Drákula je vedle Holmese jen „písničkál“, říká Sklenář o muzikálu

  14:50
Při průletech mezi Klicperovým divadlem, pražským Karlínem, kde je Moriartym, jaroměřskými ochotníky, kapelou Mastix či Police Symphony Orchestra, si oblíbený herec a zpěvák Jan Sklenář ani nestačil všimnout, že přišla čtyřicítka.

Jan Sklenář hraje v karlínském hudebním divadle Moriartyho. | foto: Patrik Borecký

Jaké jste měl pocity, když jste viděl slavné muzikály v Londýně nebo v New Yorku?
První dojmy: Tam chci hrát! Wow! Je to vůbec možný! Je to obrovský zážitek a všem ho doporučuju. Letenky dnes nic moc nestojí a ta bidýlka, ze kterých je perfektně vidět, taky ne. Londýn - West End - vejdete se do tisícovky, patnácti set i s letenkou a kafem, takže na otočku při včasným zablokování je to ideál. Viděl jsem broadwayskou verzi Vlasů, a londýnskou We will rock you!, Michal Jackson show od Cirque du Soleil, v Londýně pak Billyho Eliotta, Fantoma opery a na Broadwayi Lvího krále. Výkony, výprava, rozpočet, disciplína, přesnost, někdy - v případě mladého Billy Eliotta - nadlidské výkony. Opravdu máme co dělat, abychom se alespoň přiblížili. Taky je důležité nebýt hloupým publikem a tu parádu vyžadovat, vzdělat se v oboru, vybírat to nejlepší a nenechat se opít rohlíkem.

Jak vám tedy bylo celé léto při zkouškách v pražském Karlíně?
Karlínská produkce si vtiskla za cíl stvořit opravdový velký muzikál. Seriózní koncepční dílo, podle vzoru těch nejlepších a i žánrových zákonitostí londýnsko-broadwayského střihu. To pro mě bylo lákavé a teď po premiéře i fascinující. Původně jsem měl strach, že ta pozlacená plyšová ratejna bude místo, kde se nehne vzduch, těžkopádná a zakysaná díra, kde něco udělat nebude možné. Ale našel jsem tam nesmírně pružný a sehraný tým - od vedení, servisu, techniky až po vrátné. Našel jsem doposud pro mě nejschopnějšího produkčního v osobě Honzy Křehly, energetickýho Marťana, organizátora, překladatele našeho amerického režiséra Gabriela Barre. Byl to pro mě šílený, krásný a děsně namáhavý průlet vysoko nad vším, co bylo doposud. Smekám před Ondrou Brzobohatým, svrchovaným autorem všech složek muzikálu. Kdosi o tom psal, že je to svěží dílko. Proboha! To je dílo jako prase!

Opravdu?
Myslím, že takhle propracovaný muzikál tu od dob Oskara Nedbala ještě nikdo nenapsal. Nezlobte se, ale i Drákula je proti tomu písničkál. Jsem rád, že přizvali zpívající činoherce, hrající tanečníky a skvělý orchestr. Podle prvních ohlasů i pocitů se narodilo opravdu něco nového a já mám za to ohromnou radost, pokornou hrdost a obrovský náboj do budoucna. I když se bojím o život, protože na scéně děláme se strojníky a jeřábníky strašné kejkle, aby to český divák, uvyklý spíše na průměr, vůbec ocenil. Mám velkou radost ze znovusetkání na jevišti s Vojtou Dykem, Aničkou Fialovou, Dennym Ratajským, Markem Holým, Lindou Fernandez, Fílou Rajmontem, Lálou Dulavou i že jsem si objevil Petra Vaňka, který se mnou alternuje Moriartyho.

Jan Sklenář

Jan Sklenář při natáčení snímku Hebtyl

Jan Sklenář při natáčení snímku Hebtyl

Brněnský rodák přijal hned po absolvování JAMU angažmá v Klicperově divadle v Hradci Králové. Zkušenosti má z velkých muzikálových produkcí, z Kudykamu, Mauglího a teď i z Legendy Holmes v pražském Karlíně. 

„Mým asi nejautentičtějším projevem je zpěv. Alespoň podle mého bratra, kterému věřím. Hudební divadlo mi umožňuje spojit obě složky, které zbožňuju - činohru a hudbu. Muzikál je fantastický žánr, ale má svá úskalí. Kšeft a risk. A bulvární přístup producentů, kdy u nás z nešikovných, nebo jindy i neobsazovaných normalizačních hvězd, seriálových ksichtíků a rychlokvašných spotřebních soutěží dělají mistry muzikálu. To je mor. Muzikál je nesmírně těžký obor. Naštěstí se u nás studuje - hlavně na JAMU - a je velký rozdíl přijít do „cédéčkových“ písničkálových divadel a na opravdový muzikál. Český muzikál má hodně na čem pracovat, takže je pro mě nesmírně dobrodružné se v takové sféře pohybovat. A navíc je to pro mě příležitost si v největších domech - jak u Kudykamu ve Státní opeře, tak teď na Holmesovi v Karlíně - zahrát a poprat se jak s prostorem, tak o přízeň více než tisícihlavého publika,“ říká brněnský rodák, jenž je sedmnáct let věrný Klicperovu divadlu.

