosti nabízí výstava v archivu, kterou spolu s přednáškou na téma událostí před sto lety na Chebsku přichystala odborná archivářka Státního okresního archivu Cheb Jana Kolouchová.

Kurátorka výstavy Jana Kolouchová ukazuje vyhlášku, kterou 2. listopadu 1918 chebská Městská rada dementovala obsazení Chebu a vyhlašovala zákaz shromažďování a pochodů. | foto: Martin Stolař, MAFRA

„Soužití Němců a Čechů bylo v této oblasti velmi složité a vývoj, který zde nastal ve 30. letech, je vlastně vyústěním rozporů, jež zde po celou tu dobu byly,“ říká Jana Kolouchová.

Jaké je téma letošní výstavy?
Výstava, kterou jsme rozdělili do několika částí, se týká období kolem vzniku republiky v roce 1918. Naším cílem je ukázat, že na Chebsku se situace vyvíjela poněkud odlišně. Zaměřili jsme se nejen na politické události, ale také na každodenní život obyvatel.

Den archivů

U příležitosti Mezinárodního dne archivů si lidé mohou ve čtvrtek a v pátek, vždy od 10 do 17 hodin, prohlédnout běžně nepřístupné historické prostory, v nichž archiv sídlí, ale také se dozvědí podrobnosti o tom, že vznik první republiky nebyl na Chebsku tak jednoduchý jako ve zbytku republiky.

Jak to tedy bylo na Chebsku v roce 1918?
Zatímco na české straně vše spělo ke vzniku samostatného Československa, v příhraničních německých oblastech zahájili místní boj o nový stát rakouských Němců „Deutschösterreich“. Již 18. října 1918 došlo v Chebu ke schůzce zástupců všech místních politických stran, kteří se vyslovili pro podporu vytvoření samostatné provincie Deutschböhmen, a 27. října, tedy den před vyhlášením nového československého státu, bylo na chebské náměstí svoláno na 11. hodinu shromáždění lidu za navrácení samostatnosti Chebska. O několik týdnů později, 16. prosince, však bez jakéhokoli odporu obsadily české jednotky Cheb. A postupně také Sokolov, Františkovy Lázně, Aš a Hranice. Obsazením Kraslic a Klášterce nad Ohří byla likvidace provincie Deutschböhmen dokončena. Pro místní tím započala nová epocha.

Pak už byl v Chebu klid?
Obyvatelé se sice podřídili, ale už v březnu následujícího roku začaly náhle výtržnosti. Příčinou bylo provolání, které varovalo německé obyvatele před demonstracemi, stávkami a agitací proti kolkování bankovek. Na různých místech vylepené texty začali zejména studenti strhávat. Došlo ke střetům s vojenskou policií a zatýkání, což vyústilo ve velkou demonstraci, kdy lidé za zpěvu písní Deutschland über alles a Wacht am Rhein házeli na vojáky bláto a kamení. Během incidentu došlo bohužel k usmrcení dvou lidí, studenta třetího ročníku učitelského ústavu Josefa Christla a devatenáctileté dívky Margarety Reinlové.

To asi k pokojnému soužití nepřispělo…
Část německého obyvatelstva opakovaně dávala najevo nesouhlas s československou přítomností. Němci uráželi především československé vojáky, které označovali hanlivým výrazem Tschuschen. Tiskem byla odsuzována nejen hospodářská spolupráce s Čechy, ale také například ženy, které byly viděny ve společnosti českých vojáků. Odrazem nálady a smýšlení tehdejších obyvatel je třeba novinový titulek Ne a nikdy. Nikdy se Chebsko neskloní před lvem. Lev se nikdy nestane znakem našich lidí.

