Jak přijde televize, začne se původní civilizace hroutit, říká cestovatel

  18:50
Má rád auta značky Jaguar natolik, že vybudoval jejich muzeum. Miluje cestování, obnovil tradici třebíčského pivovarnictví. Juraj Urbančík před devíti lety dokázal oživit odepsaný kout Třebíče. Daří se mu. Z vysněné cesty kolem světa se však s těhotnou přítelkyní musel vrátit dřív, než čekal.

Fotografie Juraje Urbančíka z nedokončené cesty kolem světa. | foto: Archiv Juraje Urbančíka

Před pěti lety se třebíčský podnikatel Juraj Urbančík s přítelkyní vydal na časově neomezenou cestu kolem světa, která měla trvat třeba tři čtyři roky. Po patnácti měsících ale museli své putování přerušit.

„Někde v polovině Botswany jsme tehdy zjistili, že nejsme na cestě dva, ale tři. Takže jsme pak skončili cestu v Nairobi, odkud jsme původně chtěli přeletět do Dillí. Místo toho jsme ale letěli do Vídně a za pět měsíců rodili. Na jednu stranu to mělo šťastný konec, na druhou stranu jsme uskutečnili jenom třetinu z toho, co jsme chtěli,“ směje se třiapadesátiletý podnikatel.

Kromě firmy Variant na distribuci bezpečnostních systémů máte v Třebíči restauraci, pivovar, vedle malé muzeum se sbírkou aut Jaguar. Naplnily tyto projekty vaše očekávání?
Investice do restaurace i pivovaru byly obrovské. Oba provozy jsou dnes soběstačné, fungují, ale vyrostly z peněz distribuční firmy, samy na sebe by si nikdy nevydělaly. Dnes jsou rentabilní, ale zlatý důl to není. Do muzea se přes zimu většinou lidé kouknou přes sklo, místní už tam zpravidla byli. Nejvíce to přináší atraktivitu tohoto místa přes letní prázdniny, kdy je tady nejvíce turistů.

Přibude v muzeu další exponát?
Chybí tam - asi už navždy - Jaguar typ XJ 220, což je velice drahý stroj, kterého se vyrobila jen malá série. Chybí tam i poslední model jaguara, jenž se začal vyrábět před dvěma lety. Ten bych možná za pět deset let ještě koupil, až to bude ojetina na nižší cenové hladině. Pak za dvacet let zase jeho cena začne stoupat. (smích)

Fotogalerie

Kde se vzala vaše láska k jaguarům?
Mně se hrozně líbil typ E, nejslavnější jaguar všech dob. Pak jsem potkal člověka, který éčko prodával. Později jsem se dostal k člověku, co jaguáry repasuje - z vraků dělá krásná auta. U něj jsem si k prvnímu dal udělat druhý - éčko se střechou. Tam vznikla ta vášeň. Dnes po deseti letech už od toho mám přece jen odstup. Není to tak, že bych se denně těšil, až mezi ta auta půjdu a budu je leštit. Mám skoro kompletní sbírku sportovních typů.

V bývalém lihovaru u třebíčského zámku jste po rekonstrukci v roce 2010 otevřel restauraci a o dva roky později vedle ní rozjel i malý pivovar. Jaké máte další plány?
Vybudovali jsme tu největší hospodu v Třebíči. Přes léto v ní máme přes 200 míst. Jedním ze záměrů je, ale ne ještě pro tento rok, upravit dosud nevyužitou půdu nad pivovarem. Tam by mohl být nějaký penzion.

Kdybyste měl možnost, co byste rád změnil v Třebíči?
Oživení by si zasloužilo Karlovo náměstí. Odpoledne po páté hodině začne být mrtvé. Má tam vzniknout kašna, což vzhled náměstí asi zatraktivní. Bývalá židovská čtvrť funguje dobře, jezdí tam hodně turistů. Ale já jsem nikdy neměl a nemám ambice jít do politiky.

Ale vaše vize fungují.
Asi největší mé zapojení do veřejného života v Třebíči bylo, když jedna nastupující garnitura ve městě zrušila novoroční ohňostroj. Tak jsme ho na nádvoří zámku udělali my a asi tři další firmy. Já jsem ze Slovenska, z Košic. Nemám k Třebíči rodové vazby, ale žiju tady od roku 1992 a jsem tu spokojený, nechtěl bych žít v Praze nebo v Brně.

Změnila cesta kolem světa nějak váš pohled na svět?
Třeba Zanzibar je vyhlášená destinace na dovolenou u moře, ale je to shluk skanzenů pro turisty, kde za 150 eur za noc jste v naprostém luxusu. Když tam jedete po vlastní ose, zjistíte, že ten ostrov je jiný. Na výletu na zájezdu ty otrlejší vezmou na pět minut do chudinské čtvrti. Takhle ale tamní život nepoznáte. My jsme třeba spali dokonce dvě noci v hostelu v Sowetu v Johannesburgu, největším chudinském ghettu na světě. Žije tam asi milion lidí. A bylo to super. Byli jsem v Lesothu a Malawi, což jsou totálně chudé země, ale lidé tam žijí šťastně. V rybářské vesnici na břehu jezera v Malawi pokračuje tradiční komunitní život. To je z mého pohledu lépe prožitý život než ten náš, ve kterém se honíme za penězi, vztahy a postavením.

Jaké zážitky se vám z té cesty vryly do paměti?
Najeli jsme asi sedmdesát tisíc kilometrů, projeli jsem zhruba padesát států. Jeli jsme s přítelkyní na jedné motorce. Na motorku si můžete zabalit 150 litrů zavazadel pro dva lidi. Ne na týden, ale tak, jako byste odjeli už nafurt, napořád. Takže jsme měli sbalené tři bedýnky, ale polovinu věcí jsme za celý rok nepoužili. Nikde jsme se na cestě nesetkali se záští. U domorodců v Africe se nejdřív projeví ostych, pak přijde jeho překlenutí - nejčastěji od dětí. Obestoupí vás, začnou se vás dotýkat, zjistí, že nejste nic strašného, začnou skákat. Ve finále na africkém venkově za dvacet minut po příjezdu kolem nás vznikl obrovský shluk lidí, pak nás dva lidé pozvali na večeři, další nabídli nocleh.

Pocítili jste nějak přesuny a pohyby lidí, spojené s migrací?
Všude, kam začala pronikat takzvaná civilizace, tak tam se to začalo rozvracet. Vše se začne rozpadat, když do venkovských oblastí přijde televize a satelit - „telecivilizace“. Začne to obrovskou obrazovkou v nějaké hospodě, kde běží svět pro tamní lidi jiný, nedosažitelný, umělý. Děcka na televizi koukají deset patnáct hodin denně a přestávají si vážit toho, co vidí kolem sebe, každodenní práce svých rodičů, kteří pracují na políčku. Po televizi pak přichází Coca-Cola, kterou taky lidé nejdřív vidí v televizi. V jakékoli chudé vesnici je na každém pátém baráku nápis Coca-Cola. A pak je ve všech obchodech Coca-Cola a její produkty. Na začátku bývá hodně levná, aby si ji lidé kupovali. Na ulicích jsou stánky, kde rozdávají limonádu zadarmo a trička s logem. Ve třetí fázi prostor začnou dobývat pivovary. A v televizi běží reklamy, kde defilují bohatí slavní fotbalisté v luxusních autech. Komunita se rozpadá. Děti začnou toužit po tom, co vidí v televizi. A za tím přichází všechno ostatní. V Asii něco podobného začalo před padesáti lety, v Africe před deseti lety.

Měli jste někde pocit, že jste se dostali do jiného času?
Asi v Lesothu, což je malinký stát uprostřed Jihoafrické republiky. Většinou tam žijí pastevci - ráno vyženou ovce, večer je stáhnou zpátky. Jistěže v hlavním městě je to jiné - smrad, hluk, plechové boudy, ale v horách žijí lidé v hliněných domečcích. Podobné to bylo v Malawi, kde je rybářská vesnice, kde žijí lidé jako před stovkami let. Akorát, že si večer sednou k televizi. Muži vyjíždí na jezero, přivezou ryby, pak se to suší, celá komunita kolem toho funguje. Viděl jsem tam sedmnáctiletou dívku, která na hlavě nešla džber plný ryb. Pak to položila na zem - já ten kbelík nebyl schopen skoro ani zvednout!

Řešili jste nějaké technické problémy s motocyklem?
Až na výměnu kardanu v Itálii a pak v Andoře jela motorka suprově. Nechal jsem si ji přizpůsobit, aby mohla fungovat v extrémních podmínkách, takže jsem si nechal vykuchat lambda sondu a katalyzátor, protože cestou narazíte na jiný benzin. Vyměnily se tlumiče a vydrželo to všechno.

Chtělo se vám z té cesty zpátky?
Chtělo. Ale bylo to z psychologického hlediska zajímavé. Je to velice bezstarostná jízda. Samozřejmě musíte mít zázemí - vědět, že vám za měsíc nedojdou peníze a můžete jet dál. Na druhé straně je to svoboda. Ztratíte evropské návyky, zmizí vám z mysli kalendář, roční období. Kontakt s domovem jsme neztratili, vraceli jsme se na pár dnů každé tři čtyři měsíce. Domů jsem se těšil, ale litoval jsem, že cesta nepokračovala ještě další plánované dva roky. Firmu jsem v Česku zakonzervoval, aby fungovala beze mě. Vyrazili jsme na neurčito.

To je sen, rozjedete firmu, která už pracuje i bez vás a rok vás živí na cestách.
Firma to měla od začátku v sobě. Stavěli jsme ji na základech rovnosti a partnerství se zaměstnanci. Od začátku měli maximum informací, byli zváni ke spolurozhodování. Našel jsem hodně férového a schopného člověka, který firmu vedl, když jsem byl pryč, a vede ji dodnes. Během té cesty jsme pokaždé třikrát do týdne sepsali, co se dělo, doplnili fotkami a já to posílal do firmy, takže oni věděli, kde jsme, jak to s námi vypadá. Kolega mi zase jednou týdně poslal report o tom, co je nového ve firmě, v Česku, ve světě. To byl hlavní zdroj informací pro nás.

Nechtěl jste na té cestě zůstat, usadit se jinde?
V Jihoafrické republice. Jevilo se to jako ideální směs původních obyvatel a jejich zvyků v kombinaci se špičkovou infrastrukturou - jsou tam špičkové silnice, banky, obchody, hospody, úžasná příroda. Dal se tam koupit fungl nový domeček na pěkném místě u pláže za peníze obdobné jako tady. Mohli bychom tam třeba jezdit na zimu.

Ale zůstalo u myšlenky...
Ano. Už tenkrát mě varovalo několik bělochů, kteří tam trvale žili, že se tam začíná přiostřovat. Po úžasné euforii bílých i černých za éry Nelsona Mandely nastoupil populista Zuma a ten vyhlašoval v televizi, že bílé vyvlastní a vyžene je ze země. Někteří lidé už sami začínali odcházet. To samé se dělo před patnácti lety v Zimbabwe.