Myslel jste ve dvaceti na to, kde ve čtyřiceti budete?
Ve dvaceti ještě doznívalo pubertální opojení z ikon, který předčasně opustily svět, protože se urockovaly, umilovaly, upily, rozplynuly. Myslel jsem, že to dotáhnu taky k ikoně. Vždyť sedmatřicet přetáhnout, to by byla nuda a ostuda, i když nejmilovanějšího Freddieho to chytlo až v pětačtyřiceti. Často si na to rouhání vzpomenu, a dokonce sem tam žadonívám o nějaký ten další den. Je to zvláštní, ale je tady na zemi, na nebeský obloze i v pekelných hlubinách, mezi všemi pojašenci přeci jen krásně. Nechtělo by se mi to teď zabalit. Tedy, kde jsem myslel, že budu? Minimálně ve Wembley a vyprodám padesát koncertů za sebou.

A trefil jste se?
Vždyť říkám: člověk je strašný trdlo.

Když se ohlídnete, jaké zásadní okamžiky vidíte?
Když mě sbalil můj první a pořád nynější kluk, když jsem stál poprvé - s kapelou Brown Sugar v Brně - za mikrofonem a cítil tepající dav, když jsem se poprvé s bráchou serval ze vzájemné lásky, když mě naši přijali takového, jaký jsem, když jsem si uvědomil, že moje zesnulá babička není mrtvá, když mě kámoši na JAMU vrazili do pupku první pearcing, když jsem poprvé „slavil“ v Klicperáku Vánoce sám, neměl ani floka a vracel flašky, abych měl na rohlík, když jsem se do krve a na dlouhý léta pohádal s Vladimírem Morávkem, když jsem si zahrál Kudykama a ruka Karla Gotta mě vytáhla z davu a zaznělo charakteristicky sykavkové: „Pane kolego, byl jste famosssní!“

A v Klicperově divadle?
Vidím sedmnáct let. Proti panu Švrčkovi, který je služebně jubilant šedesátky, je to prd, ale je na co si vzpomenout. Mám každého vrytého v srdci. I kdyby se jen otřel.

Nemůžu se nezeptat: jak se před čtyřicítkou hraje Romeo, jemuž je podle Shakespeara šestnáct?
Romeo na Pražském hradě? Leckdy těžko, někdy lehko. Říkali mi mnozí, že je to troufalost, ale myslím, že pod okny prezidentské kanceláře, kde je troufalost nebetyčná a každodenní, se to docela ztratí. Shakespearův šestnáctiletý Romeo je samozřejmě romantická divadelní licence, ale kolikrát jsem si představoval, co a jak bych v tak mladinkém věku prožíval a vyhodnocoval. Nejenže byl po uši zamilovaný, ale do nepřítelova potomka, zabil, utekl, to si vlastně nikdo z nás nedovede představit. Je to příběh zralého chlapa, ne dítěte. Včera jsem viděl na internetu fotky čtrnáctiletého kluka, dítěte, kterému dali elektrické křeslo. A on furt, že je nevinný. To byl Romeo! Ale víc než Romea jsem prožíval to společenství.

Máte za sebou těžkou roli Míti v Bratrech Karamazovech, chystáte se na Trolla v Anně Kareninové, která má v sobotu premiéru, máte za sebou premiéru výpravného muzikálu v Karlíně, zpíváte s Police Symphony Orchestrou, skoro otcovsky se staráte o jaroměřské ochotníky. Není toho na jednoho až moc?
Asi to tak chci. Když má člověk strašně moc energie, síly a touhy a není kde jinde ventilovat, tak prostě musí. Byla by děsná škoda a nuda sedět na zadku nebo žvanit do piva. Já si nejvíc odpočnu a zasměju u tvorby. A protože ještě neumím být sám, potřebuju lidi. Naštěstí jich je dost a na více frontách. Police Symphony Orchestra je dar z nebes, poslední Benefice pod Ostašem přilákala šest tisíc diváků, kteří se dobrovolně složili na půl milionu korun pro broumovský hospic. Atmosféra byla tak hustá, že se dala řezat motorovkou. Na pódiu s baletem Národního divadla Praha byli moji milovaní jaroměřští Vrchličáci, tančili a hráli spolu. Já sice přijel úplně vyflusaný a vyřvaný z Karlína a ten den ještě po koncertu s Mastixem, ale ta atmosféra mě vykopla někam mimo zem. To není na jednoho až moc, to je posedlost a díky lidem okolo to ani nemůže být jinak.

