S naší generací přišla obrovská změna, tvrdí hippie zpěvačka Rattlesnake

  17:50
Americká indiánská písničkářka Annie Rattlesnake, „hippiesačka“ tělem i duší, už počtvrté koncertovala v Dolní Cerekvi na Jihlavsku. Při letošní návštěvě tam odehrála tři čistě akustické koncerty během tří dnů. Nikde jinde v Česku nehrála, pouze tam: v hospůdce El Paso.

Americká písničkářka Annie Rattlesnake, známá též pod jménem Anka Chřestýš, se do Dolní Cerekve pravidelně a ráda vrací. Má zde spoustu fanoušků. | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

Jak se stalo, že už poněkolikáté koncertujete v Dolní Cerekvi?
Celý život jsem hrála na velkých pódiích, s ozvučením… Tady se mi líbí, že nepoužívám žádnou úpravu zvuku, připadám si zde jako u někoho doma v obýváku, kde jsem mu nablízku. Pořadatel mých koncertů a můj velmi dobrý přítel Pavel Kujal miluje nejen mou hudbu, ale také Michala Tučného a naši společnou tvorbu, a to je to podstatné.

Jedna z písní byla právě o pořadateli koncertu Pavlu Kujalovi, jmenovala se Paul the Dreamer, Pavel Snílek. Jak vznikla?
Pavel opravdu snil o tomto místě, o vytvoření této hospody. Ta píseň koresponduje se skutečností. V 80. letech, kdy jsem sem přišla, bylo běžné, že lidé měli svá oblíbená místa, kde zpívali své písně. Tehdy jsme byli všichni mladí a snili své sny. A žili jsme ty sny. Pavel si zde svůj sen splnil.

Annie Rattlesnake

  • Countryová a bluesová písničkářka s indiánskými kořeny je v Česku známá jako Anka Chřestýš od doby, kdy zde v roce 1983 natočila album s Michalem Tučným.
  • Byla první americkou zpěvačkou svého žánru, jež v časech železné opony vystupovala v zemích východního bloku.
  • Narodila se 26. 12. 1941 na farmě u hranic amerických států Tennessee a Kentucky.
  • Stále koncertuje, v posledních letech pravidelně jezdí do Dolní Cerekve.

Podle čeho dáváte dohromady pořadí písní při koncertu?
Skládám jej podle atmosféry místa a charakteru koncertu. Podle toho, jaké písně jsou kde oblíbené. Chci, aby lidi zpívali. Výsledek je takové mé malé tajemství. Někdy skládám program z bluesových písní, které jsem měla ráda, když jsem dospívala.

Úvodní písní tady v Cerekvi byl spirituál Comanche Tears, zpívaný s gesty rukou bez doprovodu kytary. Z jakého důvodu jste ji zvolila jako titulní?
Je to píseň o indiánech. Můj japonský producent řekl, že podle něj by tahle píseň měla být vždy na koncertě první, a já souhlasila. Tahle píseň je stálicí mého repertoáru.

Zažila jste generaci hippies…
Ano, já jsem jedna z nich. Jsem feministka, bojovnice proti jaderným elektrárnám, bojuji za lidská práva, prostě jsem typická hippie. (směje se) Mám k tomu blízko i proto, že jsem jako malá vyrůstala na poli s černochy, pracovala jsem s nimi, byla jsem s nimi devět hodin denně. Tehdy jsme doma neměli elektřinu, a tak jsem ráno vstala, šla na pole, devět hodin tam pracovala, přišla domů, umyla se a šla spát. Protože nebyla elektřina, nedalo se večer nic jiného dělat. Tam někde se rodily mé aktivity.

V čem vidíte výjimečnost éry hippies?
Každou generaci tvoří svým způsobem rebelové. Naše éra se nazývala „tichá generace“. Byli jsme hodně spoutaní, nemohli jsme skoro nic, měli jsme velmi omezený rozlet. Když jsme byli dětmi, tak ženy neměly právo volit, černoši neměli žádná práva… Tím, že jsme v tom žili a viděli to, tak, když jsme pak vyrostli, jako rostou květiny (usmívá se), jsme začali bojovat. Chtěli jsme být vidět a změnit tu situaci. Měli jsme rokenrol, skvělou hudbu… S naší generací přišla obrovská změna. Najednou tady byla svoboda, děti neseděly zavřené doma, mohli jsme cestovat.

Fotogalerie

Svět je v krizi: migrace, ekonomické problémy... Jaké je vaše poselství současné generaci?
Hodně věřím mladé generaci. Nejsou to lidé, pro které by byla typická potřeba něco vlastnit. Věřím, že spousta z nich chce něco změnit, a jejich vůle ke změně je vidět. Krásný případ, jak lidé chtějí něco změnit, byl případ střelby na Floridě (únorový masakr na škole v Parklandu, kde bývalý student Nikolas Cruz postřílel sedmnáct lidí - pozn. red.). Když se to stalo, lidé vyšli s transparenty, kritizovali politiky a současnou situaci. Mladí mluvili rozumněji než ti staří dědečkové. Říkala jsem si: tyhle bychom měli volit. Stále častěji na koncertech přichází mladí s tím, že chtějí něco změnit. Věřím, že to bude dobré.

Jaká byla vaše reakce na zvolení Donalda Trumpa?
Není správné, aby moc byla v rukou jednoho muže, není to můj šálek kávy. Všechny země - a Amerika zvláště - jsou zeměmi imigrantů. Imigranti tvoří každou zemi, ti, kteří jsou podle nás dnes ti dobří, tam přišli před padesáti či sto lety. Moje matka milovala imigranty a všechny lidi. Jak jsem říkala, pracovali jsme na poli s černochy, s bývalými otroky…. Chci, abychom se vrátili do původní, opravdové Ameriky. Teď tam nejsme. Nesouhlasím s tím, aby se hrnulo tolik peněz do politiky a vlády jednoho muže. Nejlepší by bylo vzít politikům peníze a věnovat je tvrdě pracujícím lidem. Ještě jednu věc chci říct: už nikdy nechci vidět zbraně. Na ulicích je příliš mnoho zbraní a drog. Nechci je zakázat, ale je nutné je omezit.

Jak jste přišla ke své náušnici z chřestýšího ocasu? Líčíte to jako poměrně veselou příhodu s hadem, kterého jste chytila, aby neublížil dětem. Byla skutečně ta příhoda tak veselá?
Ano. (směje se) Opravdu, my žijeme s hady. Není to tak, že by nás had vystrašil jako v hororu. Když žijete v soužití s divočinou, víte, že tam jsou hadi, a počítáte s tím.

Můžete nastínit své další hudební plány?
Dokud budu moci chodit, zpívat, cestovat letadlem, mluvit… tak to budu dělat. (směje se) Neplánuju ukončit kariéru. Je to můj život, který žiju 62 let z mých sedmasedmdesáti. Omezuje mě jen cestování letadlem, to už pro mě není příjemné. Můj sen je hrát pro lidi, předávat energii. To dělám a budu v tom pokračovat, jak dlouho budu moci. Následuji hlas srdce, své pocity.

Vrátíte se opět do Cerekve?
Mám dvě místa, kam se stále ráda vracím koncertovat: jedním z nich je Japonsko a tou druhou hospoda El Paso v Dolní Cerekvi.