Na nesnášenlivost tehdy doplatila i dominanta horní části chebského náměstí, socha císaře Josefa II. Co se stalo?
Dílo předního chebského sochaře Karla Wilferta staršího bylo původně postaveno s odkazem na liberální politické tradice. Postupem času se však socha stala symbolem nerovného boje o zachování německého elementu v západočeském příhraničí. V noci 14. listopadu 1920 strhli čeští vojáci sochu z podstavce a s její ulomenou pravou rukou odešli do kasáren. Chebané však za zpěvu Wacht am Rhein ještě téže noci sochu postavili zpět a přikovali ji železnými pruty. Poté odešli vyplenit českou školu. V odvetu za Cheb pak bylo 16. listopadu obsazeno a zabráno německé Stavovské divadlo v Praze. Socha císaře byla nakonec na základě zákona na ochranu republiky v květnu 1923 z náměstí odstraněna. Byla odvezena do klášterní zahrady františkánů.

Co ještě mohou lidé na výstavě vidět?
Jsou zde například seznamy padlých v první světové válce, je zde vystavený i registr pohřešovaných s informacemi, kde byli naposledy spatřeni nebo kde padli do zajetí. Jejich rodiny se je snažily najít i několik let po válce. V další vitríně je zaznamenán návrat mužů z fronty. Ti, kteří se z válečného pekla vraceli, už ale nebyli těmi, co odcházeli. Snažili jsme se texty doplnit obrazovým materiálem pokud možno v češtině, ale bylo to těžké. Většina písemností do roku 1945, která se zachovala, je v německém jazyce.

Ilustruje výstava i to, jaký byl život v zázemí?
Ano. Byl těžký. Muži byli na frontě a po počáteční euforii a přesvědčení, že válka bude mít rychlý spád a brzký konec, se v roce 1915 začal projevovat nedostatek potravin. Dne 28. března 1915 byly zavedeny chlebové lístky. Příděly se týkaly také mouky, masa, brambor, kávy, tuku, ale i uhlí a mýdla. Na jednoho obyvatele připadalo týdně například 1,5 kg brambor a bochník chleba.

Chebští ale originálně přispívali na válečné vdovy a sirotky. Jak?
Vznikla charitativní akce spojená s železným bojovníkem. Za drobný poplatek si mohli obyvatelé zatlouct do dřevěné postavy obrněnce hřebík vyrobený ze železa, movitější pak ze stříbra či zlata. Návrhu chebského bojovníka se ujal místní sochař Karl Wilfert mladší roku 1915. Dnes je možné tuto sochu pobitou hřebíky vidět v muzeu.

Výstava zmiňuje i to, že v Chebu býval zajatecký tábor. Co zajímavého se o něm lidé mohou dozvědět?
Sloužil převážně pro ruské válečné zajatce. V areálu, který vznikl u silnice na Podhrad, byla téměř stovka dřevěných baráků. Tábor, disponující vlastním elektrickým osvětlením a vodovodem, byl tehdy v podstatě soběstačný. Vše pro jeho potřebu se vyrábělo a připravovalo přímo v areálu, od okolního světa byl oddělen hustým, dva metry vysokým drátěným plotem, který zesilovaly strážní věže. Veřejnosti byl přístup striktně zapovězen. Jistou kuriozitu představovala modlitebna pro zajatce muslimského vyznání, mohamedány, jak se tehdy říkalo, jejíž součástí byl vysoký minaret.

Zachovaly se nějaké památky na ty, kteří zde nedobrovolně trávili část života?
Dnes je připomíná zajatecký hřbitov. Prostor dodnes zdobí pomníky, na jejichž zhotovení sbírali peníze samotní vězni. Chebské muzeum také schraňuje množství dřevěných hraček, které tehdy vězni vyráběli.

Řekla jste, že události, ke kterým v Chebu v roce 1918 došlo, ovlivnily pozdější vývoj v příhraničí. Jak?
Musíme si uvědomit, že za Rakouska byli Němci na Chebsku většinovým obyvatelstvem. Jenže se vznikem republiky se stali menšinou. To muselo vzbuzovat i určitý strach či obavy, jak to s nimi v budoucnu bude. A logicky to způsobovalo konflikty, které se táhnou jako červená nit všemi těmi událostmi a které nakonec v příhraničí vyústily ve 30. letech minulého století v situaci, kterou už dobře známe z učebnic dějepisu.