Fotogalerie

Na které role rád vzpomínáte?
Na každou, která mi něco podstatného dala a které jsem i já mohl něco dát. Samozřejmě, že musím začít Oskarem a Růžovou paní se svou profesní milenkou Martinou Eliášovou. Za chvíli završíme jedenáct let, co Oskara hrajeme. Ale rád vzpomínám na svou první velkou telecí roli v Nepohodlném indiánovi, na Mrzáka Innishmaanského, Karla Čapka, R. U. R., Perikla, Mackeatha v Havlově Žebrácké opeře, Ignáce v Ještěrech, na Vaška v Prodance, na Písek a Akvabely, na Krajinu Harolda Pintera, na jakoukoliv roli u Skutrů - Siegfrieda v Labutím jezeře či Chicka v Pěně dní - a teď mám rád i Dmitrije Karamazova. Mimo Klicperák jsou to Štamgast a Kudykam, Baghíra v pražském Kalichu v Mauglím a teď jsem se pobláznil do Moriartyho v karlínském Holmesovi.

Co vám dává režie u ochotníků?
Vzpruhu a nesmírně komfortní studium dalšího divadelního oboru. A taky fajn kolektiv nadšenců, co si rádi třepí soukromé životy ve snaze obdarovat sebe i okolí. V nedávném rozhovoru s Olgou Sommerovou a Soňou Červenou jsme dospěli k tomu, že česká divadelní ochotničina a vůbec jakákoliv spolková činnost - hasiči, myslivci, rybáři - je nesmírně důležitá a potřebná, aniž si to uvědomujeme. Spolky udržují a vytvářejí kontakt mezi lidmi, starají se o krajinu, o vědomí tradice. Je to fenomén, který tak jako u nás nikde ve světě nenajdete.

A jejich režie?
To je nesmírně vzrušující obor. Je to objevitelská, vývojářská práce, práce na vlastním sebeovládání a zodpovědnosti za ostatní. Vyžaduje obrovskou přípravu, velkou míru soustředění a víru a důvěru v zúčastněné. Dává mi mnoho i do mé herecké práce, protože člověka nutí přemýšlet v širších souvislostech, vidět věci komplexně a v nadhledu. Je to napínavá detektivka. Se souborem Vrchlický máme za sebou tři práce - Ženitbu, Rok na vsi a Lakomce, kterého můžete krom zatím vždy vyprodané Jaroměře leckde zhlédnout. Měli jsme s ním obrovský úspěch v Praze ve Studiu DVA, myslím, že se brzy naplní i milé pozvání od vedení Klicperova divadla, kde jsme před rokem uvedli i náš Rok na vsi.

Když režírujete, myslíte na režiséry, s nimiž jste pracoval?
Ano. Podle mě je to omyl, že se hercem nebo režisérem stanete absolutoriem školy. Ta pravá tvorba a ten ring volný začíná až v životě. Mým absolutním guruem je J. A. Pitínský. Neměl jsem bohužel štěstí zkoušet pod jeho taktovkou, ale sleduju ho, setkáváme se, když mu to čas dovolí, a konzultuju s ním vlastní práci. Důležitým rádcem byl právě u Roku na vsi. Nejde ze sebe vymazat někdejší přístup Vladimíra Morávka, který mě vlastně zasvětil před lety do klíče přemýšlení o divadle. Intenzivně vnímám Skutry, Martina Františáka, Jana Nebeského, Ivana Balaďu. Člověk nasává jako děcko a je důležité si tyto vjemy uchovávat a dál s nimi pracovat. Jde o metodu, tradici, tajemství profese. I na skvělých hercích můžete najít stopy režisérské práce: Somr, Preiss, Lábus, Medvecká, Trojan, to jsou stále otevřené autentické knihy herectví a režie. Nyní máme možnost poznávat mladého režiséra Anny Kareniny Honzu Holce. To je talent, který přemýšlí o divadle podle mých představ. Soustředěně a komplexně s přesahy do současnosti, kdy dohledává paralely klasických témat. Hodně souzní i s mým režisérským hledáním.

Ve čytřiceti by už asi člověk měl vědět, co chce...
Měl? To přece není možný. Ta cesta za poznáním snad bude ještě pokračovat! Ale je to jistý milník. Cítím, že jsem na jakési křižovatce. Za prvé bych rád dával pozor na to, abych se nezdržoval zbytečnostmi jak v práci, tak v privátě. V balastu chaotického zmatku, špatně připravených věcí, nedotažených povrchností člověk ztrácí možnost vidět a prožívat to podstatné. Chci pracovat tam, kde si lidé uvědomují moje přednosti a schopnosti a energii. A co všechno nabízím, aby to dokázali vrchovatě využít k vzájemné spokojenosti. Chtěl bych se ale taky víc věnovat rodině, rodičům, ale při tom vášnivě a posedle pracovat. To je protimluv, co? Chci sebrat odvahu a se vším, co jsem nasbíral a s čím jsem se taky potloukl, vykročit dál. Dospěleji a sebevědoměji.

Došel jste už k nějaké moudrosti, nebo čekáte na padesátku?
Došel jsem k moudrosti čtyřicátníka. A k blbosti čtyřicátníka taky. Takže ta padesátka? To zní až oplzle!

Autor: