Bez upřímné modlitby je každý chrám jen nabíleným hrobem, říká duchovní

  10:08
Chrám sv. kněžny Olgy ve Františkových Lázních, nejstarší pravoslavný svatostánek v České republice, slaví 130 let od vysvěcení. Duchovním správcem chrámu je otec Metoděj Vít Kout, který je kromě toho také kaplanem chebské nemocnice a duchovním Hospice sv. Jiří v Chebu.

Otec Vít Metoděj Kout slouží v pravoslavném kostele sv. Olgy ve Františkových Lázních od roku 2011. | foto: Martin Stolař, MAFRA

Jaká je historie chrámu?
Kostel byl postaven roku 1889 nejvýznamnějším františkolázeňským architektem a stavitelem Gustavem Wiedermannem. Zpočátku sloužil jen lázeňským hostům z tradičně pravoslavných zemí, a to pouze v době lázeňské sezony, tedy od května do září. Po skončení druhé světové války se do vysídleného pohraničí díky pracovním náborům přestěhovalo velké množství pravoslavných volyňských Čechů, ale zároveň i dalších pracovníků ze zahraničí, například z Bulharska a Rumunska. U pravoslavných chrámů se navíc často zdržovali také potomci ruské emigrace z dob první republiky. Právě tehdy se náš chrám stal poprvé skutečným farním chrámem, ve kterém již sloužil stálý duchovní bohoslužby v průběhu celého roku.

Metoděj Vít Kout

Vystudoval magisterský program pravoslavné teologie a dále management řízení sociálních a zdravotnických organizací na Karlově univerzitě. Od roku 2011 působí jako duchovní správce pravoslavného chrámu sv. Olgy ve Františkových Lázních. Ve svém volném čase se zabývá kaplanskou duchovní službou v nemocnici, hospici a ve vězení. Je ženatý, má tři děti.

Proč byl postaven právě ve Františkových Lázních?
Aby pravoslavným hostům z celého světa poskytl duchovní zázemí. Do Františkových Lázní, které měly tehdy skutečně přízvisko světové, se jezdilo minimálně na tři týdny a bylo nepředstavitelné, aby hosté po tak dlouhou dobu zůstávali bez duchovního života, na který byli zvyklí z domova. Brzy po františkolázeňském chrámu byly postaveny Gustavem Wiedermannem i pravoslavné chrámy v Karlových Varech a Mariánských Lázních.

Kdo zde byl prvním stálým duchovním?
Otec German Žegalov, který byl však v čase politických čistek roku 1949, jako mnoho jiných ruských emigrantů, vyvezen z Československa a odsouzen za vlastizradu v zahraničí. Později byl rehabilitován. Na uvolněné místo byl téhož roku ustanoven válečný hrdina, otec Jan Křivka, který v chrámu svaté Olgy strávil dlouhých 64 let svého života. Já jsem se tak stal v roce 2011 v pořadí teprve třetím zdejším duchovním od konce 2. světové války.

Odkud jste do Františkových Lázní přišel?
Spolu se ženou jsme se definitivně přestěhovali z Prahy v únoru 2011. Do chrámu jsme ale dojížděli o víkendech už od prosince 2009, kdy jsem byl přímo v chrámu svaté Olgy vysvěcen na diákona. Mým úkolem bylo pomáhat otci Janu Křivkovi, který byl už tehdy nejdéle sloužícím knězem v aktivní službě. Měl za sebou dlouhých 60 let farářování. Sžíval jsem se s místní církevní obcí a postupně přebíral její správu.

Jak takové předání církevní obce vypadá?
Otce Jana si všichni v církvi nesmírně vážili a chovali k němu veliký respekt. I díky tomu měl plnou důvěru biskupa v otázce volby svého nástupce. Byl jsem rád, že vše probíhalo pozvolna, že tu s námi otec Jan byl ještě další čtyři roky, do své smrti v říjnu 2013. Díky tomu jsem mohl celou administrativní a správní agendu přebírat plynule. Dodnes to beru jako veliký dar od Pána Boha. Mnoho mých kolegů takové štěstí nemělo a do služby nastupovali ze dne na den, bez jakéhokoliv povědomí o tom, jak se věci dělaly dříve. Je přitom nesmírně důležité udržet nějakou kontinuitu, mít povědomí, jak věci uvnitř farnosti fungují, čím věřící společně žijí, jaké mají priority.

Vzpomeňte na úplné začátky ve svém novém působišti. Dal jste si nějaký úkol, předsevzetí?
Dodnes mi přijde, že každý den je tak trochu nový začátek, příležitost udělat něco nově a lépe. S manželkou jsme se zprvu zaměřili na chrámový sbor, aby byl více profesionální a mohl občas uspořádat i koncert. Naším velkým přáním a prioritou také bylo zpřístupnit chrám v průběhu celého týdne a navýšit počet pravidelných i svátečních bohoslužeb. Chtěli jsme co největší měrou využít potenciál této výjimečné stavby.

Co z toho se povedlo?
Každý rok pořádáme několik charitativních koncertů, jejichž výtěžek jde na chebský Hospic sv. Jiří. Jednou týdně v chrámu probíhají komentované prohlídky. Pro veřejnost je chrám otevřen každý den. Pouze nyní, když na chrámu probíhají stavební práce, je tato služba k dispozici jen o víkendu. Povedly se i další drobnosti, které však mají velký dopad. Hotový je vjezd na chrámovou zahradu, ve věži vznikl dětský koutek, je zrekonstruované sociální zařízení. Také jsme spustili celou řadu drobných oprav a úprav v interiéru chrámu. Dodnes se inspiruji na návštěvách u svých kolegů – mám neustále před očima dlouhý list položek, díky kterým by mohl být chrám ještě krásnějším místem. Realizace je ovšem limitovaná mým volným časem a velmi omezeným rozpočtem. Řadu věcí děláme svépomocí.

Fotogalerie

Je náročné skloubit péči o svatostánek s prací duchovního?
Starat se o chrám i o faru je krásné, ale zároveň i nesmírně zavazující a zodpovědné. Znám každou drobnost, prasklinu ve zdi, nerovnost, každou slabinu chrámu i fary. Domnívám se ale, že i při vší dobré vůli si duchovní musí v určité fázi říci dost. Kněz nesmí zapomenout, že byl vysvěcen k tomu, aby sloužil Bohu a lidem, nikoliv k tomu, aby byl neustále zaměstnán rekonstrukcemi a opravami objektů – to je takový farářův konec. Chrám se bude opravovat neustále, protože na jeho generální opravu se nikdy nesežene dost peněz.

Já jako duchovní však musím být předně s lidmi, s nemocnými, truchlícími, osamocenými, s dětmi, s lidmi ve vězení, se všemi, kteří potřebují duchovně povzbudit. Starost o nemovitost nebo materiální věci by neměla u žádného křesťana převážit nad starostí o věci duchovní. Vždyť i o jeruzalémském chrámu se Kristus vyjádřil ve smyslu: „Klidně ho zbořte, protože já jsem nový chrám, ne z kamene, ale chrám ducha.“ Bez duchovního života a upřímné modlitby věřících je každý chrám jen nabíleným hrobem…