Byla středa 9. července 1997, Hradec Králové se zrovna probouzel, když udeřil živel, se kterým se město předtím naposledy potýkalo v roce 1872. Před jezem na Orlici po pětidenním lijáku praskla ochranná hráz a velká voda se začala valit do Malšovic.
Po letech už většina místních na hradeckou povodeň vzpomíná spíš jako na velkou atrakci, ale tenkrát bylo mnoha lidem úzko. Mezi nimi byl i tehdy čtyřiadvacetiletý hradecký fotbalový záložník Daniel Kaplan. Svůj nový Opel Astra parkoval v dolíku u kabin stadionu, na kterém se ani po 20 letech téměř nic nezměnilo (o stavbě nového stadionu čtěte zde), když do areálu přes tréninkové hřiště začala velmi rychle proudit kalná voda.
Za několik minut jí bylo po pás a hladina stoupala. Nastartovat zaparkovaná auta už nešlo, a tak fotbalisté jedno po druhém tlačili k hlavnímu vchodu. Kaplanův opel přišel na řadu až jako poslední, to už byl celý pod vodou.
„Táhli jsme ho jako loďku. Dostali jsme ho až na sucho, ale už se nerozchodilo. Asi si dovedete představit, jak z toho byl Dan hotový. Já jsem tehdy dostal také vytopené služební volvo, to sice jezdilo dál, ale strašně dlouho bylo uvnitř cítit bahno a rybina,“ vypráví tehdejší záložník a současný trenér fotbalového Hradce Karel Havlíček, který musel jezdit se staženými okénky.
Bizarní evakuace kabin
Auty však záchranná mise fotbalistů nekončila. Zázemí klubu, který vlastnil Vladimír Voda, se ocitlo pod vodou i ve skutečnosti. Hráči sehnali loďky a začala bizarní evakuace kabin.
„Z hrací plochy i tréninkového hřiště se stalo obrovské jezero, ve kterém plavaly ryby. My po něm jezdili v loďkách naplněných hromadami kopaček, oblečení a dalších věcí, které se ještě podařilo zachránit,“ popisuje Havlíček.
Hrdinou dne se stal vedoucí mužstva Václav Kynos. Ten nejprve z kabin vylovil promáčenou hráčskou kasu s pokutami a vzápětí se vrátil, aby zachránil i vkladní knížku jedné ze zaměstnankyň klubu.
Tou dobou už na blízkém nadjezdu, na který se kvůli vodě nedostala auta, stály davy zvědavců. Dalším se podařilo proniknout až na ochozy tribun, jiní lidé se na sportoviště brodili ve stojaté vodě sahající jim po prsa. Zatopený druhý silniční okruh tou dobou dokázaly s obtížemi překonat jen vojenské tatrovky.
Nejhorší byl zápach
Když prvoligoví fotbalisté ukončili neobvyklý trénink, vznikla fotografie nastoupeného týmu před obrovským bazénem na místě hlavní hrací plochy. „Dobře se na to pamatuju, měl jsem na sobě červenou adidasku a voda sahala skoro po břevno,“ říká Havlíček.
Hladina se zastavila na 170 centimetrech. Když voda opadla a o ryby se postarali pytláci s podběráky, práce začaly nanovo. Úklid a vysoušení trvaly několik týdnů. „Všude bylo plno šneků, vodní havěti a bahna. Nejhorší ze všeho byl však zápach,“ vypráví trenér, který dnes na povodně vzpomíná spíš s úsměvem:
„Dodnes, když začne pršet, na stadionu vtipkujeme na téma povodeň. Zasmějeme se tomu, ale v devadesátém sedmém to bylo opravdu nepříjemné. Doufám, že se to už nemůže opakovat.“
Velká voda tehdy v Hradci Králové napáchala relativně malé škody, radnice odhadla újmu na městském majetku asi na pět milionů korun. Nejhůř dopadla rybárna, odkud uplaval i maskot - sumec Karel.
Věznice zvažovala evakuaci
Voda zpustošila také tenisové kurty LTC, bývalou saunu, zaplavila sklepy několika desítek rodinných domů, kanalizací se dostala do staré nemocnice a škody za sebou nechala i v suterénu vysokoškolských kolejí Na Kotli. Hradecká věznice, kde byli i delikventi obžalovaní z těžkých zločinů, již začala zvažovat evakuaci a po městě se dokonce začala šířit zpráva, že se protrhla hráz pastvinské přehrady.
Experti potvrdili, že Hradec v roce 1997 zachránil propracovaný systém povodňových hrází v polích před městem. Kdyby se prý jedna z nich neprotrhla, potopa by vůbec nehrozila. S tím však nesouhlasí tehdejší primátor Martin Dvořák: „Jsou to jen spekulace. Naopak jsem slyšel názor, že kdyby se voda nevylila průrvou v hrázi, museli bychom evakuovat fakultní nemocnici.“
Povodně před 20 lety byly největší, které Hradec zažil od roku 1872, kdy po velké vodě přišla katastrofální neúroda. Patrně nejničivější potopa město zasáhla v roce 1655. Tehdy padlo pět mostů a na území současných Malšovic a Pražského Předměstí se škody odstraňovaly celý rok. Voda tolik nehrozí teprve od roku 1911, kdy byla dokončena regulace toku Labe.
